Koncepce všeobecného základního příjmu vyvolala zájem a poměrně mnoho příznivých ohlasů zejména v anglosaských zemích, u nás je však skoro neznámá. Sborník, který ve spolupráci s Parijsem připravili filosofové a sociologové Marek Hrubec a Martin Brabec, a do něhož přispěla řada českých sociálních vědců, nyní dává možnost zaplnit tuto mezeru.

Myšlenka všeobecného základního příjmu, jak konstatuje Parijs (str. 34), sahá svými kořeny až do poloviny devatenáctého století a je inspirována Charlesem Fourierem. Dnes však už v sobě nemá nic utopického. Předmětem seriózní debaty se stala v USA roku 1967 (zabýval se jí např. James Tobin, laureát Nobelovy ceny za ekonomii r. 1981), v roce 1972 se o ni v prezidentské kampani zasazoval George McGovern. V USA pak upadla skoro v zapomenutí, i když princip všeobecného základního příjmu je prakticky uplatňován od r. 1999 na Aljašce („Aljašský fond“, str. 32). Znovu se začíná ohlašovat v širším evropském a mezinárodním kontextu od poloviny 90. let, do značné míry díky úsilí Van Parijse a jeho kolegů, představujících školu tzv. levicového libertarianismu.

V Česku se o Van Parijsových textech začalo v posledních letech debatovat v úzkých kroužcích odborníků a jiných zájemců. Předmětem veřejné diskuse – krátké a jednostranné - se myšlenka všeobecného základního příjmu stala roku 2003, když přišel s myšlenkou „rovné sociální dávky“ poslanec ODS Vlastimil Tlustý (Hrubec a Brabec, str. 14-15). Měla to být ničím nepodmíněná částka 4000 Kč měsíčně vyplácená všem dospělým občanům. Tlustý ale současně – v naprostém rozporu s koncepcí Van Parijse - navrhoval zrušit všechny sociální dávky, důchody, nemocenskou podporu i podporu v nezaměstnanosti. Pro své antisociální důsledky byl návrh podroben ostré kritice a všeobecně odmítnut. Levicoví kritici (např. Jan Keller) však podle Hrubce a Brabce „s vaničkou vylili i dítě“ a přehlédli sociální jádro původní Van Parijsovy koncepce. „... nejen česká veřejnost, ale ani čeští politici a odborníci, kteří se debaty zúčastnili, nemají žádné povědomí o myšlence základního příjmu v její sociální variantě.“

Kniha má několik odlišných částí, i když formálně neoddělených. Otevírají ji dvě úvodní expozé spoluautorů Hrubce a Brabce „O egalitárním libertarianismu“ a Van Parijse „Základní příjem pro všechny“, v nichž se charakterizují také diskuse, které ve světě koncepce základního příjmu vyvolala, a shrnují hlavní argumenty jejích příznivců i odpůrců. Značnou část knihy zabírají dvě polemiky, první mezi kritikem Parijsovy koncepce filozofem Miloslavem Bednářem a dvojicí Hrubec – Brabec, druhá mezi filozofy Bednářem a Martinem Škabrahou. Poslední třetina knihy, která má už spíš charakter sborníku, přináší stanoviska dalších odborníků k výchozí Parijsově koncepci. Knihu uzavírá další Van Parijsův příspěvek zvažující možnosti celosvětové aplikace všeobecného základního příjmu.

Záznamy polemik nebývají snadným čtením, což platí i v případě této knihy. Protivníci se opakovaně vracejí k výrokům, které zazněly už dříve, argumentace se větví, celek ztrácí na přehlednosti. Na druhé straně je tato neucelenost určitým přínosem: kniha vypovídá nejen o Van Parijsově koncepci všeobecného základního příjmu, ale také o stavu sociálních věd u nás.

