Nemohu odolat, abych také nepřispěl hrstí úvah. Jako dítě jsem živého Guevaru viděl v Havaně na vzdálenost přibližně 150 m, což ze mne zajisté nedělá znalce této osobnosti. Ale o Guevarovi a o kubánské revoluci jsem něco přečetl a promyslel, mám své vlastní kritické myšlení. Jednostrannost a apriorní zaujatost většiny autorů mě vyburcovaly z klidu a z přirozené lenosti.

Kdybych chtěl být za každou cenu vtipný, odpověděl bych na otázku, zda byl Che Guevara tyran nebo hrdina, jediným slovem: Ano.

Pochybuji, že někdo z těch, kteří pocítili neodolatelnou touhu napsat k výročí slohové cvičení -- snad s jedinou výjimkou P. Urbana -- zkoumal skutečnou osobu. Jednotliví autoři zjevně do podobizny el commandanta promítají své vlastní životní zkušenosti, své politické postoje a myšlenkové stereotypy.

Oldřich Lachout -- "bývalý policista, soukromý detektiv, dnes invalidní důchodce" bez váhání tvrdí, že Guevara byl hrdina. Vychází z teze, že "každá, krvavým režimem vynucená násilná revoluce, má oběti na životech". S tím lze v zásadě souhlasit. V dějinách však často bývá obtížné rozpoznat kritický okamžik, kdy nezbytné revoluční násilí přerůstá v násilí zbytečné. V závislosti na konkrétních společenských podmínkách bývá v období revolučního převratu nezbytné mimoekonomické přinucování. Ale vyspělost a historická oprávněnost nové státní moci se projevuje zejména v tom, že přechodné období násilné revoluce zkrátí na nejmenší možnou míru a přejde k jiným, obecně přijatelnějším a zároveň účinnějším formám ovlivňování lidí, k přesvědčování a ekonomickému donucování.

Někteří revolucionáři propadnou opojení z moci a z násilí. Posílají své skutečné, potenciální a dokonce zcela vymyšlené odpůrce do vězení a na popraviště jenom proto, že jim administrativní přikazování připadá jednodušší, že jsou intelektuálně líní nalézat a uplatňovat jiné metody řízení společnosti.

Existuje bohatá dokumentace, množství svědectví těch, kteří Guevaru osobně znali. Např. Valtr Komárek několikrát veřejně vzpomínal na své mnohahodinové rozhovory s tehdejším kubánským ministrem průmyslu. Hovořil o zajímavé osobnosti, o pronikavě myslícím intelektuálovi s nepředstíraným zájmem o sociální otázky, o člověku osobně odvážném a nezištném. Ale také o politikovi posedlém představou, že příkazy, zákazy a represáliemi lze dosáhnout vše. O člověku lhostejném k osudu jednotlivců až k určité bezcitnosti. A v neposlední řadě se zmiňoval o jeho fascinaci trestem smrti a popravami.

Pan Lachout píše, že "...po vítězství kubánské revoluce došlo k popravám osob ze státní správy -- policejních a vojenských složek diktátorského režimu, latifundistů, kriminálníků, je nutné vědět, co tito popravení spáchali, a zda nemají na svědomí nevinné lidské životy." Ano, souhlasím, je nutné vědět. Pan Lachout ví? Já tedy ne!. Ostatně, kde bere tu jistotu, že mezi popravenými nebyli žádní dělníci nebo rolníci? Mýlím se příliš, když údaj "bývalý policista" upřesním tak, že pan L. byl za ancien régime (používám tento libozvučný termín raději než rádoby ležérní "za totáče" nebo historicky a politicky nepřesné "za komunismu") příslušníkem SNB? Na tom samozřejmě nemusí být nic špatného, ale byl "osobou ze státní správy" a proto by měl být podle vlastní logiky po listopadové revoluci popraven.

Pohlédněme na slavný portrét Che. Ta mužně pohledná vousatá tvář pod revolučním baretem, s pohledem, který je zasněný a přísně odhodlaný zároveň. Ta fotografie se pro několik generací levicových intelektuálů stala ikonou, která se už dávno odpoutala od své předlohy a žije svým vlastním životem. Všimněme si jednoho detailu: Zpod baretu se derou dlouhé vlasy. A co má být, řekne si někdo. Nuže, v době, kdy byl Guevara na Kubě ministrem, v Československé socialistické republice příslušníci SNB (věřím, že ne všichni) zadržovali dlouhovlasé výrostky a násilím je stříhali. Dnes už je to velmi těžko pochopitelné, ale tehdy a opět, po krátké přestávce Pražského jara, v období nejtužší normalizace, se taková blbost jako délka vlasů stala věcí navýsost politickou. Pan Lachout byl, jako každý policista, představitel tehdejšího establishmentu. A ten nám, užaslým občanům, vzkazoval prostřednictvím televizního klipu (tehdy se tomu ještě klip neříkalo): "Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás!"

