Dlouhý život publicisty, politika, konvertovaného katolíka, spisovatele organizátora exilu, spolupracovníka Radia Free Europe a vydavatele exulantského Svědectví, nelze jen tak odbýt nějakou stručnější oslavnou tirádou.

Pavel Tigrid se ve skutečnosti jmenoval Pavel Schönfeld a pocházel ze Semil v severních Čechách. Jeho rod byl spřízněn se spisovateli Antalem Staškem a Ivanem Olbrachtem. Tak začíná své vyprávění o něm Karel Hvíždala, sám student politických věd v Moskvě z roku 1968, a pokračuje:

V roce 1939, tedy hned na počátku protektorátu, uprchl na motorce do Londýna, kde začal po krátké době pracovat v BBC.

Zdroj ZDE

V BBC vznikla také jeho přezdívka., Kdysi totiž byl ve škole zkoušen z Mezopotámie a místo řeky Tigris řekl Tigrid a spolužáci mu tak začali říkat. Na tuto příhodu si vzpomněl za války v exilu, kdy stanice BBC po svých redaktorech chtěla, aby používali pseudonym a neohrožovali své příbuzné v protektorátu.

Po válce musí utíkat po druhé, na dlouhá léta. Třicetiletý český novinář u americké vojenské mise v poválečném Německu, který je navíc komunistickou bezpečností se spolupráce se západními rozvědkami se nevrací po Únoru 1948 zpět do ČSR. Jeho paní, bez diplomatického statusu, posléze (po ˇUnoru 48 !) za ním vycestuje do Německa. Přes Železnou oponu. Pro Noskovu Bezpečnost, již tehdy není neznámým pojmem, jak je možno vydedukovat ze vzpomínky Vladimíra Kučery, novináře také exilového :

Chcete demokracii, nebo diktaturu jedné politické strany?

(Tak zpříma odpovídá komunistickému novináři Barešovi ve stati Co chceme, Obzory, 12. července 1947, kdy ještě panovala nemalá euforie z osvobození Prahy Rudou armádou).

Zdroj ZDE

Jeho paní po Tigridově emigraci je nejprve zatčena a pak bedlivě sledována s povinností se pravidelně hlásit v Bartolomějské ulici. Hvížďala uvádí, že Tigridově ženě zaplatila její maminka jednomu známému četníkovi 100 000 Kčs a ten ji převedl přes hranice do Rakouska. Jiný zdroj tvrdí, že její přechod se uskutečnil za pomoci britské ambasády. Za čtyři měsíce pak onen četník odešel sám s celou šestičlennou rodinou a usadil se v Austrálii. Dvacet let si pak s ním Tigridovi psali.

Hvížďala pokračuje, že Tigrid jako první začal od ledna 1989 prosazovat v médiích do funkce prezidenta Václava Havla (Havel for president). Aleš Lederer zase vzpomíná, jak chtěl, aby se Tigrid stal prezidentem, což on odmítl slovy: „...Emigrant a Žid na Hradě, to by Češi nezkousli...“.

O Slovácích, v době tehdy ještě existujícího Československa, se nezmínili.

S vydavatelem všeobecně známého Svědectví spolupracuje řada lidí z disidentských kruhů z Novotného a poté Husákova Československa. Mezi nimi tzv. Prezidentův vězeň již také zemřelý spisovatel Beneš. Zprávy ve Svědectví vycházejí pod pseudonymem. P. Tigrid ví o aktivitách českých nelegálů i pracovníků pod diplomatickým krytím. Československá tehdejší media se o něm zmiňují jen jako o ideodiverzní centrále. Benešův příspěvek vyjde pod šifrou, honorář dojde do ČSSR na jméno autora a s označením odesilatele. A spisovatel Beneš se stává oním prezidentovým vězněm. Těžko říci, zda Svědectví či RFE událost úplně popsaly, hovořily o chybě Tigridovy sekretářky. STB však toho využila pro tvrzení, že Západ potřeboval důkazy o persekuci spisovatelů v Novotného ČSSR.

K tomu a k dalšímu kurióznímu a diskutabilnímu tvrzení o údajné Bilakově návštěvě Tigrida v Paříži lze nalézt delší stať v internetovém časopisu Dialog. Šéfredaktorem Dialogu je Jaroslav Weber. Časopis je asi blízký KSČ Miroslava Štěpána.

