S českou otázkou se potýkala řada našinců a nad českým osudem si lámali hlavu i cizokrajní velikáni. Odpovědí je řada, zájemcům jsou známy a po tolika letech bádání stěží se ještě dočkáme něčeho objevného. Úplně postačí oprášit třeba výroky Ladislava Klímy, K. H. Borovského, říšských protektorů a poměřit jimi soudobé poměry. Nečiním si tedy nárok na původnost, když nabízím ke čtení českého domácího život lupu zjevných příznaků infantility.

Malé dějiny malého národa

Kořen dětinského, nezralého chování jako společenské normy U Nás nelze z mnoha důvodů dohledat povrchním rytím. Z dějin národa českého se sice dovíme mnohé, ale nikdy ne celou Pravdu. Ani ještě živí svědkové se obvykle docela neshodnou na tom, jak to tenkrát bylo, pokud nemají nějaký společný zájem na jednotném výkladu minulosti. Jak potom věřit starším pramenům, že. Ne nadarmo má historie pověst "lehkého zboží", gendrově řečeno (= ani ona, ani on). Užitečnější je protřepat národní mytologii, tzn. vyprávění, na kterém možná něco je, spíš málo, ale dost se tomu věří, a je třeba s tím počítat.

Takže: Říká se, že jsme malý národ. 300 let jsme trpěli pod Rakouskem, 20 let jsme pěstovali demokracii, a když se Nám povedlo ji uchovat jako poslední, (a nejlepší) ve střední Evropě, velmoci v Mnichově Nás zradily, o nás bez nás.

6 let jsme byli okupováni, a ještě než Nás velmoci osvobodily, obětovaly Nás na Jaltě Sovětům. Tak jsme 40 let trpěli pod bolševickým jhem. V roce 68 jsme sice nastoupili Třetí cestu, unikátní pokus o socialismus s lidskou tváří, ale přijely tanky a Západ Nás nechal ve štychu.

Pozor, už jsme skoro doma v současnosti. Reagan nám vyhrál studenou válku. A odtud se názory na to, kam jdeme, rozcházejí. Vidím tři hlavní proudy. Klíčová otázka je, kdo zvítězil v Sametové revoluci (po převratu) :

a) Zůstali u moci komunisti a StB (vize zklamaných navždy odsouzených k nespokojenosti).

b) Slibovali jsme si lepší socialismus, ale Havel nebo Klaus zradil (vize zklamaných věřících původních optimistů).

c) Konečně se nám vrátila demokracie a kapitalismus bez přívlastků (trvale optimistická vize ODS).

Jaksi mimochodem se nám také rozpadl Společný Stát. Československo. Zradili nás Slováci. Ale vzali Nás do NATO i do EU.

Co mají tyto tři výklady společného? Jak navazují na Náš výše nastíněný dějinný vývoj?

Stává se, že někdejší utlačitel s utlačovaným shodují na něčem, co ani jednu stranu nešlechtí. Pro obě strany je lépe o tom pro budoucno pomlčet, ať se nám minulost nekazí budoucnost. Příští pokolení se již nic nedoví. Nebudu tedy spekulovat.

Ale zaráží mě, že naši předkové "vydrželi trpět 300 let" a po krátkém nadechnutí snesli dalších 40, 50 let totalitního útlaku -- okupaci, teror, okupaci, normalizaci ... Je zvláštní, že Naše státnost byla jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát prostě škrtnuta a bylo po ní. Bez odporu. Je zvláštní, že Nás zradili Spojenci v Mnichově, Beneš po Jaltě, Dubček v Moskvě, Havel na Hradě... Jak jsme to mohli vydržet? Zas a znova jsme zrazováni! My, odkázaní na dobrou vůli mocných, kteří za nic nemůžeme a nic nezmůžeme. Jako děti.

A přece nakonec máme demokracii a hospodářství se daří. Nebo ne?

Vždyť je to jen hra

Pan Špíka poukazuje na to, že pokud U Nás něco funguje, jsou to zahraniční soukromé firmy. Život se nezastavil, ani když Topolánek několik měsíců nemohl slepit vládu. Kola výroby se točila a HDP rostl. Lid se tázal: K čemu ty politiky vůbec potřebujeme?

Příznačné je, že řízení a rozhodování ve firmách je efektivní, ale není demokratické. Pro demokracii je v kapitalismu vyčleněn právě jen veřejný prostor -- ideálně spravedlivý prostor rovných práv a příležitostí pro všechny lidi bez rozdílu. Takže, jak se tvoří český veřejný prostor ? Jaká je česká politika?

Nejdříve se musíme vypořádat s minulostí. Není to lehké. Ještě jsme to nestihli, je to úkol na mnoho let. Přejmenovali jsme ulice, odstranili symboly poražených nedemokratických režimů, natřeli fasády a přestěhovali parlament z rušného středu města do bezpečného a tichého stínu Hradu.

