Návrat k přírodě však není pro příslušníky naší civilizace vůbec snadný. Příliš dlouhý pobyt v civilizovaném prostředí nás všemožně vážně poznamenal. Přírodu ovšem také. Je však lepší se do přírody vracet sám a po svých, než čekat až to příroda zařídí sama za nás. Třeba tak, že se nám zahoupe půda pod nohama a my se z toho, z odpuštěním, poděláme. Tak, jako se to stalo málem mně.

Můj první krok do přírody byl odvážný. Uklouzl jsem, ale včas jsem zachytil rovnováhu. Alespoň tu duševní. Chyba byla na mojí straně. Dýchal jsem zhluboka a díval jsem se s nadšením do korun stromů, místo pod nohy. Někdo tam totiž byl již před mnou. Uklouznul jsem na jeho čerstvých stopách.

Stopy, lze-li to tak nazvat, zapomněl za sebou zamést. Díky tomu byly dobře čitelné a navíc zapáchaly. Díky tomu jsem přesně identifikoval o koho šlo. Můj zvířecí instinkt po padesátiletém pobytu v uměle klimatizovaném prostředí nezklamal. Byl to člověk. Přesný druh, jméno a rodné číslo nevím. Nebyl jsem z toho moudrý. Jistě se však nenarodil před rokem 1900, ale spíše po roce 1984.

Podle místa činu, kde zanechal stopy, jsem určil, že byl zřejmě vážně nemocný. Trpěl velmi vážným omezením pohyblivosti, protože stopy zanechal přímo na začátku cestičky do lesa. To by žádné jiné zvíře, než člověk, neudělalo. Dokonce ani prase divoké.

Můj první dojem a nelítostný soud nad tím primátem byl však mylný. Teprve, když jsem se uctivě sehnul k zemi, nemaje jinou možnost, jak vykonat svoji křesťanskou pobožnost, pochopil jsem naši úctu k matce přírodě. Extrémisté, zvláště ty jejich nejhorší sorty, ochránci přírody, lidských práv a ekologové, se skutečně ve svých neúprosných postojích velmi mýlí. Odsuzují průmyslový pokrok a naše neoblomné budovatelské nadšení, zatímco spokojený postoj naší většinové industriální společnosti k přírodě je oproti jejich tvrzení naopak velmi uctivý a oddaný.

Jednoznačně to dokazují obětiny, které nosíme na oltář přírody a vlasti. Jsou to naše nejlepší dary. Naleznete je skoro v každém lese.

Jako důkaz toho, že jsem v přírodě skutečně také jednou ve svém životě byl, pořídil jsem mobilním telefonem z uctivé a bezpečné vzdálenosti snímek celkového zátiší. Tento přikládám spolu s popisem, neboť většina z nás špatně vidí. Jsme buď krátkozrací, takže nevidíme světlé zítřky. Nebo jsme dalekozrací a nevidíme si pod nohy. Je to jistě z těch počítačů a počítání.

Dopadl jsem jako jeden pán, který šel a do něčeho šlápnul, zatímco druhý pán šel a šlápnul do toho také. Raději do přírody už nikdy nepůjdu. Není to tím, že bych ji neměl rád. Jak říkám, pudy jsou neodolatelné. Nepůjdu tam pěšky. Maximálně bez zastavení projedu kolem v autě -- jako při safari. Pobyt v naší přírodě se totiž stává pro nás dosti nebezpečným. Tentokrát jsem vyvázl s podvrtnutým kotníkem.

Popis zátiší: Na snímku vidíme na pozadí celkové scenérie různé obětiny, symboly naší víry a civilizace. Jsou to hlavně počítače, plechovky od energetických nápojů. V popředí i v pozadí leží smrkové i jiné šišky. Dobrý pozorovatel může za stromem vidět vyčnívající PVC pytel se zbytkem podnikatele. Skvěle umělecky komponované panoráma dokreslují použité papírové kapesníky, které zde zanechali zbožní věřící. Utírali si jimi pravděpodobně své slzící oči nad krásami přírody.