Je zřejmé, že utopisté (přinejmenším ti starověcí a středověcí) nepředpokládali, jak se postupně prohloubí propast mezi filozofií a etikou na jedné straně a politikou na druhé; proto vypadá Platónova vize státu řízeného mysliteli z dnešního hlediska téměř komicky (do jisté míry ji splňoval T.G. Masaryk, ale neušel výtce, že je filozofický eklektik). Ani učenci, jejichž vládu doporučovali Bacon a Wells, nevstupují příliš ochotně do politiky, ledaže se chtějí vepsat do obecného povědomí snáze a rychleji, než jim to nabízí vědecký výzkum. Při dobré vůli bychom mohli konstatovat, že se tomuto ideálu přibližuje tzv. úřednická vláda, tj. vláda odborníků, ale ta zpravidla představuje jen nouzové řešení v krizových situacích.

Vědecký přístup, jak už jejich titul napovídá, by měli zastávat politologové; to by ovšem museli přicházet s jistou koncepcí nebo aspoň s jistým historickým nadhledem, nikoli jen s aktuálním, tj. pomíjivým komentářem. Přeceňování politiků a jejich vlivu lze ostatně označit za druh společenského zlozvyku: "Jsme vychováni v tom, abychom se podřizovali politické zchytralosti člověka, který je zodpovědný za vedení státu," píše rakouský etolog Konrad Lorenz v knize Takzvané zlo. Političtí a vojenští předáci nás dokonce fascinují, i když za sebou nechávají miliony mrtvých. Je tedy těžké zazlívat utopistům, že i oni spoléhají na politickou správu, přestože by (teoreticky vzato) mohla společnost fungovat i v jiné podobě, například na základě občanské samosprávy, závazných dohod, společného směřování, apod.

Další návrh, který se v utopických dílech opakuje, je návrat k prostému životu. Tento ideál byl dostupný ještě v 19. stol., jak to dokládají například dobrodružné příběhy Jacka Londona nebo knižní úvaha Walden, čili život v lesích od H.D. Thoreaua, a předznamenal i pozdější skautské hnutí, ale postupující civilizace mu definitivně zvoní hranu; nemohou se z něho těšit už ani potomci přírodních národů (Indiáni, Australci): Smějí žít jen ve vyhražených rezervacích, obchodují se svou tradicí, čímž ji devalvují, a umírají na nemoci, které do jejich komunit zavlekli ti, kdo si je kdysi podmanili. Přírodní život, podobně jako ekologické potraviny, se stává dokonce větším luxusem než život uprostřed civilizace; jedinci, kteří si ho zvolí, se často stávají obětí katastrálních úřadů nebo vzbouřeneckých oddílů, které v dané oblasti působí.

Ohled k životnímu prostředí sice vyznávají reprezentanti ekologického hnutí, které se šíří světem, ale jejich zjevné politické aspirace nevzbuzují příliš důvěry: Jde jim o přírodu, nebo o moc? Opravdové soužití s přírodou nemohou zaručit vyhlášky, zákony či politické strany; bylo by možné jen tehdy, kdybychom byli ochotni přírodu jako takovou respektovat. Jako největší překážka se přitom jeví naše sebestřednost, tj. přesvědčení, že člověk je mírou všech věcí (toto přesvědčení bylo i zdrojem některých zásadních vědeckých omylů, například geocentrického názoru). Logika našeho jednání je bohužel často účelová: I kdybychom byli nejdokonalejšími tvory pod sluncem, jak nás ujišťují vědci, neznamenalo by to nutně, že umíme a smíme ostatním tvorům vládnout.

Jako zcela mylná se ukázala další utopická teze, a to představa o zrušení soukromého vlastnictví. Je sice pravda, že společný majetek provokuje občany s vandalskými sklony k ničení (jak jsme to zažívali v předchozím režimu), ale je také pravda, že soukromý majetek provokuje občany s etickým deficitem k závisti, ne-li k vraždám úspěšných podnikatelů. Jen těžko lze však pochopit, proč někteří utopisté (Campanella) zahrnuli do společného vlastnictví i ženy. Byl to raný projev sexismu, odraz církevních dogmat či skryté přesvědčení, že je člověk beztak polygamní bytost, ať se tomu vzpírá sebevíc? To je ovšem spíš otázka biologická než společenská.