...Někdy v polovině šedesátých let se autor této stati seznámil s F. J. Kolárem, rovněž obětí zmíněného procesu (byl jedním ze sekretářů Slánského a měl "štěstí", že šel "pouze" sedět na několik let do vězení). Kolár byl s Tigridem v londýnské emigraci. Když se připravovala invaze na francouzské pobřeží, přišel za ním s tím, že se přihlásil do armády. "Co blázníš, Franto, my musíme přežít, čekají nás velké úkoly po válce doma. Já už se rozhodl. Přestoupím na katolictví a půjdu dělat ideologa Šrámkovi. Ty bys měl působit ve straně, u Slánského, dejme tomu. Úkoly si musíme rozdělit." "Znal jsem Tigrida," pokračoval Kolár, "ještě z Kostufry (zkratka pro Komunistickou studentskou frakci, v té době řízenou E. Goldstückerem) - to, že dnes tuto minulost zapírá, se nedivím, nehodí se mu do krámu.

...Tigrid o sobě také prohlašoval, že nikdy nebyl nakažen virem komunismu. O tom, jak se dostal do Kostufry, kdo ho tam poslal a co tam dělal, se dnes už nic neví. A sotva kdy bude něco vědět. Jeho antikomunismus byl nepochybně v souladu s jeho přesvědčením. Dá se předpokládat - z toho, jak pak po celý život působil - že ho měl v krvi. Ale byly situace, kdy dovedl i taktizovat. A radil k tomuto umění i druhým. Například v šedesátých letech Václavu Černému a Janu Patočkovi. Už měli přihlášky do strany vyplněny. A Tigrid sám, když ho Hendrych s Biľakem v Paříži přesvědčovali, aby se vrátil z emigrace, nebyl proti. Jen žádal vysokou funkci. Kdyby tehdy z nejvyšších míst byl s tím vysloven souhlas, mohl se stát ministrem kultury už za Novotného a nemusel čekat až na Klause. Bylo to nereálné. A šlo jen o epizodu, kdy stratégové studené války nemínili nic změnit na konečných cílech, jen hledali nové cesty konfrontace, aby se vyhnuli válce s tragickými následky pro všechny. Rok dva po zavraždění Johna Kennedyho se na Západě o "konvergenci" dvou systémů již nemluvilo. To jen revizionisté pokračovali - bez ohledu, jak se chová soupeř - ve žvanění (jeho produktem bylo i tzv. pražské jaro). CIA už však dávala zcela jiné instrukce. A Pavel Tigrid je plnil bez zakolísání. Jan Kůrka

Zdroj ZDE

Další svědectví o Tigridovi a o jeho Svědectví je v internetové versi „Lidovek“. Tajemné Svědectví Pavla Tigrida od Petra Zídka:

...Svědectví byl exilový časopis určený primárně nikoli exilu, ale čtenářům doma. Od počátku bylo proto nutno zachovávat jistou konspiraci, zejména pokud šlo o financování, způsob distribuce do vlasti a zde působící přispěvatele a informátory. Kdo se o těchto věcech chtěl před rokem 1989 něco dozvědět, se zlou se potázal -jako například Martin Daneš, který v univerzitním roce 1985/1986 psal na Institutu novinářství v Paříži o Svědectví diplomovou práci. „Pan Tigrid byl nejprve z mé diplomky nadšen a slíbil z ní publikovat úryvky ve Svědectví,“ říká Martin Daneš. „Potom mě vedoucí diplomové práce začal tlačit, abych vypracoval samostatnou kapitolu o ekonomickém pozadí vydávání periodika. Když jsem s tím přišel za panem Tigridem, vyhodil mě a z publikování úryvků z práce sešlo.“

Zdroj ZDE

Po roce 1989 k tomu Tigrid již dodal jen to, že peníze dostával pravidelně od Tomáše Bati.

...Nezaháleli ani diplomaté: například kulturní rada Ivo Fleischman psal 25. března 1966 do Prahy. „Za Tigridovým předstíráním přátelství jsou docela určitě skryty záludnosti. - Ví např. o každém poněkud významnějším čs. kulturním pracovníku, který do Francie přijede. Dokladem pro to je, že každý z našich lidí obdrží okamžitě po příjezdu do svého hotelu časopis Svědectví.“ (O tři roky později Fleischman emigroval a začal ve Svědectví publikovat.

