Naší mateřštině -- chrámu i tvrzi -- každému jejímu kameni (slovu) nejsme povinni jen úctou, ale především jejich pilným obděláváním, pěstováním, výbrusem všech jejich faset. Nemusí to být každodenní skautský "dobrý skutek". A také nemusí jít jen o hlubokomyslné pojmy - politika, svoboda, demokracie -- s nimiž se potýkáme i ve všední dny. A nemělo by jít i jen poněkud zbytnou součást tradic slova, ale i znalost řeči těla. (Proč číšník při nalévání nápoje drží levou ruku za zády?) Aby nemohl do sklenice s nápojem nasypat jed. Podobně: (proč se v Anglii jezdí - v Československu do roku 1939 jezdilo - vlevo?) Protože rytíři na koni tak mohou snáze zkřížit meče držené zpravidla v pravé ruce. (Proč původně v Austrálii a na Novém Zélandě stavěli školy s okny na jih?) Z důvodu byrokracie a servility, ať si fouká vítr odkud chce. Podobně jako před léty kolovala anekdota, (proč se ve dvouletce stavěly v pražských bytech malá okna?) Protože je v Moskvě velká zima. Ostatně je tu i jeden případ obrozenecký: (Proč se už v 19.století nesmělo v divadlech kouřit?) Protože nám v roce 1881 vyhořelo Národní divadlo.

Na přelomu roku se chci vyznat ze tří (nyní již loňských) úliteb, na odlehčená témata, s nimiž jsem se loni setkal a po jejich upřesnění se pídil.

Kauza prvního pojmu

se víže k době mezi dvěma světovými vojnami.

A lze ji nazvat "No nazdar!" -- což je s příslušnou intonací vzplesknutí rukama nad ne zcela vydařeným dílem. Je to opožděná polemika se sémantickým podčárníkem AHOJ! Pavla Kohouta (Právo 1. 7. 2006). (Pozor! Jde o dramatika a režiséra, zatím co ve veřejném prostoru pohybují nejméně dva další činitelé stejného jména, i když zcela odlišného zaměření a reputace). Takto předložil k diskusi okrajové "slovo (o původu) slova" ÁÁHOJ! Vybavuje se mi okouzlující Pucholtova výslovnost - slyšíš ten rozdíl? - tohoto pozdravu z Formanova Černého Petra. Esej vyšla v pololetním z jeho měsíčních eticko-politicko-filozofických fejetonů -- mimo jiné asi i s ohledem na tehdejší klimatické i parlamentní vedřiny či obvyklou okurkovou sezónu. Na odlehčeném tématu demonstroval, že důkladná znalost kontinuity významu pojmů je žádoucím, až nutným předpokladem kulturní komunikace vždy.

Pro osud naší vlasti se ovšem nestřílí z toho, ani jak výraz vznikl, ani jak se šířilo jeho užití. Postupně vytlačil dřívější náboženské POCHVÁLEN BUĎ, měšťanostovo POKLONA, sokolské NAZDAR, italskou filmovou vlnou vnesené ČAU, či jak aktuálně soupeří s rakousko-německých ČUS nebo anglo-americkým HAJ. Za téma si naopak neberu nejnovější "kreativitu" v politikářsky svévolném překrucování významu slov (přeběhlík versus konstruktivní poslanec, nepřizpůsobivé komunity apod.), která dále prohlubuje mizérii našeho veřejného diskursu, či marasmus současné politiky.

Jen maličkostí se chci protivit dlouhodobě masovému, bona fide nevědomky zkreslujícímu chápání i nevinných slovíček. I tu však někdy jde až o hrubé zkreslení původního smyslu. V "silvestrovské" době se hodí "podat si" některé údajně věrohodné prvky argumentace hamburského historika o domnělém původu slova.. Údajně to má být v nejvyšší nouzi a hrozbě zániku lodi poslední obrácení k bohu, zkratka z Ad HOnorem JEsus. Nepochybuji o trampských a vodácko-námořnických zdrojích tohoto výrazu. Bylo by zajímavé celou Kohoutovu argumentaci někde v sousedství "pověsit na internet". Dodatků může být jen pár. Tak dalším způsobem víkendového přibližování ke zlatonosným plážím nad Prahou bývalo "koníčkování" kanoí a na cestě zpět sjíždění peřejí. Ani dnes rock nevytlačil trampské písně, a ty i nadále mají vliv na různý folk, country and western apod., či jsou k nim přiřazovány. A Uhlíř se Svěrákem vnesli do "starého zlatého fondu" trampských písniček, že Severní vítr je krutý.