Teze o společném majetku má nicméně jisté oprávnění. Její opak, tj. vynášení soukromého vlastnictví, prohlubuje sociální rozdíly, což zase komplikuje veřejnou správu: Stát musí této oblasti věnovat víc pozornosti a prostředků, než by mu bylo milé, a navíc riskuje stávky a vzpoury obyvatel bez majetku. Názor, že blaho společnosti je závislé na tom, jak se daří jednotlivcům hromadit majetek, je nicméně ve své podstatě nedemokratický a antihumánní, protože zcela ignoruje úlohu filozofů, umělců a učitelů, kteří většinou smysl své práce spatřují v duchovních, nikoli v materiálních hodnotách a bez jejichž přispění by žádná společnost nemohla fungovat.

Většinu utopických představ tedy budoucí vývoj zkorigoval; naproti tomu nás dokážou dodnes zjitřit pasáže líčící katastrofy (sousloví katastrofický scénář se dokonce proměnilo v politickou frázi). Fobie z globálních pohrom pronásledují lidstvo odnepaměti. Svědectví o potopách, o cizích vpádech a o morových ranách jsou obsažena prakticky ve všech mýtologiích; pud sebezáchovy je zřejmě určující nejen pro jednotlivce, nýbrž i pro lidský kolektiv. Katastrofické vize v utopiích jsou mimořádně barvité: Vyprávějí o zásazích Olympanů, o božích trestech, o ničivých zbraních a paprscích, o nadvládě mloků a robotů, o bílé nemoci, o permanentní válce a o technokratické společnosti, která nahradí přirozené citové prožitky umělými preparáty.

Na papíře vypadají tyto hrozby fantasticky, ale nebereme-li je doslova, můžeme jejich náznaky vysledovat i v současné společnosti: Po vymýcení nejrozšířenějších a nejzhoubnějších nakažlivých nemocí z minulých dob se potýkáme s novými smrtiči, s virusem AIDS, s ptačí chřipkou a s nemocí šílených krav, jako by medicínské vítězství nad jedním nepřítelem vzápětí mobilizovalo dalšího útočníka. Opatření, která vyhlašují hygienikové při takovém podezření, vyznívají často téměř hystericky. Lokální války v různých částech světa mohou kdykoli překročit hranice dotyčných států. Metody zločinců a teroristů se průběžně zdokonalují; připomíná to dětskou hru na četníky a na roubáky. Genetický výzkum se může snadno zvrtnout v sériovou výrobu dvojníků, kteří nás strašili už ve fantastických novelách, ale i zrůd, s nimiž si nebudeme umět poradit.

Na pomezí utopie a reality se ocitá představa, že nás navštívili, navštěvují nebo navštíví mimozemšťané. Jak toto setkání dopadá? Předpokládáme střídavě, že nás neškodně pozorují, případně že s námi provádějí tajemné a bolestivé pokusy (tak to popisují ufologové), že se s námi spřátelí (tak to předvedl známý film o infantilním mimozemšťanovi), nebo že si nás natrvalo podmaní, ať už na Zemi, kterou opanují, nebo v kosmu, kde nás polapí. Tyto spekulace většinou odrážejí naše antropomorfické myšlení, tj. vyjadřují naše vlastní, všetečné, dobyvatelské či sadistické sklony, ale nejsou bez užitku: Svým způsobem ověřují boží úlohu (pokud jsme věřící) a podněcují nás k tomu, abychom sami na sebe pohlédli z odlišné perspektivy.