Ostatně Petr Zídek pokračuje:

...Od 80. let stoupal počet mladých českých emigrantů ve Francii a Tigrid mezi nimi našel několik nových spolupracovníků. „Tigrid nás ohromil. Svou osobností, češtinou, přehledem, vnímavostí. Všichni jsme žasli, jak to může fyzicky zvládat. První kontakt s Tigridem byl strašně příjemný,“ vzpomíná spisovatel Lubomír Martínek. „Když s ním člověk ale začal pracovat, zjistil, že už to není ten šaramantní bonviván, ale do určité míry autoritativní člověk, který má svou koncepci, svou redakční politiku, do které si nenechá mluvit.“

Zídek svou stať uzavírá:

...V rozhovoru s Agátou Pilátovou pro týdeník Rozhlas (5/2000) reagoval Pavel Tigrid na větu, že se o něm říká, že zná „pikantní zpravodajská tajemství“ takto: „Ono se toho říká! Rozumný člověk na to nereaguje, protože to jsou většinou jen fámy. Ale když jsme u toho, věřím, že jednou bude napsána seriózní historie politického exilu. Mohla by být zajímavá. A pokud bude pravdivá, pak bez romantiky. Nebude o žádných tajných službách ani o velkých penězích...“ Ano, historie exilu jednou napsána bude. Ale Pavel Tigrid budoucím historikům příliš nepomohl.

S působením Tigrida ve funkci ministra kultury ČR je spojeno vzetí všeobecně známé stavby, Domu U Hybernů, do zástavy. Problém, který zdědil po svém, rovněž lidoveckém předchůdci Kabátovi. Tigridův přístup k řešení této kauzy, která dost citlivě zasáhla do povědomí české kulturní veřejnosti, lze dokumentovat originálním dokumentem. Ministr kultury Pavel Tigrid zaslal odpověď na interpelaci sociálně demokratického poslance Jozefa Wagnera dopisem ze dne 26. září 1994. Čili zaslal, nikoliv v parlamentu přednesl, jak by se asi u odpovědi na poslaneckou interpelaci očekávalo:

... rovněž jsem požádal dvě soukromé advokátní firmy, zabývající se komerčním právem, o posudek nájemní smlouvy uzavřené mezi Státním fondem kultury ČR a sdružením Signum Artis na výstavní dům U Hybernů a dům U černé Matky Boží. Toto dobrozdání Vám na požádání rádi poskytneme.
Navíc několik desítek poslanců Poslanecké sněmovny iniciuje návrh na ustavení parlamentní vyšetřovací komise v předmětné záležitosti.
Vzhledem ke složitostí celého případu a vzhledem k tomu, že jako člen vlády plně spoléhám na důkladnost a nezávislost šetření Nejvyššího kontrolního úřadu, které si vyžádá několik měsíců, Vás, vážený pane poslanče prosím, abyste toto mé sdělení vzal na vědomí a vyčkal výsledku šetření tohoto nezávislého orgánu, případně i parlamentní vyšetřovací komise.
S úctou Pavel Tigrid

Těm, kteří z toho jaksi pociťují zřetelný vzkaz rtuťovitému poslanci Wagnerovi, aby dále neprudil, to lze těžko vyvracet.

Další citlivou kauzou z doby působení P. Tigrida na ministerstvu kultury byl dopis režiséra Krejči o pozvolné likvidaci Divadla za branou, kde lze tehdejší atmosféru opět přiblížit z dobového dokumentu:

