5. 11. 2007
My, lid a sedmdesát procentreakce na analýzu Štěpána Kotrby "Poučení z Čunkova vývoje ve straně a společnosti" Štěpáne Kotrbo, přece jen mám ještě jedno řešení, o kterém se ve Vašem "Poučení..." nezmiňujete. Nevymyslel jsem ho sám, udělali to už dávno přede mnou staří Athéňané. Jmenuje se přímá demokracie. Přirozeně si uvědomuji nepřenosnost některých historických zkušeností do dnešní doby. Antické městské státy vymyslely přímou demokracii víceméně náhodou, k jejímu vzniku přispěla nejen otrokářská ekonomika, ale především přírodní podmínky. V určité chvíli si jejich občané uvědomili, že raději než okopávat v potu tváře suchá políčka na kamenitých terasách mohou sklízet olivy (ty rostou víceméně samy), shrábnout prachy za prodej oleje do celého Středomoří a ušetřený čas věnovat filosofii, sportu, umění - a politice. |
Už tenkrát byly mimochodem řecké městské republiky trnem v oku vládců velkých otrokářských říší postavených na dokonale centralizované organizaci závlah, sklizně a státní správy v úrodných rovinatých nivách velkých řek. Na Peloponésu však podmínky izolovaných údolí znemožnily jakoukoli centralizaci a tím umožnily vznik státních útvarů, které bylo možno přehlédnout z jednoho kopce a kde se všichni se všemi znali. Není divu, že pro perské i římské vládce byly podvratné myšlenky Řeků hozenou rukavicí. Peršanům se Řekové ještě ubránili - i díky síle myšlenek, které tehdy ještě v hlavách lidí měly navrch nad hmotnou stránkou života. V římských dobách už v životě obyčejných Řeků mělo navrch materiálno a proto svou státnost víceméně bez boje vzdali. Nechci hodnotit, zda to bylo správně nebo špatně. Někdo kvalifikovanější třeba najde poučné analogie s dnešní dobou. Od antických dob ještě nikdy nebyla taková historicky unikátní příležitost zorganizovat moderní obdobu antické agory - náměstí nebo tržiště, kde se scházeli plnoprávní občané k řešení politických záležitostí - jako je dnes. (Nebudu komentovat, že polovinu až devět desetin obyvatelstva antických států tvořili bezprávní otroci, nebudu komentovat, že ani ženy neměly žádná politická práva - z hlediska použitelnosti systému to teď není podstatné.) Technické podmínky k tomu už jsou dávno vytvořeny. Internet, mobilní telefony, elektronická média - všeho by se dalo využít. Technologické postupy už jsou navrženy. Ta virtuální agora by klidně mohla zahrnovat celý stát jakékoli velikosti. Překáží tomu "jen" dvě věci. Za prvé existence struktur, které by v důsledku zavedení jakékoli formy přímé demokracie musely jít od koryt a které bohužel vládnou silovými mocenskými prostředky. A za druhé a hlavně - nezájem lidí. Pořád mi vězí v hlavě jeden diskusní příspěvek jednoho (s prominutím) vypatlance na Neviditelném psu. Pro něj vrcholem demokracie je - cituji téměř doslova - že si nemusí do práce na svačinu kupovat gothajský salám, deset deka za tři šedesát, jako za minulého režimu. Je to smutné, ale pod tohle se podepíše hrubým odhadem 70% české populace. Těch 70%, které si nechávají dobrovolně a nadšeně vymývat mozkovny televizí Nova, rádiem Impuls a novinami Blesk. Těch 70%, z jejichž nákupů, které jsou pro ně téměř jediným smyslem života, žijí v Čechách operující super-, hyper- a megamarkety.Těch 70%, které žijí ze statisticky podprůměrných platů. Váš stranický předseda Paroubek se nechal slyšet, že důsledky Modré šance nebudou lidi až tak bolet. Docela by mě zajímalo, zda mu někdo z Vašich přátel socdemáků vysvětlil, že jen díky tomu, že většina z těch 70% má kromě zdaněných peněz ještě vedlejší příjmy ze šedé ekonomiky. Bez ní bychom asi byli národem žebráků. Nemám to sice exaktně podloženo, ale domnívám se, že všichni politici - nehledě na stranické triko, ve kterém kopou - nejpozději od roku 1992, kdy poprvé vyhrála volby ODS, s tímhle potichu kalkulují. Jinak by museli být posraní strachy, že těch 70% vyjde do ulic a vymete je svinským krokem. Těch 70% je skutečná základna reálné politické moci - nejen v Čechách, ale mezinárodní souvislosti teď nechme stranou. (I když třeba příklad argentinské krize by mohl být pro nás plebs v mnohém poučný a pro věrchušky vážným varováním.) Jan Keller kdysi do protikladu k politice zájmů postavil svou tezi politiky nezájmu. Má bohužel víc pravdy, než si většina lidí umí představit. Těch 70% se nezajímá o veřejné věci, zatímco politické mafie se nezajímají o skutečné životní podmínky a osudy těch 70%. Ony je vlastně v podstatě ani nepotřebují. Jak pravil předvolební leták pražských anarchistů: Kdyby volby mohly cokoli změnit, už by je dávno zakázali. Dokud jim na tu hru většina obyvatelstva přistupuje, není co řešit. Jakmile bude ta fraška většinou lidí prohlédnuta, ve chvíli, kdy vyjdeme do ulic, nebudou