Poukazuje například na Aljašku (str. 32), kde je již všeobecný základní příjem zaveden a vyplácen v roční výši 1680 amerických dolarů. Je financován z druhu ekologického zdanění například firem, které provádějí těžbu dřeva a ropy. V jiných zemích je v centru zájmu zdanění poskytování televizních licencí atd. V naší knize (str. 28) odkazujeme rovněž na rozhovor, v němž je informace o financování všeobecného základního příjmu v jeho případném zavedení v Evropské unii z daně na spotřebu energie. Existují však také další vhodné druhy zdanění. Odkazujeme například na Ackermana a Alstotta (str. 40), kteří ve své knize „Stakeholder Society“ obhajují projekt, který by každému občanovi při dosažení plnoletosti garantoval vyplacení jednorázové paušální částky 80 000 amerických dolarů financované ve svých počátcích z dvou procentní daně z luxusu. Van Parijs rovněž dodává (str. 50), že individuální zdanění by mohlo být vhodné doplnit například ekologickými daněmi z půdy a energie, daní z přidané hodnoty, z neinflačního tištění peněz či Tobinovou daní.

Naopak pokud jde o financování celosvětového základního příjmu, Van Parijs se nedomnívá (str. 186, a částečně také v příloze Salon deníku Právo 25.10.2007, s. 3), že by bylo možné ho financovat z celosvětové daně z příjmu či Tobinovy daně, ale odkazuje na německého sociologa Josepha Huberta a jeho knihu „Vollegeld“, v níž je obhajoba zavedení globální měny. Určitou perspektivu lze vidět také v příjmu z prodeje práv na různé druhy znečišťování.

Pokud jde o strach Uwe Ludwiga z toho, že chudí na zvýšeném zdanění ztratí to, co získali při vyplácení všeobecného základního příjmu, pak Van Parijs (str. 49) uvádí, že u mnoha lidí (zaměstnaných) by k tomuto vyrovnání dojít mohlo, ale nikoliv u nejnižších příjmových skupin, kteří by na vyplácení všeobecného základnímu příjmu rozhodně netratili.

Co se týče zdůvodnění všeobecného základního příjmu a otázky, proč by měl někdo dostávat něco (základní příjem) za nic, tj. i když nevykonává žádnou práci, rád bych připomněl, že v naší knize uvádíme odpověď na tuto otázku (str. 15-16), která při určitém zjednodušení ve stručnosti zní: Práce je nedostatkový zdroj a proto z jejího vlastnictví plyne jejímu vlastníkovi (mimo jiné) také renta, tj. tzv. renta ze zaměstnání; tudíž ti lidé, kteří nemají (případně nehledají) práci a přenechávají tento nedostatkový zdroj tomu, kdo o něj má zájem (nesmíme zapomínat na to, že ten, kdo pracuje, má vyšší příjem než ten, kdo nepracuje), mají nárok na část této renty ve formě všeobecného základního příjmu.

Zkreslující interpretaci všeobecného základního příjmu, kterou provádí Uwe Ladwig, si lze ve stručnosti korigovat prostřednictvím článku, v němž uvádíme do problematiky naší knihy: Marek Hrubec a Martin Brabec, Základní příjem všem občanům?