"Divadlo za branou II nedosáhlo divácké obliby původního souboru," psalo se o necelých pět let později v nekrolozích tohoto divadla. "Rozešli jsme se s návyky, požadavky a <dobovým pocitem> většiny divadelního obecenstva, jehož struktura byla beztak působením minulého režimu rozvrácena. Jednou z příčin nedorozumění je i náš generační odstup, projevující se zejména neochotou podřizovat se módě, hledat umělecké zakotvení v tendencích, jejichž nepevnost a pomíjivost nám připomíná naše příliš dlouhá paměť. V tom možná působí naše neústupnost až provokativně," charakterizoval neveselou existenci Divadla za branou II sám Otomar Krejča v dopise ministru kultury Pavlu Tigridovi v únoru 1994. Zároveň ho žádal o radu a pomoc poté, co se v tisku objevily zprávy, že ministerstvo dále nehodlá DZB II společně s několika dalšími soubory financovat.
Ministr si dal s odpovědí na čas a teprve v dubnu 1994 na Krejčův naléhavý, devítistránkový dopis stručně mimo jiné odepsal: "Pevně věřím, že zvážíte možnosti a síly Vašeho souboru a zvolíte optimální formu své další existence; z naší strany Vám mohu garantovat, že tvůrce Vašeho formátu bude vždy akceptován a jeho práce podporována tak, jak nám to nová pravidla státní dotace umělecké činnosti umožní."
(Tato pravidla, stejně jako definice účasti státu v oblasti kultury, dosud neexistují. Pozn. aut.)

Zdroj ZDE

I mezi uznávaným (i mimo republiku) režisérem, evropsky známým publicistou a toho času vysokým politikem musí být patrně nejdříve patrna nějaká a nemalá míra subordinace. Pak, možná, může teprve přijít (eventuelní) řešení vlastní problematiky.

Pavel Tigrid se zřetelně vyjadřoval i ke krokům a politice polistopadové KSČM, ostatně nechme ho opět promluvit v jeho stati z roku 1993:

...Ústřední výbor KSČM sestavil dopis, podepsaný jejím předsedou Miroslavem Grebeníčkem, dal si ho přeložit do řeči německé, anglické a francouzské a odeslal několika mezinárodním organizacím - Amnesty International v Londýně, Evropskému soudnímu dvoru ve Štrasburku, Světovému židovskému kongresu v Ženevě a dalším. Česká verze dopisu šla domácí poštou zbrusu novému Ústavnímu soudu v Brně. Text je identický a má všechny znaky formální žaloby! Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, schválený před deseti dny velkou většinou Parlamentu České republiky, je "v příkrém rozporu" s Listinou lidských práv a svobod, zavádí do našeho demokratického státu "principy kolektivní viny a retrospektivy", a to všechno a jiné natolik, že ÚV KSČM má a musí mít "vážné obavy o další osud české demokracie".
Jenomže to úvéčko KSČM posílá své "žaluji!" do ciziny respektovaným mezinárodním organizacím a pomlouvá svůj stát, tu demokratickou Českou republiku, která jim, komunistům, po všem zlém a hrůzném, k čemu u nás došlo z viny jejich předchůdců, umožnila politickou existenci jako rovný s nerovným...
...Zbytečno dodávat, nic moc z toho nebude, také v Londýně, ve Štrasburku a v Ženevě vědí, s kým mají tu (ne)čest.

Zdroj ZDE

Jako rovný s nerovným..., nic z toho nebude. P. Tigrid tehdy zřetelně sdělil KSČM, jaký „dvorek“ by jí měl být vytýčen. Diskuzí o právnosti Zákona o protiprávnosti... se nezabýval. Tento zákon platí dodnes – jako jedna z mála retrospektivních norem, kritizovaných i Radou Evropy. Princip právního státu nade vše...

Jednou v televizi proběhl duel mezi Pavlem Tigridem a Jiřinou Švorcovou, tehdejší kandidátkou na senátorku. Netradičně. Tigrid v překvapivě mu uděleném úvodním slovu ve 20 minutách ostře zkritizoval „komunismus“ včetně Švorcové samé. Jen čert ví proč zkušený publicista a komentátor nedostal možnost ikonu předlistopadového režimu porazit v jinak používaném průběhu tohoto diskusního pořadu, v moderovaném dialogu. Pokud vím, tak obdobné zdůvodnění ortelu s Johankou z Arcu nemá ani francouzská TV ve svých archivech.

O komunistech tzv. reformních se Pavel Tigrid také vyjádřil.

Václav Havel se s komunisty vůbec nebavil. Dělal dobře?
Nemyslím si to. Je to pěkné gesto, ale málo platné. Jsme parlamentní demokracie, a pokud dali voliči někomu hlas, pak to platí.

