Tvé oči zelené, jež fosforově žhnou,
Mně sugerovaly jak vlnou tajemnou,

Mně sugerovaly zapadlý dávno sen:
Jsme sami, sami dva, a kolem bílý den.

A kolem bílý den a jako žhavý kov --
Já rytmus poslouchám tvých přitlumených slov.

Co chceš mi? Nevím to. Jsem zemdlen, zemdlen vším.
A celý jsem teď vzdán tvým očím zeleným.

A utonulý jsem v jich průsvitavé hře.
Jak střelka magnetu jdu k pólu duše tvé.

A v měkkou lichotnost jdu tvého úsměvu,
A v těla nejprudší a rozechvěnou hru...

A v touhy vášnivé, jež ke mně horké jdou,
A v očí vlhký lesk, jež fosforově žhnou.

Já vyžít chtěl bych vše, co zbylo v těle mém,
Do šťávy poslední, v záchvěvu jediném,

Já chtěl bych horečně se prochvít duší tvou!
Být spálen ohněm tvým! Rozkoší smyslnou!

Rozkoší extrémní být tebou lehce tknut!
Být tebou obklopen, být tebou proniknut!

Být v tobě roztaven a v tobě splynulý!
Tvým dechem dýchati! Tvou vášní býti mdlý!

A cítit, poslední jak touhy v ňadrech mrou,
Jak všechno splněno, co šlo kdy duší mou!

Do šťávy poslední jak vše jsem vyplýtval!
Své mládí jak jsem ti a celý žár svůj dal!

A vůni krve své a svěžest všech dnů svých,
Pod vlivem očí tvých, tvých očí zelených,

Tvých očí zelených, jež fosforově žhnou,
Jež sugerovaly mně touhu tajemnou...

Z knihy Básně z konce století, nakladatelství Thyrsus, 1995. Mezi svých Deset básní vybrala Ester Fleischerová.