4. 10. 2007
Monitor Jana Paula:Z duševní bolesti dítěte se přece může vyvinout hluboký psychický problém, to byste chtěl?I takový názor jsem obdržel v jedné z reakcí na svůj text "To není bolest, děti, co cítíte, je vám jen smutno..." . Nepřekvapil mě. Toto stanovisko přesně odhaluje podstatu příčiny ve společnosti většinově uznávaného falešného postoje ochrany dětí před bolestí. Jinými slovy: rodiče a odborníci chtějí děti izolovat od bolesti z humánních důvodů prevence před traumatem a to mi přijde stejně zcestné jako rozmlouvat pubescentům lásku, aby se náhodou nešťastně nezamilovali. Paradoxní je, že na jedné straně rodiče děti před bolestí chrání, na straně druhé je bolesti vystavují třeba citovým vydíráním. |
Osvěta a informovanost rodičů je v této oblasti neuvěřitelně nedostatečná a představy naivní, avšak při rozkrývání, proč tomu tak je, lze příčiny spatřovat v citově nekomunikativních rodinách a v celkovém vývoji současné společnosti, preferující tzv. úspěšného člověka. To druhé by bylo smysluplné, kdyby hodnoty, deklarující skutečně úspěšného člověka (nikoliv ve smyslu co nejvíce získat, ale co nejvíce chápat), byly v lidech podporovány s cílem jejich širší a hlubší integrace v životě a nikoliv jen ve snaze uplatnit je na trhu práce, ve smyslu získávání výhod pro stále se opakující konzum. Jak jsem už naznačil, rozdíl mezi duševní bolestí a traumatem je podstatný. Z psychologického hlediska je trauma prožitek či zážitek, který porušuje duševní rovnováhu, rozvrací osobnost člověka a činí ho nadále nejistým a labilním v societě. Podstatné ovšem je, že k tomu, aby se tak stalo, je nutné několik příčin, jež s duševní bolestí, jak se mylně společnost domnívá, až na patologické výjimky nesouvisejí. Trauma je totiž následným produktem nikoliv bolesti jako takové, ale bolesti vnitřně nepochopené a nezpracované. Existují dvě vzájemně propojené příčiny, vnitřní -- existenciální a vnější - sociální. V obou rovinách jde přitom většinou o stejný problém, o emocionální útlum člověka, o sociální a citovou otupělost, o vzdělanostní nedostatečnost, jež je v prvém případě důsledkem vlivu nekomunikativních rodin a v tom druhém potlačováním některých životně důležitých témat ve společnosti. Ilustrativním příkladem je smrt člověka. V rodinách není interně nahlížena jako plnohodnotná součást života, ale jako tragická událost a ve společnosti je smrt tabuizována, případně mediálně devalvována. Jak známo, tři věci ovlivňují život člověka : genetika (dispozice či předpoklady), výchova (tvorba či potlačování dispozic a předpokladů) a prostředí (sociální integrace s vybudovanými hodnotami), přičemž první dvě jsou subjektem jen obtížně ovlivnitelné. S těmito predestinacemi má potom člověk jen poslední svobodnou volbu, volbu prostředí a podle toho jaké si zvolí, jakými hodnotami se obklopí včetně svých přátel, takový vliv na něho prostředí bude mít. Například dítě vychované ve strachu je nedůvěřivé a obtížně navazuje kontakty, atd. To jsou všechno známé věci, avšak lidé nechtějí vnímat souvislosti. Trauma je šok, vznikající v rozporu toho, co člověk bytostně cítí a jak je jeho prožitek v rodině a ve vnějším prostředím reflektován, do jakého hodnotového rámce je zasazen, v jakém klimatu je realizován, přičemž vše, včetně dispozic a výchovy se propojuje a vyúsťuje ve schopnost čelit duševní bolesti. Jestliže dítě miluje oba rodiče a jeden z nich druhému ubližuje, vzniká v dítěti duševní bolest. Příčinou následně se vyvinuvšího traumatu je pak dlouhodobé setrvání dítěte v takovéto pro něho psychicky těžké a neřešitelné situaci. Dítě je v citové pasti, z které není úniku, protože nemá možnost realizovat své představy, ani svoji situaci změnit. Pokud se ještě takové dítě stane nakonec věcí, o kterou se oba rodiče přetahují, skrze kterou se manipulují a vydírají, budoucí těžká neuróza dítěte na sebe dlouho nenechá čekat. Dítě se podobnému násilí neumí bránit, muselo by umět přestat mít zájem citově investovat do vztahu s takovými rodiči, což se nakonec v dospívání zcela logicky stane. Rodiče se potom diví a nechápou. Naproti tomu dítě, vyrůstající v citově komunikativní rodině s přehledným žebříčkem hodnot, je chráněno před destruktivními vlivy zcela přirozeně, díky schopnosti orientace, jež mu slouží jako obranná vakcína při volbě prostředí. U takového dítěte se až na výjimky nemůže trauma patologicky rozvinout, neboť jeho duševní bolest je rodiči citově vnímána a evidována. Rodiče jsou oporou, neboť nenabízejí jenom pochopení, ale i komunikativní otevřenost s příslušným podílem odpovědnosti každého člena rodiny. Smrt proto v takové rodině nemusí být nutně chápana jako tragická událost, ale jako třeba akt slitování v případě, že jeden z rodičů nemocí velmi trpěl. Preference hodnot v rodině vytvářejí míru kvality schopnosti dítěte včlenit se do života. V módu "já" a "mít", odehrává se chápání vztahů vždy v rovině "vlastnit" a potom "ztratit". Ono "ztratit", znamená "být ochuzen" a cítit "prázdno". Pro dítě z tohoto modelu rodiny se totiž může stát smrt jednoho z rodičů životním traumatem nikoliv v samotném faktu smrti, ale v nemožnosti prožít to, co spolu mohli vzájemně sdílet. Dítěti totiž zemře především možnost změny, nevratně mu odejde příslib vztahu, který dosud nebyl naplněn a už naplněn nebude. Například při autonehodě zahyne otec, který na své dítě nikdy neměl čas. Jde o nenahraditelnou ztrátu, neboť dítě nemusí být schopno v dospělosti realizovat svoji osobnost v jiných vztazích. Záleží v každém okamžiku na rodičích, neboť jaké preferují hodnoty, tak skutečně šťastné budou i jejich děti, které nebudou odkázány na stále lepší a lepší léky. |