Potkal jste se po listopadu 1989 s nějakým živým komunistou?
Ano, jmenuje se Ransdorf. Setkali jsme se v Brně při natáčení pořadu, který dnes už neexistuje. Před začátkem jsme seděli a pan Ransdorf říkal: Jsem na tom zle, špatně chodím... Pěkně lidsky jsme si povídali. Já, stařec, jsem mu pro kafe skočil... Apak rozsvítili světla, začalo natáčení a pan Ransdorf mě napral: agent, reakcionář, imperialista, už to lítalo. Tak jsem si řekl: pozor na to, takhle nějak to s těmi komunisty je.

Zdroj ZDE

Na komunisty se zřejmě musí diferencovaně. Reformního polyhistora Ransdorfa nelze v monologu asi tak snadno jednoduše otaxovat z čarodějnictví jako nadšenou normalizační členku strany. Tak se sluší třeba poukázat na neúctu ke stáří. Nelze přece jen tak omluvit někoho, kdo ve své promluvě jakoby říkal něco o pravdách starých zbrojnošů. Málo platné jenom s komunisty nemluvit a nezvat je na Hrad. Pozvat, ... na kobereček!

Miloslav Ransdorf se v Právu (již dlouho ne Rudém) na jeho dotaz, vyjádřil při úmrtí Pavla Tigrida k jeho osobě. Reakce na jeho vyjádření nenechala na sebe dlouho čekat.

Kdo jiný než místopředseda KSČM Miloslav „Citát“ Ransdorf by měl znát větu, že kdyby býval byl mlčel, zůstal by filozofem. K Tigridově úmrtí se totiž vyslovil se známou bolševickou zpupností, a Právu dokonce řekl, že umíral jako poražený člověk! „Měl možná určitou představu o vývoji po roce 1989, která se ale nenaplnila. A lidé, do kterých vkládal naděje, se ukázali jako neschopní.“ Co kdy věděly a vědí zjevy tohoto ražení o představách, nadějích a schopnosti druhých lidí, pokud to z nich nevytloukli při výsleších jejich vyšetřovatelé v Uherském Hradišti (Grebeníček a jeho kolegové, pozn. red. CS-magazínu) a jinde? To jsou ti praví soudci, měřící kvalitu života slovníkem kremelského maršála - vyhrát, prohrát. Musím říci v parafrázi na Tigridův výrok v onom Genu, že „blbost, podlost a zbabělost jejich režimu“ nikdy nemohla velké duchy národa úplně porazit. A že se o to v Tigridově případě snažili přes padesát let, od časů Václava Kopeckého po dnešního Daniela Strože v Haló novinách.

Zdroj ZDE

Co dodat? Ostatně i Petr Štěpánek na rozhodně nelevicovém Virtually k J. (Mydláři) Rejžkovi trefně dodává:

Jan Rejžek je můj oblíbený komik. Zvláště jsem miloval jeho žertovné výstupy v roli Mydláře české kultury v populárním sitcomu České televize Katovna. Škoda, že tuhle řachandu již na Kavkách stáhli z vysílání.

Osobnost posrpnového emigranta z roku 1968 a následně vydavatele exulantské a domácí zakázané literatury ve svém mnichovském nakladatelství, následně polistopadového redaktora kulturní přílohy Haló novin Obrys-Kmen (po roce 1989) a nynějšího europoslance Daniela Strože je známá řadě exulantů, včetně Pavla Tigrida. I řadě disidentů, Václava Havla nevyjímaje. Patrně neznámá navrhovačům státních polistopadových ocenění, nositelům hesel „Nejsme jako oni“.

V souvislosti se vzpomínkou na Tigrida nezmínit Strože, znamená být jako oni.

Nechme jen drobnou epizodu. V říjnu 1989 na dojednané setkání exulantských spisovatelů ve Frankenu oficiálně přijel z Prahy spisovatel Petr Prouza a ze Slovenska pozdější velvyslanec SR v ČR L. Ballek. Strož charakterizuje situaci na prvém kontaktu všech tří literatur, a to oficiální, exulantské a disidentské takto:

...totiž Prouza ve svém projevu hovořil o »pozvolných krůčcích« v plánovaném sbližovacím procesu, oponoval mu na celý sál řvoucí Tigrid tím, že půjde o hodně rychlé kroky, které je ke změnám doženou.