V některých utopiích vycházíme vlastně mimozemšťanům vstříc tím, že svou planetu dobrovolně či nedobrovolně opouštíme; to lze vyložit buď pateticky, jako touhu po objevování nových světů, nebo fatálně, jako důsledek přelidnění, vyčerpání přírodních zdrojů či kolize se zbloudilým kosmickým tělesem, nebo posléze prozaicky, jako projev naší odvěké nestálosti. Zůstal by v tom případě na Zemi ještě nějaký živáček? I na to utopie odpovídají: Roztroušené a nepočetné skupinky lidí, které daná společnost nestačila evakuovat nebo na které prostě zapomněla, zdivočí, a budou-li mít štěstí, vývojový proces lidstva se bude opakovat. Přijmeme-li tuto úvahu, není daleko k domněnce, že i naše civilizace vznikla na troskách nějakého předchozího společenství, které mohlo být dokonce kvalitnější než to naše; námitka, že by po něm musely zůstat výrazné stopy, neobstojí, protože příroda vždy byla k lidským stopám naprosto lhostejná.

Čím si naše civilizace fakticky přivolává vlastní záhubu, to shrnul už zmíněný Konrad Lorenz v brožuře Osm smrtelných hříchů: Autor apeluje především na to, abychom neničili přírodu, z níž jsme vzešli; domnívá se mj., že nepoměr mezi tím, co nám přikazují zděděné instinkty (například agresivní pud), a mezi požadavky sociálního chování bude nadále vzrůstat a že se s ním tedy budeme stále obtížněji vyrovnávat. Jako další kritické faktory uvádí etolog Lorenz rozchod s tradicí, emocionální strádání a vybičovanou mezilidskou soutěživost. Konkurence je skutečně (podobně jako soukromé vlastnictví) hnacím motorem kapitalistické společnosti, ale protože je zároveň vysilující, mohla by se časem proměnit ve svůj opak, tj. ve všeobecnou apatii, s jakou už dnes občané přijímají politickou maškarádu; to je vcelku nadějná perspektiva, neboť znamená úlevu a návrat k sobě samým. Ani další Lorenzovo memento, hrozba přelidnění, se nemusí naplnit, protože podle nejnovějších demografických odhadů se počet pozemských obyvatel ustaluje (přirozená reprodukce se snižuje kvůli profesionálním nárokům na rodiče a kvůli oslabené plodnosti). Přítomnost se tedy odvíjí a proměňuje tak rychle, že reviduje i některé kritické názory z nedávné doby, a tím spíš utopie.

Lorenzova kniha sice nevykresluje, co lidstvo čeká na sklonku jeho existence, ale jistého odhadu bychom se mohli dobrat, kdybychom připustili, že život národů či větších územních celků je obdobou individuálního života. Jak by takový odhad vypadal? Naše civilizace se nedočká ani nějakého úchvatného triumfu (poklidného soužití, nesmrtelnosti, prozření), ani nějakého úchvatného pádu (jednorázové pohromy, nezvratné mutace). Dospěje prostě k svému závěrečnému fylogenetickému období, k své senilitě, tj. k ochromení fyzických a psychických schopností, jimiž do té doby disponovala. Bude to zřejmě období neslavného smíření s vlastní situací, nikoli období revolučních změn, vzmachů a objevů, které ostatně přinášely lidem vždy spíš iluzi pokroku než trvalé zlepšení jejich pozemského údělu.

Jak už to v senilní fázi života bývá, vyblednou i historické vzpomínky a potřeba jejich evokace. Nebude nutné pálit knihy (jako to předpověděl Ray Bradbury), protože už nebudou nikoho zajímat. Lidi omrzí i virtuální realita, do níž se v současné době propadají, případně i perspektiva prodlouženého života, který jim nabízejí lékaři (jako omrzel i hrdinku Čapkovy Věci Makropulos). To by nicméně mohlo do jisté míry obnovit přírodní rovnováhu: Pokles lidské aktivity vytuší některá divoká zvířata a využijí této příležitosti k vlastní emancipaci; obejdou se totiž bez civilizačního pokroku mnohem snáze než lidé.

Tyto úvahy o konci lidského rodu jsou ovšem jen extrapolací; ověřit by ji mohla diagnóza současného stavu, o níž se pokusíme v následujícím, posledním pokračování.