váhat a zavedou nějakou formu totality. Pak budeme vzpomínat na reálný socialismus jako na procházku růžovou zahradou. To řešení je o to složitější, že je nelze zavést shora. Nedávám moc šancí snahám ustavit jakoukoli novou politickou stranu s celostátním dosahem, která by měla jako hlavní bod svého volebního programu přímou demokracii. Příklad Strany zdravého rozumu nechť je pro všechny aktivisty důrazným varováním. Je potřeba začít pracovat odzdola, a to co nejrychleji, dokud současné procesy v silových strukturách nevyústí v ustavení nějaké formy Ministerstva strachu. Zatím je možné působit v obcích a městech. Aktivity zdola a jejich možné důsledky na úrovni obcí mohou i lépe čelit rizikům, která přináší globalizované ekonomika, ale to taky není hlavním předmětem této úvahy. (Snad jen dodám, že až bude litr benzímu za stovku a kilo chleba za padesát korun, vláda a parlament budou první, kdo se na lidi vykašlou, zatímco akceschopné a správně motivované radnice řízené s použitím nějakých forem přímé demokracie budou moci leccos a leckoho zachránit.) K tomu však bude potřeba splnit nutnou podmínku: Aktivizovat těch 70%. Vaše rodná strana, Štěpáne, promrhává jednu příležitost za druhou, jak to udělat. Upoceně křečovití socdem funkcionáři na místní úrovni ani mafiáni tahající za špagátky v Lidovém domě se svými metodami určitě nejsou těmi, kdo mají šanci na úspěch. Prošvihli jste jedinečnou šanci na využití 111 levicových hlasů v parlamentě. Ta už se nejspíš nebude opakovat. Příští volby se budou vyznačovat buď neúčastí těch 70%, kteří budou hlasovat nohama, nebo úspěchem nějaké nahnědlé partaje. Stačí, aby se vynořil nový Sládek. Ledaže by něco aktivizovalo tu 70% pasivní většinu. Jsou dvě možnosti: Pokojná a násilná. Třeba se mezi těmi zbývajícími 30% najde významná část aktivistů, kteří začnou zespoda ustavovat ty "ostrůvky pozitivní deviace", které strhnou i ostatní. Stačilo by hrubým odhadem 5 - 10% populace. Možná by se dalo využít i stávajících partajních struktur. Socdem by se musela domluvit s komunisty, musela by vyhnat ze svých řad všechny ty šloufy a doležely a vykašlat se na výzkumy veřejného mínění i sponzorské peníze. Musela by zavést zásady přímé demokracie do svých partajních mechanismů a hlavně dát plebsu jasně a jednoznačně najevo, že je tu pro něj. Ladislav Žák někde napsal, že síťový charakter této společnosti dává dobrou šanci na realizaci jejích samoopravných schopností. Moje představa aktivních ostrůvků využívajících tohoto potenciálu jde směrem, který naznačil. Šel bych až do extrému. V Athénách lidi do legislativních orgánů losovali. Na každého vyšlo jednou za život. Dělali to zadarmo, vykecat se z toho nemohli. Dalo by se to organizovat ad hoc - deliberace se tomu říká. Ustavovat náhodným výběrem skupiny lidí definující problémy, jež je nutno řešit, a jiné skupiny, navrhující ta řešení. Nechci rušit stávající orgány moci. Musely by se však každou minutu zodpovídat strukturám přímé demokracie. Jejich členové by museli být kdykoli odvolatelní. A neměli by nárok na žádné prebendy, jedině na průměrný plat, podobně jako uvolnění radní ve městech. To je zase koncept polopřímé demokracie, podle Občanské ústavy Milana Valacha. Ale sám tomu moc nevěřím. Bojím se, že nastane ta druhá možnost. Bojím se, že jediné, co těm 70% Čechů otevře oči, bude nějaká katastrofa středního dosahu. Je celkem jedno, jestli to bude přírodní pohroma, ekonomická krize, ekologické problémy nebo válka o ubývající zdroje. Cokoli může nastat, možná i v souběhu více dějů. Pak už ale bude na leccos pozdě. V podmínkách krizového řízení nebude prostor pro jakoukoli demokracii, natož přímou. Lidi se rádi demokracie vzdají, budou-li mít pocit, že jim to zajistí něco na stůl, něco na sebe, něco do nádrže auťáku, střechu nad hlavou... Je to pochopitelné, ale nebezpečné. Není už moc času na chození kolem horké kaše, podřimování u televizorů nebo nadávání po hospodách. To, co je potřeba, za nás nikdo neudělá. Všechno potřebné už bylo vymyšleno, řečeno, napsáno, někde dokonce i vyzkoušeno. Teď už zbývá jen "maličkost": Uvést to do života. A můžeme začít třeba hned 17. listopadu. V Praze bude protivládní demonstrace. Kolik lidí asi přijde? Kolik Vašich stranických přátel, Štěpáne, především těch veřejně známých, ji přijde podpořit? Kolika z nich už došlo, že znovu nastává čas, kdy je potřeba vynést politiku ze zatuchliny stranických doupat na čerstvý vzduch ulic a náměstí? Shrnuji: Je čas vytvořit virtuální agoru a pozvat na ni co nejvíc lidí z těch 70%. Kdo to dokáže, má vyhráno, a my, lid, jediný ústavní zdroj moci v tomto státě, budeme mít vyhráno s ním. V opačném případě budeme mít, co si zasloužíme, a pak pámbu s námi. |