Před něčím podobným varoval už Tocqueville, a to psal o demokracii americké, bytostně nepřímé. Athéňané nechali popravit Sókrata a vyhnali Anaxagora kvůli jejich údajnému protináboženskému působení (o tom, jak Sókrata vnímali Athéňané, lze najít výmluvné svědectví v Aristofanově hře OBLAKY), uplatňovali imperialistickou politiku (výmluvným příkladem může být osudný pokus o invazi na Sicílii), se spojenci v Námořním spolku zacházeli jako s vazaly a během střetu se Spartou v Peloponnéské válce se chovali zcela cynicky a krutě (např. genocida, tuším na ostrově Samu)

Není tedy dobré si Athény idealizovat, ačkoli - realisticky vzato - to byl jeden z nejúžasnějších politických a kulturních projektů v antické historii. Moderní doba však chápe demokracii jinak. Chápe ji ne tak moc jako "vládu lidu", spíše jde v moderní demokracii o vládu svobody a důstojnosti lidské osoby (základní lidská práva starověk pochopitelně neznal). Demokracie, jak ji známe dnes (a může mít silné přímé prvky, jako např. ve Švýcarsku), vyrostla z křesťanského pojetí lidského jedince jako někoho, na kom nekonečně záleží. Odtud humanismus a reformace, Grotiovo "přirozené právo" a slavná La Déclaration des droits de l'homme et du citoyen.

Někteří autoři (jako např. Burke) potom vidí kontinuitu se středověkem v získávání svobod (např. Magna Charta Libertatum), které, jakmile jsou uděleny, jsou nedotknutelné. Taková demokracie je potom spíše vládou práva ve jménu svobody než vládou lidu (to je model britský a vlastně anglosaský vůbec). Kontinentální pohled, ovlivněný Francouzskou revolucí a Napoleonem, vidí spíše silnou diskontinuitu: svržení starého řádu a nastolení nového. Společnost je v kontinentální demokracii, velmi mladé oproti demokracii anglosaské, konstruována abstraktně, shora, podle idejí - jde potom spíše o vládu byrokracie (soudy lze v napoleonském právu chápat jako byrokracii) ve jménu celkem liberálně definovaného dobra. V žádném případě však nelze moderní demokracii chápat jako nějaké pokračování demokracie athénské, které by bylo dovedeno do dokonalosti zavedením "přímosti". To máme víc společného s republikánským římským právem (římská republika není athénská demokracie, je spíše jejím opakem, je jakýmsi korporativistickým, třídně definovaným státem s velkým vlivem lidu).

Já osobně jsem velkým příznivcem obecného zákonu o referendu (i když jsem proti referendům o bezpečnostních otázkách), ale pouze jako doplňku k demokracii parlamentní. Přímé demokracie athénského typu se děsím a považoval bych její zavedení za důvod k emigraci.