30. 10. 2007
Hvězda zvaná PelyněkMy Češi si na oslavy docela potrpíme. Jenom státnost si připomínáme hned třikrát do roka. Začínáme zostra, už na Nový rok, kdy kalendář oznamuje Den obnovy samostatného českého státu. Kdežto 28. září držíme svátek svatého Václava aneb Den české státnosti. A konečně 28. října, tedy přesně o měsíc později, velebíme, jak jinak nežli vznik státnosti moderní, přesněji vyhlášení Republiky československé. Což byl, pokud se nemýlím, celek, který zanikl po dvaceti letech své existence. Hned druhá republika totiž bez obalu deklarovala: "Nevěrni zůstaneme!", jelikož TGM se oficiálně stal falešným prorokem, jenž pojednou nedobře pravil, že "Řím musí být souzen a odsouzen." Poválečná, ergo třetí republika přes akcent na kontinuitu neměla s první již přespříliš společného. |
Značně odlišná linie státní hranice poválečného režimu dvou bratrských národů a Národní fronty vplynuly do východního bloku "bratrských" státostran. Polistopadový vývoj dezorientovanost společenství, co se prý nezdravě zabývá svými dějinami, dotvrdil. Stručně se špílcem: zatímco se TGM, takzvaný Prezident Osvoboditel, "zasloužil o stát", soudobá a pravděpodobně i příští hlava státu zasloužila se hned o dva. Ale to je již pro tentokrát deset milionů, a to dosti zmatených lidí-občanů hodně vzdálená minulost nemající skutečnou výpovědní hodnotu. Třebaže píši s předstihem, naprosto nepochybuji o půvabu i vznešenosti říjnových oslav ČSR, o metálech z rukou prezidenta, o Hvězdě zvané Pelyněk. Určitě však nebudou srovnatelné s letošním 14. zářím, kdy uplynulo kulatých sedmdesát let od skonu prvorepublikového synonyma -- levicového politika Tomáše Garrigua Masaryka. Od úmrtí skoro do roka a dne předcházejícího smrti "synovského" státu. Brněnská oficialita upomínající na odkaz jihomoravského rodáka, ana zajímavě spadla vjedno s datem historického sjezdu středoevropských sociálních demokratů, se nemohla konat jinde než pod dohledem nadživotní sochy celebrovaného. Tedy před starosvětskou budovou Masarykovy univerzity naproti dnešní JAMU. Na svou někdejší střední školu ale myslitel z vysokého piedestalu nehledí. Ba naopak, klopí zraky. Asi proto, že odtud měl být vyhozen nezbedný student Tomáš Masaryk, oblíbenec policejního ředitele Brna povýšeného za zásluhy o monarchii. S ním přešel do císařské Vídně, kde navštěvoval Akademické gymnázium a první univerzitu soustátí. Za společenským vzestupem pozdějšího sympatizanta sociální demokracie stál -- dle nejčastěji tradované verze -- incident, při němž budoucí profesor filozofie neváhal mentorujícího předáka ústavu fyzicky ohrozit. "Kulatá" oslava velikána je krátká a plná krásných kulatých vět a kytic. Řeční primátor, shodou okolností člen ČSSD. Ceremonie se přirozeně účastní i další zástupci polis, Ústavního soudu, veřejný ochránce práv a představitelé konzulátů. Jestlipak si diplomat z ruského zastupitelského úřadu vzpomíná na nedávné místní "úpravy" pomníku krasnoarmějců? -- Masaryk přece velel protibolševickým legiím... Květiny dál kladou funkcionáři partají, sokolové, bojovníci za svobodu, bývalí pétépáci a vyhrává vojenská posádková kutálka z husitského Tábora. Amatérský sbor procítěně pěje Ach, synku, synku. Kromě potentátů, kteří mají účast v popisu práce, a pamětníků v nejdoslovnějším smyslu, je přítomných, a zvláště těch mladých, skutečně poskromnu. Chybí rovněž bývalý, katolicky orientovaný disident, jehož zkušenosti s výslechy StB "vynesly" nedávno autorovi tohoto textu místo na pomyslném indexu pro poznámku o Masarykově levičáctví a nespojitosti filozofa Miloslava Ransdorfa s normalizací. Tentýž zároveň rád, de facto zcela nerozumně, cituje Jana Patočku, že u nás stále začínáme od znovu... Městem se nese Kde domov můj. Muž středního věku nadhodí do éteru protestpísničkáře a dalšího sympatizanta socdem, když k partnerce taktně šeptne: "Kdyby to tak viděl Kryl..." |