Hlodá však ve mně vážnější a komplexnější sociálně lingvistická pochybnost. Podle všeobecných představ námořníci ani zdaleka nemívají klášterní vychování a jejich profese figuruje jako míra klení tam, kde u nás suchozemců vystupuje dlaždič; ovšem v zoufalství bych modlitby nevylučoval. Dále mezi světovými mořeplavci jen sotva převládali Němci a anglická výslovnost jména Syna božího pohříchu začíná na "dž", takže A-HO-DŽ? Konečně, jestliže autor po léta bezvýsledně kladl mnoha námořníkům otázku po původu slova, připadá mi nepravděpodobné, že by z této masy nebyl nikdo nikdy (a přežil) na lodi v takovém nebezpečí, aby před katastrofou došlo na citaci desátého pravidla a postup podle něj. Takže záporné odpovědi uvedenou hypotézu spíše vyvracejí.

Škoda, že místo námořníků se Pavel nezeptal mne, a řekl bych mu to. Třeba když jsme tuším v roce 1964 uctivě postávali v Londýně před Reformním klubem, odkud se vypravil na Verneovu cestu kolem světa za 80 dní pan Philleas Fogg. Cestoval s využitím finančních služeb banky Baring Bros (kterou dokázal koncem XX. století přivést elektronicky k bankrotujejí hongkongský zaměstnanec Nick Leeson). Dramatizace fejetonistova byla ovšem znamenitá . A Reformní klub ovšem nadále vzkvétá.

Protože pravidla dobrého vychování stanoví, že kritika má být konstruktivní, nezbývá než navrhnout jiné řešení. Je sekulárnější, bližší Divokému Západu a konečně i trampštější. Hrdopyšně přiznávám, že je moje vlastní, i když jsem si ho nedal patentovat. Nikdy jsem nezapochyboval o jeho správnosti. Považuji ho za implicitně známé od jinošských let, kdy jsem hltal na strýčkově půdě uloženou pokleslou dobrodružnou literaturu a šprtal anglická slovíčka.

Existuje mnohem každodennější a frekventovanější potřeba "hlášky" než vyvolané ztroskotáním lodi. Jde zejména o první ústní kontakt mezi škunery, nebo mezi přístavem a plavidly na rejdě. Pak je zpravidla třeba "lift" osob či karga, což vyžaduje vypravení loďky či veslice s malým ponorem. A ejhle - anglicky právě jeden výraz pro šalupu je "hoy". Pro její přivolání se v angličtině musí podstatnému jménu předřadit neurčitý člen: pátým pádem tedy voláme A hoy. Nyní stačí si jen uvědomit, - jak svědčí třeba Trampská trilogie Jaroslava Žáka, která by si jistě dnes zasloužila reedici - že kmenovou četbou trampského hnutí byly tiskoviny typu Morzakor, Rodokaps, Nick Carterovky apod. Jejich ilustrace byly příbuzné nynějším komiksům, s příslušnými výroky v typických "bublinách". Jak pěkně se v nich vyjímalo stručné volání, ať již ve formě "A HOY" nebo AHOJ.

Výraz "a hoy" jsem nedávno letmo zaslechl v rozhlase v jachtařské řeči ve vodácké debatě. Možná, že se tento výklad po právu rozšíří.

Kauza druhého pojmu

souvisí s polovinou 19. století, ale i s Britskými listy.

Jejich prostřednictvím jsem se dne 14.11.2007 obrátil k historikům resp. nestorům žurnalistiky o pomoc s vysvětlením, jak to je s tiskem jako sedmou velmocí. Pořadová číslovka v okřídleném sousloví sedmá velmoc předpokládá nejen vyspělý a mocný tisk, ale také uskupení států, dnešní terminologií něco jako G6 oné doby. V knihovničce jsem nalezl stejnojmennou brožurku koryfeje české žurnalistiky Stanislava Budína. O světovém tisku skoro vše. O alianci šesti ani slovo. Až do vánoc (pokud se něco - což nepředpokládám - nezatoulalo v redakci): "nula bodov". Jeden kamarád potrápil internet a jako jediný ohlas našel právě ... moji anketu v Britských listech. Buď je historici nečtou, nebo z těch 11 tisíc e-čtenářů nikoho nezajímá téma, nebo mu to nestojící za řeč, či - ehm ehm - za mail.

Nečekaně mne navštívilo dvojnásobné štěstí v Rudolfinu na silvestrovském koncertě České filharmonie (dir. Mácal). Byl jsem okouzlen fantastickým provedením Ravelova Bolera -- ovace obecenstva ve stoje, bez importního pokřiku, jen se znalci tolerovaným tlumeným "bravo" po třetí děkovačce. To se hned tak nevidí, zvlášť na tomto místě u tohoto druhu posluchačů.

