Středověcí rytíři či japonští samurajové by s tím neměli problém. Vyzdvihování hrdinství poražených bylo projevem úcty k těm, kteří dostáli společnému morálnímu kodexu, pro který lidský život nebyl ani zdaleka nejvyšší hodnotou. Zároveň se takto nenápadně zvyšovala cena vlastního vítězství.

Nevím, kolik je dnes mezi námi lidí, vyznávajících podobný kodex. A kolik by jich bylo ochotno mu v případě potřeby skutečně dostát. V každém případě o nich není moc slyšet. Na jih od Rio Grande možná cosi ze starých časů zůstalo, nevím. V českém prostředí jde ovšem jen o obdobu někdejších westernů či dnešní fantasy, na které si průměrný Čech rád zajde do kina, ale zažít na vlastní kůži by je nechtěl.

Pokud jde o další argumenty pana Wagnera: tyranem se běžně rozumí člověk, který ovládá druhé tím, že je terorizuje; odtud sloveso "týrat". Že původní smysl tohoto starořeckého slova byl odlišný, je jiná věc.

I já v mládí jezdil na povinné studentské brigády. Že by ovšem jejich frekventanti pracovali 19 hodin denně a byli pravidelně biti, znásilňováni a zohavováni, jsem nezažil ani o tom neslyšel. Dobrá, pan Wagner má jiné zkušenosti. Měl by si ale uvědomit, že ne každý je tak tvrdý masochista, jako on. Nebo jsem mu špatně rozuměl ? Možná, že obslužný personál Golgou popisovaných táborů dnes na ony časy vzpomíná podobně, jako pan Wagner.

(Tohle vyžaduje komentář. O Che Guevarových popravách vím i z jiných zdrojů. Existenci pracovních táborů za jeho spoluvlády si pouze domýšlím. Kdyby pan Wagner napsal přímo, že v tomhle bodě nemá Fabiano Golgo pravdu, nemohl bych to nijak komentovat. Jenže on to nenapsal. Jeho článek nepolemizuje s fakty, ale s jejich interpretací. Předcházející odstavec je sice sarkastickou nadsázkou, zároveň ale logicky vyplývá z toho, co obě strany v této věci skutečně napsaly.)

Zda byla Batistova diktatura opravdu tak nesnesitelná, že stála za občanskou válku, nechť posoudí podle své nátury ti, kteří ji znají lépe. Pokud je odpověď kladná, je možné, že Che Guevara dělal v rámci partyzánské války jen to, co musel. Presumpce neviny je na jeho straně.

Jenže na konci roku 1958 už měli všichni Batisty plné zuby. Jeho režim se zhroutil jako domeček z karet. Střílet jeho stoupence bylo nadále zbytečné. Ba škodlivé, neboť díky němu ztratila Kuba podporu amerického veřejného mínění. Tomu původně nijak zvlášť nevadily ztráty investorů, kteří svůj zájem spojili s nepopulární diktaturou. To, že tito investoři nakonec prosadili svou, bylo možné díky těžké munici, kterou jim laskavě dodal pozdější vzor mladých s neohnutou páteří.

Ke cti Fidela Castra nutno říci, že si tohle uvědomoval a snažil se svého kolegu mírnit. A když to nešlo, dokázal svůj ostrov tohoto hrdiny elegantně zbavit. Přinejmenším tohle by mu měli jeho odpůrci přiznat k dobru.

Jakpak by asi vypadalo Československo v roce 1990, kdyby se prosadila revoluční spravedlnost podle Che Guevarova vzoru ? V téhle zemi žili (a dodnes žijí) lidé, kteří by si ji nezasloužili o nic méně, než Batistovi lidé. Ale možná, že pánům Wagnerovi a Lachoutovi křivdím. Možná, že patří k těm, kteří tehdy marně něco podobného požadovali.

Oldřich Lachout přirovnává Fabiana Golgu k nejmenovanému českému veteránovi válek v Nicaragui a Mosambiku na straně CIA. Neměl by ale k onomu pánovi ze Strakonic přirovnat spíš Che Guevaru ? Ten byl napřed partyzánem a pak vládním vojákem, u dotyčného Čecha to bylo naopak. Oba přitom asi používali podobné metody. V Africe střílel český veterán do těch, "kterým se nelíbilo, že žoldáci z JAR s proamerickými povstalci udržují v Mozambiku občanskou válku při životě." Che Guevara v Latinské Americe střílel do těch, kteří občanskou válku ve své zemi nechtěli vůbec. Dalo by se říci, že oba byli hrdinové. Nebo oba teroristé.

Tohle ovšem může napsal jen člověk, který nepochopil, o co tehdy na Kubě šlo. Ten, kdo to pochopil, ví, že je tu jeden významný rozdíl : Che Guevara bojoval na straně pracujícího lidu.

Jak víme z vlastní zkušenosti, pracující lid je abstrakce. Není příliš jasné, kdo do ní patří. Jasnější je, kdo do ní nepatří. A zcela jasné jsou její zájmy. Na prvním místě je to boj s mezinárodním imperialismem.

Účelem této abstrakce je posvětit jednání, které by za jiných okolností bylo vnímáno jako krvelačné, perfidní, nepoctivé atd. atd. Zároveň tato abstrakce zjednodušuje složitý svět, kterému dává jakýsi teologický řád. Ve světě svých vyznavačů zaujímá podobné postavení, jako měl ve středověku Bůh. Tento Bůh míval své papeže (včetně občasných schizmatů), své biskupy, kanovníky, své heretiky i svoji inkvizici, své fanatické dominikány i křižáky, hubící ohněm a mečem kacíře i nevěřící. A pochopitelně i své svaté.

Je pravda, že toto náboženství v posledních desetiletích značně upadlo. O to více rostou řady těch, kteří s ním sdílejí pouze osobu ďábla. (Což je obecně imperialismus, konkrétně Spojené státy.) Těm vyhovuje kubánský zabiják ještě více, neboť boj proti americkému imperialismu už není cílem hlavním, ale jediným.