Fakt, že v Iráku naše armáda nevyhrála rychle a snadno, a že nevyhrává dokonce ani po čtyřleté okupaci, během níž zemřelo téměř 4000 vojáků, má špatný vliv na naši sebejistotu a na představy, které o sobě máme, a to zejména vzhledem k tomu, že řada Američanů věří, že téměř ve všem musíme být nejlepší na světě, prostě proto, že jsme Američani. Problém nám činí už to, že prameny této víry, tj. prvenství v řadě oblastí, kterých jsme dosahovali v době po druhé světové válce, již nejsou pravda: v 50. letech minulého století např. Američané vyrobili 70 procent všech aut na světě, dnes dovážíme více než polovinu všech aut, která v USA jezdí, a nevyvážíme skoro žádné; v 60. letech měly USA velký rozpočtový a obchodní přebytek, byli jsme opravdu nejbohatším státem na světě, nyní máme největší deficit obchodní bilance na světě a musíme si půjčovat peníze z Číny, abychom mohli zaplatit za čínské výrobky.

Naše armáda byla však výjimkou: byla to naše jediná národní instituce, která ještě zcela ovládala svět a zdála se nepřemožitelná -- nebo přesněji, která po katastrofě Vietnamu tyto atributy znovu získala. Jako by fakt, že naše armáda ovládala svět, znamenal, že i naše technologie, průmysl a kapitál svět ještě ovládají.

V souvislosti s válkou v Iráku však tentokrát místo spokojenosti, která přišla po rychlých a snadných vítězstvích ve "válkách" proti Grenadě, Panamě, Iráku (poprvé) a Jugoslávii - a tehdy obyčejní Američané sledovali v televizi, jak naše armáda ničí armády těchto států -, přichází denně znepokojující zpráva, že v Iráku naše armáda nemůže porazit nepřítele, jehož hlavní zbraní je IED (improvizované výbušné zařízení).

Touha po rychlém a drtivém vítězství - tj. "důkaz" naší nadřazenosti, na kterou jsme si před Irákem (podruhé) zvykali - se mohla odrážet, jistě v krajní formě, v konverzaci, již jsem zaslechl minulý týden ve restauraci v centru Tucsonu v Arizoně. Pět Američanů se tam bavilo o své frustraci ze situace v Iráku, když jeden z nich prohlásil: "Oko za oko, zub za zub." Poté následovala vzrušená diskuse o ničivé vojenské moci, kterou USA použily v Drážďanech, Hirošimě a Nagasaki. Nakonec muž, který byl autorem věty "oko za oko...", usoudil: "Ne, to se již nikdy nebude opakovat, na to, abychom vedli opravdovou válku, jsme příliš politicky korektní."

V důsledku toho, že nebyly nalezeny zbraně hromadného ničení, nastala krize důvěry v politický systém. Když George W. Bush argumentoval pro válku proti Iráku, žádal Američany o velkou míru důvěry, zejména ohledně otázky zbraní hromadného ničení. Přesněji řečeno, aby přehlušil skeptiky - a týmy mezinárodních inspektorů vedené Hansem Blixem, které se volně pohybovaly po celém Iráku a nic nenacházely - požádal Bush Američany, aby mu věřili prostě proto, že je prezidentem Ameriky, vrchním velitelem největší země na světě a lídrem svobodného světa, a nikoli kvůli tomu, co se zdálo být realitou. A Američané, kteří po teroristickém útoku 9/11 v New Yorku chtěli silné a rozhodné vedení, mu věřili, a to nadšeně. Když se po válce ukázalo, že v Iráku žádné zbraně hromadných zničení nejsou, a že texaský naftař Bush to tvrdil jen proto, aby měl záminku pro invazi, víra Američanů nejenom v Bushe, ale také v téměř posvátnou instituci prezidentství, a navíc v celou americkou politickou třídu a v masmédia (neboť válku podporovali také demokraté a noviny a televizní kanály věrně opakovaly lži Bushovy vlády), byla otřesena.

Obě tyto věci jsou pro nás nepříjemnými tématy, protože problematizují nejen náš názor na svět, ale i na sebe sama. Je však těžké se k těmto hlubokým problémům postavit čelem, a právě proto zatím Američané o válce v Iráku často mluví, vůbec o ní nechtějí přemýšlet.