Nebylo jednoduché začít s barvením lehkých topných olejů, abychom je rozeznali od nafty, ale nakonec jsme to taky zvládli. Dosud se ale nepodařilo přejmenovat komunistickou stranu. To je zásadní problém! Po 18 letech se tedy buduje specializovaný očistný Ústav, v němž zaručeně komunista místo nenajde. Mimo tuto ojedinělou rezervaci, sinekuru pro kované antikomunisty, se ti bývalí a schopní komunisté již dávno uplatnili vrchovatě.

Údajně pravicová ODS českou cestou svého času úspěšně zkřížila bankovní socialismus s postindustriálním kasínovým kapitalismem, a udržovala tak ve střední Evropě nevídaný sociální smír. Údajně levicová ČSSD vystřídala ODS, aby k Nám konečně přilákala zahraniční kapitál a začala ve velkém privatizovat. ČSSD nabídla Američanům parcelu pro vojenskou základnu, ODS se chystá ji vystavět.

Nepřejmenovaní komunisté zatím namísto někdejšího internacionalismu brojí za národní zájmy, česká pracovní místa, české podnikatele, vzývají jako vzor Čínu a v prezidentské volbě se jim snaží zalichotit Američan, globalista Švejnar, favorit opoziční koalice tzv. Zelených a sociálních demokratů.

Máme tedy dnes prezidenta a protikandidáta - bývalého bankovního úředníka z Národní banky - a nadnárodního bankéře, za nimi dvě hlavní strany, které si předávají moc a k tomu dvě tři strany do počtu, které své hlasy prodávají tomu, kdo dá víc. Dlouhodobé vize a plány, volební sliby stran existují jen na papíře. Sepisují se honem honem jako povinná slohová cvičení před volbami, jen aby jako něco bylo. Stejně to nikdo nečte, nikdo tomu nevěří a nikdo je z toho nebude zkoušet.

Politici naoko předstírají rozhořčení nad zhůvěřilostí oponentů, průběžně na sebe podávají trestní oznámení a posílají se na psychiatrická vyšetření, než odejdou do civilu a zasednou se svými cennými znalostmi a zkušenostmi do odpovědných míst v koproracích. Jen klid. Však My víme. Na jejich místě bychom nebyli jiní.

Je to jenom hra.

Já chci taky!

Jak dnes vypadá český veřejný prostor? Ano, je ošuntělý, zanedbaný a špinavý. Bídné, a drahé je použití veřejné dopravy i záchodku. Vlaky jezdí podle plotu a silnice jsou strašidelné zóny bez pravidel. Veřejný prostor zaplňuje reklama, kouř cigaret, všudypřítomný blábol rádia a televize, nestydatě hlasité soukromé hovory mobilem. Ulice patří autům, v centrech měst se otevírá herna vedle herny.

Tak snadno poznáte i po Schengenu, že jste U Nás, CZ.

Za Šumavou opravdu nelze mít reklamu na každé mezi, v restauracích, na nástupištích a v čekárnách se opravdu nekouří a opravdu nemusíte všude poslouchat nevítanou muziku, propagandu a cizí kecy a nekvičí a neblikají na vás automaty. Lze jaksi předvídat stav vozovky i uvažování a chování řidičů. Jenže U Nás je špína všeho druhu normální. To je Naše svoboda. (A kriminalita je daň za ni, na to nezapomínejme, říkal Ruml.)

Na námitku, že svoboda obvykle znamená možnost volby, např. dojet ve městě bezpečně do práce na kole, má samozřejmě Naše byrokracie odpověď. Cyklostezky máme. Stačí rozmístit rozmístit žluté cedule, zanést trasu do mapy pod názvem cyklostezka a je to. Netřeba povrchových úprav, semaforů, nic takového. Ostatně, znáte snad někoho, kdo by jezdil na kole do práce? Tak vidíte.

Veřejný prostor je U Nás je vakuum. Cosi nesrozumitelného. Mělo by to sloužit komukoli, všem ... čili nepatří to nikomu, a proč potom do toho podivného neznáma investovat víc než varovné cedule, loga, dopravní značky -- protože i ty se kradou.

Panující ideologie vyznává tezi, že Náš stát (obec) je nejhorší vlastník a všechno musí někomu patřit. Objekt, který se přesto ve veřejném prázdnu obecného nezájmu ocitne, riskuje poškození, zničení nebo krádež. Je to řešení, které navozuje rovnováhu. Krádeží se nastoluje každému pochopitelná forma vlastnictví. Stát a Obec začíná Našinec houževnatě hledat a úkolovat až v případě živelní pohromy.