Ale abych nepsal jen o vlasech, ačkoliv ty jsou v této věci symbolické, symptomatické a signifikantní. Zajištěná existence, kariéra, dostatek spotřebních statků, na to slyší téměř každý. Být v ČSSR příslušníkem SNB, to jistě nebylo marné. Když si dotyčný hleděl svého a příliš nevyčníval, mohl se těšit různým materiálním i nemateriálním výhodám. Asi se opět nemýlím když vyjádřím domněnku, že pan Lachout se svého postavení nevzdal a neodešel bojovat ani do konžské džungle, ani do bolivijských hor. Guevara byl ministrem, ve společenské hierarchii měl mnohem vyšší postavení než Lachout, ale vzdal se toho, téměř se chce říci, že se toho vzdal s nesnesitelnou lehkostí a odešel bojovat do zemí, kde neměl reálnou šanci na úspěch.

Podezřívám pana Lachouta, že ani tak nechtěl chválit Guevaru jako ten československý ancien régime. Má samozřejmě právo chválit co chce, ale měl by být poctivější a neschovávat se za osobnost, která se od něj, v dobrém i ve zlém, tak výrazně odlišuje. Není tajemstvím, že Guevara příliš neskrýval své opovržení vůči představitelům tradičních komunistických stran, zvláště těch, které držely neomezenou moc v zemích tzv. světového socialistického společenství. S despektem pohlížel na Chruščova, Novotného, Gomulku, Kádára, Ulbrichta... Na všechny ty nudné aparátníky ve špatně padnoucích šedivých oblecích.

Pojem tyran, použitý F. Golgem, má několik významových nuancí. Guevara byl tyran tím, jak lehce dával příkazy k uvěznění a k popravám. Nebyl tyran vůlí udržet se u moci. Té se naopak s lehkým srdcem vzdal. Snad by bylo přesnější označení dobrodruh a hochštapler, vizionář jdoucí za obecným dobrem bez ohledu na individuální utrpení, revolucionář bez zpětné vazby.

Zcela směšný je argument, že "vládní garnitura USA je v současné době celosvětově občany považována za fašistickou a svět ohrožující skupinu lidí - což lze dovodit prostým surfováním po internetu." Nechovám žádnou náklonnost k současné garnituře USA, pouze skromně podotýkám, že prostým surfováním po internetu lze dovodit cokoliv. Např. že lidstvo ovládají zlí ještírci. Nebo že obě světové války zavinilo spiknutí mezinárodního židovstva. Nebo že Země je placatá. A už vůbec nechápu, proč do svého příspěvku vkládá irelevantní a denunciační povídání o jakémsi bývalém žoldnéři v JAR a Mosambiku. Tím jenom posiluje podezření, že mu nejde o Guevaru, ale o vlastní zájmy. Skutečnost, že jeho bratranec byl nebo dosud je ve Vodňanech starostou za ODS, je mi srdečně lhostejná.

Podobnou hodnotu mají argumenty pana Wagnera. "Dle legendy zcela náhodou vzniklá fotka pana Kordy skutečně je symbolem pro mnoho lidí této planety. Symbolem toho, že naděje se mohou plnit, že slabší mohou vítězit nad hrubou silou, symbolem revoluce. Symbolem lepší budoucnosti." Ano, je symbolem. Skutečný, nesymbolický Guevara, přispěl k nadějnému vítězství revoluce a následně se podílel na její mocenské degeneraci. Přispěl k osvobození i ke zotročení Kubánců. V té zemi vykonali revolucionáři mnoho dobrého, např. alfabetizaci. Ale nakonec, mnozí jistě proti své vůli, vybudovali systém, v němž slabší často podléhají hrubé síle. Guevara sám se na této thermidorské degeneraci podílel krátce, leč intenzivně.

Vraťme se ještě jednou velkým obloukem k té romantické podobizně. Ten pohledný muž v sobě skrýval ještě jeden paradox: On, levicový revolucionář, bořitel měšťáckých konvencí, byl svým způsobem velmi konzervativní a tradiční. V osobním životě se projevoval jako typický latinskoamerický macho. Pořídil si manželku i milenku a pořádně se nevěnoval jedné ani druhé, protože jako správný chlap měl přece své velké poslání. Starosti o rodinu, to náleží ženám. Muži do ruky samopal, ženě vařečku. Kromě trestu smrti ho fascinovala také homosexualita, jejíž nositele upřímně nenáviděl. V tom si nezadal se svými politickými protivníky, tradičními militaristickými caudillos, s bigotními konzervativními katolíky nebo třeba s povstalci španělského generála Franca. George Orwell ve své knize Hold Katalánsku popisuje, jak si účastníci občanské války krátili dlouhou chvíli v přestávkách mezi boji. Ze zákopů do zákopů na sebe pokřikovali nadávky, z nichž nejhorší byla "maricón", tj. teplouš. V tom nebylo rozdílu mezi republikány a falangisty. Oni přece byli ti správní chlapáci, bojovníci ze zákopů, žádní teplouši. Přitom -- opět jsme u těch paradoxů -- si více či méně dobrovolně vytvářeli životní styl, který tradičnímu heterosexuálnímu soužití příliš nepřál. V zákopech těch žen moc nebylo a na takové věci nebyl v boji čas. "Chlapi sobě!", chtělo by se zvolat se známou televizní reklamou.

Toto není pokus o objektivní analýzu Ernesta Che Guevary, pouze osobní pohled na tuto slavnou osobnost. Velmi se přimlouvám aby ti, kteří se rozhodnou něco o něm napsat, nepsali o úplně jiných věcech.