Zdroj ZDE

Polistopadová činnost Pavla Tigrida nezůstala bez ocenění... Namátkou lze jmenovat Řád TGM I. třídy, v roce 1995 udělený mu prezidentem Václavem, tehdá Havlem. Sám Tigrid si ale velmi považoval vysoké vyznamenání německé. K tomu dobová zpráva z roku 2000 od Evy Petržílkové:

Nejdůležitější německé ocenění předávané spolkovým prezidentem získal Pavel Tigrid zejména za zásluhy o porozumění mezi oběma národy a činnost v Koordinační radě česko-německého diskusního fóra. Nesporný však byl i jeho přínos v roli poradce prezidenta pro česko-německé otázky. Právě Václav Havel se slavnostního aktu také zúčastnil. V krátkém projevu vyzdvihl přínos Pavla Tigrida k česko-německému usmíření a poděkoval mu za to, co udělal pro to, aby se již nikdy neopakovaly procesy s vlastizrádci a aby již nikdy nebyla diktatura....

Nedlouho před svou smrtí, v  r. 2002 píše publicista Tigrid do MF Dnes o 2 dobrých zprávách. O volebním vítězství G. Schrödera a J. Fischera v Německu a z druhé strany M. Dzurindy na Slovensku. Ve skutečnosti chválí česko-německou deklaraci z r. 1997 a z druhé strany brzké přijetí Slovenska do NATO:

... Což neznamená nic více a nic méně, než že se opět setkáme, vlastně znovu spojíme...

Zdroj ZDE

Oba státy jsou jak v EU, tak v NATO. O Turecku, rozděleném Kypru, humanitárním bombardování již bývalé Jugoslávie tehdy intelektuál Tigrid nepsal, ekonomického propadu Slovenska, zapříčiněného Dzurindovou pravicovou vládou, se již nedožil.

Obsáhlejší popis Tigridovy osobnosti provedl Michal Polák ve stati Oko Tigrida:

Pavel Tigrid, ktorého život sa nedávno uzavrel, sa do slovenského povedomia zapísal najmä scénou ako z divadelnej hry: keď totiž zabránil v roku 1989 Alexandrovi Dubčekovi, aby vystúpil pred zhromaždeným davom na balkóne vydavateľstva Melantrich. Symbolicky tým predznačil, že Dubčekova cesta na Hrad zostane zarúbaná.

Tigrid dal dávno predtým jasne verejne najavo, čo si o Dubčekovi myslí. Žiadny velikán „obrodného procesu“, ani žiadny Saša Dobrotivý – to veru pre Tigrida nebolo. Koniec koncov, ako sme už naznačili, celú reformnú snahu roku 1968 považoval viac-menej za frašku, ktorá sa takým či onakým spôsobom musela skončiť neúspešne, a mnohokrát to aj napísal. Takisto už dávno pred novembrom označil za toho, komu prislúcha symbolická „kráľovská koruna“, Václava Havla. Vyčítať mu možno len to, že keď k tomu dostal príležitosť, presne podľa týchto svojich názorov sa aj zachoval.

Všimnime si dobre: Tigrid ešte v roku 2003 hovoril o vylúčených reformistoch ako o komunistoch, bez ohľadu na akýkoľvek ich neskorší vývoj. Z kontextu jasne vyplýva, že vlastne nerobil žiadny veľký rozdiel medzi nimi a dnešnými členmi KSČM. Dubčekovec, stalinista – všetko jedno; „komunisti“ akoby tvorili zvláštny živočíšny druh, ktorým sa nebolo možné odstať, nech by človek tisíckrát vymýšľal demokratizačné reformy či organizoval Chartu ’77.

A tu sa odráža druhá stránka Tigridovej osobnosti, o ktorej nekrológy mlčia. Pod tým macíkovským, dobromyseľným povrchom bol totiž Tigrid tvrdý ako skala. Pri všetkej svojej oddanosti demokracii a pluralite bol zároveň presvedčeným vojakom studenej vojny, stúpencom veľmi, veľmi tvrdej línie. Komunistický režim bol preňho nepriateľom vždy a za každých okolností – ešte aj za okolností reforiem konca šesťdesiatych rokov, či neskôr za Gorbačova. V tomto zmysle patril medzi tých najnezmieriteľnejších, do školy, ktorá dnes oslavuje druhotriedneho westernového herca, že „uzbrojil“ Sovietov a v studenej vojne tak zvíťazil.