Stejné nepochopení a nezájem si U Nás zasluhuje subjekt ve veřejném prostoru -- poskytovatel veřejné služby i její příjemce.

Média: Žurnalisté pendlují mezi public relations, reklamou a propagandou.

Školství: Student nemůže očekávat, že si v knihovně bude moci půjčit soudobou kvalitní odbornou literaturu, pedagog se ve školství vyskytuje jen do té doby, než si najde něco v soukromé sféře.

Armáda: Od vojska už nikdo nečeká jinou funkci než samoobslužnou.

Policie: Raději nic nechtít.

Když čeští lékaři po letech strádání prozřeli, že za dny, noci a víkendy strávené prací v nemocnicích se od Státu a Obce důstojné odměny nedojdou, začali aspoň ujídat ze zisků, které svými razítky vytvářejí farmaceutickým firmám. Firma dá lékaři najíst, napít, oblékne jej, vybaví lékařský pokoj i domácnost, poskytne zábavu i poučení, vyletí s ním za hranice všednodennosti.

Letos lékaři od Státu dostali povinnost vybírat na sebe spropitné. Kdo by si stěžoval? Všichni jsou vlastně nakonec spokojeni.

Nebo ne?

Nebýt tak sám

Nejvyšším veřejným zájmem dneška je zachránit Čunka. V sázce je příliš mnoho, než aby byl tento vzácný člověk obětován. Jde o Koalici, Reformu, Radar, Civilizaci.

Ačkoli na slavném návratu pana Č pracuje státní zastupitelství, policie a další orgány, podle průzkumů veřejného mínění se už tato resuscitace národu nelíbí. Na případu pana Č je cosi velmi symbolického, velmi typického pro Naše zkažené veřejné ovzduší. Je tu mlhavá minulost, hodně šikovných i nejapných lží, drzosti, sprostoty, pokrytectví, neomalené dojení veřejných zdrojů (doma i v EU, ale to se Nám moc nedaří), pojetí politiky jako samozásobitelského léna. Veřejnost je rozhořčena, žasne, lamentuje: to snad už není možné?, skřípe zuby, ale reálně mlčí, možná se směje, čeká a přežívá nebo snad trpí. Čeká se, že se to možná nějak vyřeší, ale třeba taky ne, jako obvykle.

Korozi veřejných služeb a ohlodávání ruin veřejných statků vidíme všude kolem sebe, ne jen v nedostupných politických výšinách, ale co s tím? Kdo se zvedne proti proudu, ví, že zůstane sám. Nikdo si nemůže být jist, že se k němu v riskantním boji přidají ti, kdo s ním nadávají na poměry. Pravděpodobnější je, že počkají, zůstanou, kde jsou, v naději, že příště bude jejich pasivita vrchností oceněna jako projev loajality. Vrcholem osobní odvahy je U Nás podpis. Nejlépe pod petici, někde na chvostě.

Nehledě na oklešťování pracovních práv, nehorázná privilegia volených reprezentantů lidu a kumulaci moci v rukou nevolených prominentů, nehledě na srůstání státu s domácím organizovaným zločinem a účast v preventivních válkách, U Nás je klid. Žádné stávky, žádné spontánní protesty, žádný odpor, který by stál za povšimnutí. S protesty se U Nás ani nepočítá: kolik lidí se vejde do Sněmovní nebo na plácek před Strakovkou?

Jsme malý národ, který prostě vždycky bude mít jen početně úzkou vrstvu myslitelů, vzdělanců a tvůrců, jejichž dobrý vkus, poptávka po kvalitě a kupní síla bude samozřejmě omezená. Ovšem na tomto životně nezbytném výkvětu národa záleží, co se v celém společenství rozumí pod velkými slovy jako je čest, úcta, velkorysost, ohleduplnost, poctivost, spravedlnost, zodpovědnost atd.

Jinak vidíme, jak to vypadá, když lokajové vyženou pány a usadí se v jejich palácích. Hodovat se zlatým příborem nad pokrmem o kterém všichni víme, že je zkažený, není nic příjemného. Zlato sem, zlato tam, první vezmou za své dobré mravy. Je to stejná karikatura, jako když ve vybydleném domě obklopeném sutí a odpadky najdete "neplatiče" ve vzorně uklizeném bytě. Vše je vypráno, nažehleno a jen se leskne. Jen ta špína a smrad za dveřmi a pod okny ...

Veřejný prostor bez základní vzájemné důvěry a lidské slušnosti nemůže existovat.

Že Naši vrcholoví sportovci netrpí nadváhou jako většina národa a Naše výstavní, světově žádané modelky na molech neoblékají hadry z druhé ruky, jako se Naši byznysmeni nevozí v ojetinách, to Nás věru nespasí.