Oproti výkonu (achievement), specifičnosti, neutralitě, univerzalismu a já v moderní společnosti stojí přiznání (ascription), difúznost, afektivita, partikularismus a kolektivita ve společnosti tradiční. Mezi těmito alternativami probíhá přiměřená (appropriate) volba, která není libovolná - je diktována normativními standardy. Normativní očekávání jsou kladena do centra rozhodnutí. Např. pátá vzorová proměnná, kolektivita - orientace na já, zahrnuje dilema, zda mohou být uspokojeny osobní zájmy, nebo musí být splněn nějaký kolektivní závazek nebo povinnost. Sebezájem je vysoce institucionalizován kupříkladu v obchodním světě, kde motiv zisku je sledován legitimně. Naproti tomu u veřejných zaměstnanců se očekává, že vykonávají své povinnosti v nejlepším zájmu veřejnosti, takže vhodné rolové chování je orientováno spíše na zájmy kolektivity než na sebezájmy.

Není však účelem mého článku zhodnocení či kritika parsonsovské analýzy, spíše to zde uvádím jako inspirační zdroj ke svým úvahám. Protože je člověk otevřený systém, v němž probíhá neustálá výměna látek, energií a informací mezi ním a jeho okolím, jeho přežití -- ve smyslu biologickém i sociálním -- závisí právě na tom, jak svoje potřeby a zájmy dostane do textury vztahů svého zvláště sociálního okolí (a podobně jako v živočišné říši, i zde tyto vztahy mohou nabývat podoby kooperace, konkurence i indiference).

Myslím, že by se daly vysledovat nejméně čtyři strategie, kterými tak člověk činí. Každá z těchto strategií však obsahuje jistá rizika či ohrožení (neb nic není zadarmo, kromě smrti -- a ta stojí život). Binární dichotomie tak obsahuje funkční strategii přežití (s funkčními podtypy) a riziko jejího možného selhání (malfunkce).

1) ADAPTACE (akomodace, asimilace) / DEZINTEGRACE

Jedná se o přizpůsobení se jedince (sociálnímu) prostředí. Při extrémní adaptaci však může dojít k rozpadu integrity osobnosti; člověk se stává pouhým vykonavatelem vůle jiných. Příklad adaptace: student, aby složil zkoušku, vyhoví požadavkům vyučujícího. Příklad dezintegrace: K. Gottwald, aby vyhověl požadavkům J. V. Stalina, souhlasil s popravou R. Slánského, s nímž byl jinak v přátelském (nebo alespoň kooperativním) vztahu.

2) INTERVENCE (evoluce, revoluce) / EXTERMINACE

> Jedná se o zásah jedince do prostředí; jedinec si přizpůsobuje prostředí svým potřebám a zájmům. Při tomto zásahu však může dojít ke konfliktu s prostředím, který může skončit v extrémním případě psychickým, sociálním, i fyzickým zničením onoho jedince. Příklad intervence: poškozený občan se domáhá svých práv u soudu (resp. se odvolává k soudům s vyšší instancí) aby v jeho prospěch zasáhly; zde se často uplatňuje hegelovská "lest rozumu": člověk nezasahuje přímo, ale nechá osoby (instituce, procesy) působit proti sobě. Příklad exterminace: po atentátu na Heydricha došlo k odhalení a zastřelení jeho vykonavatelů; zvláštním případem je praxe sebevražedných útoků (jako např. na Světové obchodní centrum v NY), kdy efekt sebezničení je zamýšlenou součástí daného postupu.

3) EMIGRACE (vnitřní, vnější) / IZOLACE

p> Člověk opouští pro něj nevýhodné prostředí a hledá si prostředí vhodnější, výhodnější. Rizikem však je, že toto prostředí nenajde, resp. nebude ekvivalentní co do šíře a hloubky sociálních vazeb, a tudíž se člověk ocitne osamocen, vykořeněn v prostoru i čase.

Příklad emigrace: česká hudební emigrace 18. stol. (Zelenka, Dusík, Koželuh, Mysliveček, Rejcha, Stamic, Benda aj.), z 19. stol. např. Škroup, z 20. stol. např. Martinů, Firkušný, Kubelík, Mácal, Jirák.

Příklad izolace: do částečné izolace se dostal Ježek, sebevraždou skončil Stelibský. (Srov. Vágnerová, M.: Psychopatologie pro pomáhající profese: emigrace jako faktor přispívající k sebevraždě.)

4) AFILIACE (diadická, skupinová) /ALIENACE

Člověk se sdružuje s jinými lidmi, s nimiž jej spojuje určitá vybraná charakteristika k obraně či prosazování svých potřeb a zájmů (v jiných parametrech může být s těmito lidmi ve vztahu "ekvipolentní opozice"). Rizikem zejm. ve větších sociálních skupinách hierarchického typu je jejich samovývoj a následné odcizení vzhledem k potřebám prvků méně systémotvorného typu; z "ekvipolentní opozice" se tak stává "opozice privativní".

Příklad afiliace: sdružování lidí do rodin, škol, vrstevnických skupin, mileneckých vztahů, profesních, odborových a zájmových skupin; etnické, náboženské či jinak ideologicky zaměřené subkultury, členství v politických stranách, hudebních skupinách atd. (Za sociální skupinu bych nepovažoval např. "skupinu" typu děti, ženy, dospělí, dav apod. neboť sociální skupina předpokládá určitou míru pravidelnosti a trvalosti ve své integrační funkci v souladu se sociologickou terminologií.); jako zvláštní případ afiliace by se dal uvést P. Bakalářem zmiňovaný tzv. židovský komplex: Gojim předstírá židovský původ (tj. obecněji charakteristiku, kterou nemá) z konjunkturálních důvodů, aby těžil z výhod dané skupiny (necháváme zde stranu otázku, zda se jedná o formu proselytismu či jev, který nevytváří typického proselytu).

Příklad alienace: člověk pracující ve výrobní lince pásové výroby: požadavek jednotvárného mechanického pracovního úkonu je těžko v souladu s hodnotou seberealizace (která se pak hledá jinde než v pracovní náplni).

Jak se ale uvedené životní strategie mají k faktoru rolového očekávání, který je pro Parsonsův systém kardinální? Řekl bych, že se s ním míjejí: jakákoliv z uvedených strategií (či jakákoliv jejich kombinace) může být jak rolově očekávána, tak i jednáním tzv. deviantním. Navíc vzhledem ke skutečnosti, že co je a není rolově očekávané a deviantní není ve společnosti v mnoha ohledech nijak jednotně kodifikováno, dostáváme se k velmi široké variabilitě konkrétních životních strategií, ale též jejich interpretace. To např. vysvětluje rozdílnost vnímání podnikatelů u nás a např. v USA. V obou zemích představují hospodářskou elitu, že by však u nás byli zároveň všeobecně uznávanou elitou morální, o tom by se dalo s úspěchem pochybovat.

Za takovou morální autoritu byl považován značnou částí veřejnosti např. podnikatel v cestovním ruchu Václav Fischer, který ovšem v českém prostředí podnikatelsky zkrachoval a vrátil se do Německa. Byl tedy neúspěšný ve strategii adaptace, intervence i afiliace a zvolil opět strategii emigrace (kde byl dříve ve výše uvedených kategoriích naopak úspěšný). I když rolové očekávání úspěšného podnikatele a politika u nás nesplnil, je otázka, zda je neúspěch s rolí vždy vinou herce. Jestli nejde o to změnit scénář a režiséra.