Pravda, je otázne, ako by sa tigridovskí demokrati zachovali, keby to bolo v roku 1948 dopadlo „naopak“. Boli by skutočne blahosklonne nechali porazenú komunistickú stranu jednoducho na pokoji? Päťdesiate roky v „slobodnom svete“ tomu nenaznačujú. Možno mal Pavel Tigrid vo svoje „historickej porážke“ aj veľké šťastie – že totiž nikdy nebol pred podobnú voľbu postavený.

Svou analýzu Polák uzavírá:

Čítajme ho a naučme sa s ním polemizovať – a z jeho slov si zapamätajme najmä tie, ktoré sám prevzal od (protirežimných) robotníckych vzbúr vo východnej Európe: „Dnešek je váš, zítřek je náš!“

Zdroj ZDE

Na Tigrida se dá i vzpomenout úryvkem z jeho dílka Průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Třeba s použitím současného, v českém mainstreamu populárního spisovatele, Michala Viewegha Nápady laskavého čtenáře (2) KAPESNÉ INTELIGENTNÍ ŽENY VE VINÁRNĚ U SUDU

Pavlu Tigridovi

Červenec 1986. Teplý večer na terase vinárny luxusního hotelu kdesi na Jadranu. Ona se jmenuje Lucie, je jí dvacet čtyři let a je krásná: na dlouhé modiglianovské šíji nádherná hlava, ostře, řecky řezaný profil a velké oči ve tvaru mandlí, které, když ztmavnou, mají barvu dálek.
On se jmenuje Pavel Tigrid a je mu šedesát devět.
L: Už mě to všechno v tý Praze sere. Shánět pořád v Labuti nezbytnosti, který pak stejně nepotřebuju.

Zdroj ZDE

Pamětníkům předlistopadové turistiky do Jugoslávie však netřeba připomínat, že 2 deci v luxusním jadranském hotelu by převýšily jejich kapesné na celý pobyt. A že krásná třiadvacítka, kterou prostě v Praze s*re něco shánět asi není typickou představitelkou okupované ČSSR a typickou diskusní partnerkou pro ostře vymezeného publicistu a sedmdesátníka.

K nedožitým devadesátinám Pavla Tigrida a odhalení pamětní desky na budově Židovského muzea přednesl prezident Václav, tentokráte Klaus, proslov. Proslov, ve kterém jakoby spěchal, aby se již mohl věnovat dalším povinnostem, nicméně (mimoděk?) dal důraz na slovo paměť:

Deska s jeho jménem, kterou zde dnes společně odhalujeme, má ve svém názvu jedno z nejdůležitějších slov: slovo paměť. Slovo tak důležité pro Pavla Tigrida a stejně tak pro každého z nás, kdo víme, že bez paměti žádná smysluplná budoucnost neexistuje.

Zdroj ZDE

Jistě je třeba si pamatovat a mluvit o P. Tigridovi s pamětí a z různých úhlů, od různých pamětníků a zástupců různých přesvědčení, v souvislostech, k kontextu doby, plasticky. Bez předem připravených svatozáří. A znovu připomínám, jak již hovoril M. Polák:

Čítajme ho a naučme sa s ním polemizovať, k čemuž se dá jen připodotknout, čteme nejen jeho, ale i o něm.

A třeba to i tak chtěl Tigrid. A to přesto, že někteří vyznavači Tigridova vymezení budou to chtít jinak.

Autor o Tigridovi a dalších začal více přemýšlet, když v roce 1963 za kubánské krize nebyla tak nepravděpodobnou možnost, že by dobrovolně zvolené vysokoškolské studium mohl vyměnit za nedobrovolně mu jinými vybranou možnost bránit republiku v armádě, kdyby (a stačilo tehdy málo) studená válka přešla ve válku horkou. Otázka, kterou si tehdy pokládala řada jeho vrstevníků. Otázka, které se nyní opět vynořuje v souvislosti s možnou instalací amerického Radaru.

Pokud se někomu zdá, že se to otázka i nějak související s Pavlem Tigridem, pak má stejný dojem s autorem.