To ohrožuje mezinárodní kompromis, uzavřený ohledně Antarktidy, který přetrval téměř padesát let. V roce 1959 vyjednal smlouvu o Antarktidě americký prezident Eisenhower. Charakterizoval ji jako "inspirující příklad mezinárodní spolupráce ve věci míru". Signatáři souhlasili, že v Antarktidě budou pracovat vědci, nebudou tam rozmístěni vojáci.

"Jak se díváme do budoucnosti, vy a já, naše vláda, se musíme vyhnout nutkání žít pouze pro dnešek," řekl tehdy Eisenhower. "Není možné plenit jen pro naši dnešní pohodlnost cenné přírodní zdroje pro zítřek. Nesmíme zlikvidovat hmotné zdroje našich dětí, protože bychom tím zničili i jejich politické a duchovní dědictví."

Smlouva o Antarktidě byla vyjádřením Eisenhowerovy vize, o níž hovořil před odchodem z prezidentského úřadu v roce 1963. Ty země, které smlouvu o Antarktidě podepsaly, suspendovaly své územní nároky na Antarktidu, ale nevzdaly se jich.

To, co může vyvolat konflikt o Antarktidu, není samo území, ale to, co leží pod ním. Předpokládá se, že jsou v Antarktidě rozsáhlá ložiska přírodních zdrojů a energie. Zatím je ovšem Antarktida velmi nepřístupná, je pod ledem, a tak nikdo neví, jaká přesně ložiska se na tomto kontinentě nacházejí. Ví se, že je v Antarktidě množství uhlí a železné rudy, pak zřejmě i menší ložiska chromu a mědi. Není známo, kolik je tam ropy.

Prozkoumávat tato ložiska se v současnosti v každém případě vyplatí. Cena ropy nyní dosáhla více než 90 dolarů za barel, avšak na rekordní výši jsou i ceny mědi, železné rudy a uhlí. Čína, Indie a další vznikající trhy se ozývají a zintenzivňují poptávku po přírodních zdrojích.

Je současný systém, podle něhož se spravuje Antarktida, dostatečně silný na to, aby odolal sílící poptávce po surovinách? Už existuje dohoda z devadesátých let, která upravuje získávání přírodních zdrojů z Antarktidy, a někteří odborníci jsou přesvědčeni, že se podaří vyhnout se komerčním tlakům.

Původním účelem dohody bylo vyhnout se konfliktu o Antarktidě. V roce 1959 si totiž nároky na různé části Antarktidy činilo nárok sedm zemí. Navzájem své nároky neuznávaly, a co je horší, tři z nich, Británie, Argentina a Chile, si činily nároky na totéž území. Proto bylo rozhodnuto udržet Antarktidu jako zónu míru a vědy.

Britský konzervativní poslanec David Heathcott-Amery není přesvědčen, že to s Antarktidou dobře dopadne. Kontinent navštívil a domnívá se, že je zapotřebí akce nyní, aby se zabránilo tomu, aby se národy začaly hašteřit o přírodní zdroje v Antarktidě: "Ve věku sílící konkurence o přírodní zdroje možná bude nutné původní dohodu posílit, aby se zamezilo nepěkným sporům o to, kdo uchvátí z Antarktidy větší prostor. Už nyní provozuje v Antarktidě Argentina celou řadu základen, které nedělají vědu. Ty základny tam jsou především proto, aby udržovaly při životě územní nároky Argentiny na Antarktidu.

Potíž je, že neexistuje žádná ústřední autorita. Protože žádná země Antarktidu nevlastní, což je dobré, znamená to také, že kdyby nějaká země smlouvu o Antarktidě porušila, není jasné, kdo by proti ní zasáhl. Ten konflikt musí zůstat takový jaký je, mírový a věnovaný vědeckému výzkumu," míní britský konzervativní poslanec.