Před tím o přestávce jsem náhodou potkal prof. Roberta Kvačka, pro něhož byla odpověď jako houska na krámě. Tedy: žádné napoleonovské války, ale naopak válka Krymská, Berlínský a Pařížský kongres a anglické pikle. Správně jsem tipoval účast Portugalska, nedomyslil jsem dožívající vliv Holandska, a přecenil ještě rozdrobené Německo, podle Heinricha Heina "smrdutá hromada hnoje, kde se nikdo necítil dobře". Tedy správná odpověď: Anglie, Francie, Španělsko, Portugalsko, Nizozemí a ovšem (!) Rusko. Společný jmenovatel: to byly tehdejší jediné námořní velmoci.

Kauza třetího pojmu

nás zavede až do první čtvrtiny 17. století.

Oslím můstkem tu není -- jako u první dvojice - hlubina mořská. Provázání tu probíhá přes poslední ze šestice zmíněných mocností. A je to případ neuvěřitelné, převážně nevědomky, ale zato masově šířené podprahové dezinformace. Takovýto typ zneužití slov patří k nejodpornějším. Před léty pro něj Václav Bělohradský razil výraz jazykový bolševizmus, ale zdá se, že neúspěšně, protože v nové sbírce esejí z pozdější doby Společnost nevolnosti (kterou jsem ale zatím jen - a ne dost pozorně - prolistoval) se k němu nevrací.

A konečně k pojednávanému výrazu. Sotva kdo zaváhá s odpovědí na otázku, jak se jmenuje hlavní náměstí v Moskvě?: ovšemže Rudé, Rote, Rouge, Red. Byla by to nicotnost, kdyby se většině lidí nerozblikala kontrolka: Pozor, bolševici. Ale kdysi dávno to bylo tržiště, vyhořelé už v době Bílé hory. Jistě si sotva kdo povšiml, že název Krasnaja ploščaď byl tomuto prostoru přidělen po asanaci rumiště už za Ivana Hrozného. Ten byl mnohem více "ukrutný feudál", než Karel IV (v dikci Starců na chmelu), ale s komunismem neměl opravdu, ale opravdu nic společného.

Jak k takovému obludnému jazykovému faux pas dochází?

Ne že by se občas nevyskytovaly pokusy o jinou smysluplnou etymologizaci. Tak v recenzi knihy Jaroslava Bočka Hry s českou otázkou v příloze Práva v rubrice "k věci" Salonu 106 ze 4. března 1999 odvozuje redaktor název "Krasnaja ploščaď" od krve na tamním "lobnom městě" (popravišti) nedaleko chrámu Vasilije Blaženého. Miluji Bočkovy originální přístupy i lingvistické nápady. K nim patří námět hledat kořeny slova "politika" nikoliv od obvyklé "správy věcí obce" (polis), ale od "hladkého chodu jednání" (polité) V našem případě však nebyl terč zasažen.

Proč mám tento výklad za krajně nepravděpodobný? Proč by libovolní, sebetupější mocipáni názvem s takovýmto významem antagonizovali, odpuzovali veřejnost od centra své moci? Nebo autor míní, že úřady převzaly do oficiálního (dříve bezejmenného? už to je pochybné!) názvu dříve spontánně mezi lidem vzniklé a kolující jméno? To je pochybné dvojnásob. Vzhledem k živelné pohromě byl předcházejícím názvem -- nikoliv překvapivě - Požár. V názvu tohoto náměstí se v překladech nikdy nemělo vyskytnout označení rudé, ale ani červené (jako ve slovenštině) či red, rouge, rot a vůbec jakékoliv barvy.

Ještě tak posluchači slovanských studií nebo mimořádně jazykově citliví Slované (ostatní nemají vůbec nárok) tuší, že uvedené ruské přídavné jméno změnilo během staletí svůj význam. V onu dobu znamenalo - jako v současné češtině - krásný, pro něž se v novější ruštině ujalo slovo krasivyj. Paralelně během století získalo v ruštině slovo krasnyj význam nachové, červené barvy. V několika ustrnulých úslovích - příslovích (včetně názvu náměstí) zachovává svůj původní staroslověnský význam. V hovorové ruštině se dosud běžně užívají obraty "Krasna izba ně uglámi a pirogámi"či "Dolg platěžom krasen", kde je význam slova "krasnyj" stejný jako v současné češtině. Podobně v třetím úsloví "Bor'ba ně na život a na směrť" nejde o současné ruské "břicho", ale rovněž ze staroslovanských dob přežívající význam "život", shodný odjakživa s živou češtinou.

Aby to nebylo tak jednoduché, zkusme si vzpomenout, kde se v češtině vzal "živůtek"? Nebo vejdi do života mého ......

x x x

Ergo:

Potřebujeme si ujasňovat pojmy? ANO.

Potřebujeme sjednocovat terminologii? ANO.

Máme usilovat ve společenských vědách o tak skvělý pojmový aparát jako v chemii a jiných přírodních vědách? ANO.

Ale kalamita, pane Jonáš!

Dávno nás klasik varovával, že i Archimédův zákon by byl předmětem ostrých potyček, kdyby se dotýkal lidských zájmů, neřku-li přímo majetku.