Domnívám se, že zastánci zmíněné koncepce dokázali argumentovat v její prospěch věcněji a přesvědčivěji, než odpůrci v její neprospěch. Těm na přesvědčivosti ubírá přílišné „tlačení na pilu“ a ideologičnost. Místy neútočí se na protivníka, ale na jeho karikaturu (tak například tvrzení, že soukromé vlastnictví je krádež, se vydává za „prazákladní tezi socialistického myšlenkového směru“ – Bednář, str. 55). Ekonomové Dan Šťastný a Josef Šíma (str. 141) se pohoršují: „Namísto uznání zásadního významu konceptu soukromého vlastnictví pro mírový rozvoj společnosti založené na dělbě práce zde máme do činění s voláním po boji se současnými nerovnostmi a aktivismu nadnárodních demokratických institucí (např. EU), které mají de novo vytvořit mezinárodní tržní pravidla.“ Potíž je ale v tom, že řada mezinárodně uznávaných ekonomů – přitom žádných levičáků – je přesně opačného názoru a jejich stanoviska mají stále větší ohlas.

Van Parijsovu koncepci například podporuje oxfordský ekonom Andrew Glyn, autor velmi ceněné knihy „Kapitalismus puštěný z řetězu“ (Capitalism Unleashed), v níž mimo jiné konstatuje: „Podíl příjmů jdoucích mase pracujících je tak přiškrcován dvojím způsobem. Nejenže celkově klesá podíl práce [klesá její podíl na HDP ve prospěch kapitálu – R.P.], ale stále větší část tohoto ztenčujícího se krajíce připadá lidem na úplném vrcholu [špičkovým manažerům].“ Glyn pak cituje Bena Bernanke, předsedu Federálního rezervního systému USA, snad nejmocnější soukromé finanční instituce na světě, který vyjádřil loni v červenci naději, že „korporace využijí část z těchto ziskových marží k uspokojení pracujících požadujících vyšší mzdy beztoho, že by zvýšily ceny zákazníkům“.

Takže člověk, jehož rozhled se neomezuje na publikace vydávané pražským Liberálním institutem, dá asi spíš za pravdu autorské dvojici Hrubec – Brabec, která celosvětovou debatu charakterizuje těmito slovy: „Každé z racionálně uvažujících stran polemiky je však zřejmé, že musí být nezbytně řešena – ať už zavedením základního příjmu nebo nějakým jiným opatřením – nejen neutěšená situace mnoha lidí v západních zemích, ale především současná vyhrocená konstelace v planetárním měřítku, kdy žije 1,1 miliardy lidí v extrémní chudobě a desítky tisíc lidí na následky této chudoby dennodenně umírají.“ (Str. 28-29).

Ještě poznámka k překladu dvou Van Parijsových statí. Překladatel Martin Brabec a redakce odvedli kvalitní práci, což nebývá vždy u textů tohoto druhu samozřejmostí. Rušivě v něm ale působí nepřechylování příjmení citovaných autorek, konkrétně Elizabeth Andersonové a Anne Alstottové. V češtině, která tvoří pády nikoli předložkami, jak tomu je v angličtině, ale skloňováním vlastního jména, se snaha „nediskriminovat“ cizí ženská příjmení přechylováním obrátila v tomto případě svůj opak. Ženské vlastní jméno je na rozdíl od mužského nesklonné, početné vazby pak působí toporně a někdy jsou nesrozumitelné: „podle Anderson“ (ale podle Van Parijse), „v návrhu Ackermanna a Alstott“ apod. Přechylování by lépe odpovídalo duchu češtiny a neoklešťovalo by významově překlad. To ale nic nemění na celkově kladném hodnocení knihy.

I velmi ortodoxní zastánci tržní ekonomiky dnes uznávají, že dynamická tržní ekonomika je slučitelná s inteligentně koncipovaným sociálním státem, ba že je pro ni sociální stát nutností. Pokud se některé dosavadní instituce a mechanismy sociálního státu ukazují jako přežilé, je nutno hledat a zavádět nové. Všeobecný základní příjem je jednou z možností. Odpovídá současným vývojovým trendům – růstu produktivity práce a celkového bohatství, jehož rubem je ale nebezpečně se prohlubující se nerovnost rozdělování výsledků. Všeobecný základní příjem je možná jednou z cest, jak tento rozpor překonat. Přečtěte si o něm v této knize.