Zatímco Francie dlouhodobě (vlastně už od druhé světové války) pociťuje úpadek svého postavení ve světě a od Sarkozyho čeká, že jí svou energií dodá sílu a nastartuje nenadálý rozmach, Belgie je ve svých cílech rozpolcena. Nemůže nebýt. Sever země je vlámský, region hlavního města národnostně smíšený, a jih, dá-li se to tak říci, frankofonní, valonský. Během nedlouhých dějin Belgického království se karta mezi Vlámy a Valony obrátila. Počet obyvatel přibližně 60 procent ku 40 procentům ve prospěch Vlámů (malá část obyvatel na východě země mluví německy). Příjmy z daní do státní pokladny v posledních letech dosahují ale výraznějšího nepoměru, přibližně 50 procent ku 14 procentům. Zbytek daní se vybere v hlavním městě.

Kdepak je dřívější charakteristický vzorec, podle kterého bývali Vlámové špatně placenou námezdní silou ve valonských podnicích? Dokonce se ještě tu a tam zaslechne francouzsky pronesené pořekadlo z oněch časů: "No, to by nejedl ani Vlám!" Dříve závislé vlámské kraje ale získaly sebevědomí, zaznamenaly ekonomický a sociální rozmach a dospívají k témuž stanovisku, jako jiné regiony evropských států, které svým podílem na hrubém národním produktu a daňovou výtěžností výrazně převyšují zbytek země nebo alespoň její nejchudší části (například Lombardie na severu Itálie). Je to idea samostatnosti a nacionalisté nebo separatisté, kteří by si prostřednictvím samostatnosti pochopitelně zajistili pro sebe nejvyšší státní a politické funkce (a o to především jde!), mluví o doplácení na ostatní.

V Belgii je účast na volbách dána zákonem a absence je omluvitelná jen z vážných důvodů, podobně jako se omlouvá nepřítomnost v zaměstnání. Voličská účast tedy tradičně převyšuje devadesát procent. Přesto je obvykle, statisticky vzato, vyšší účast ve vlámských regionech než ve frankofonní části království. Poměr obyvatelstva a větší volební disciplína (či očekávání změn?) zajišťují i v letošních volbách na federální úrovni vítězství vlámským stranám. Vítězem voleb se stali křesťanští demokraté Yvese Leterma, kteří v každém vlámském kraji získali přes 30 procent a ve federálním součtu se podle předběžných výsledků z nedělního večera pohybovali na 22,5 procenta. Křesťanští demokraté, CD a V (Christen-democratisch en Vlaams), postavili svou předvolební strategii na reformách justice a na bezpečnostní politice. Přímou otázku nezávislosti Flander ale prosazuje druhá nejúspěšnější strana (stav, neděle, 22 hodin), a tou je Vlámská volba (Vlaamse Belang) s necelými 15 procenty. Valonské strany jsou až na pátém a šestém místě. Jsou to liberální Mouvement Réformateur (MR) a socialistická Partie Socialiste (PS). Jak křesťanští demokraté, tak Vlámská volba (dříve Vlaams Blok) si oproti volbám z roku 2003 výrazně polepšily. Znamená to, že nastává soumrak Belgického království?

Yves Leterme se nechal ještě před volbami kdesi slyšet, že sice chystá zásadní reformy, ale "krále se netýkají". I když si oba národy navzájem nerozumějí a nemají se rády, jak píše Rudy Aernoud ve své knize o vztazích mezi Vlámy a Valony, s příznačným podtitulem "Už tě nemiluji", skutečný rozpad federace nehrozí. I přes všechny problémy patří Belgie k bohatým zemím Evropské unie, je jejím politickým centrem a Vlámové jsou tradičně lidé se smyslem pro dobré hospodaření. I přes všechnu rétoriku o samostatnosti si snadno spočítají, kolik by jejich země ztratila rozpadem. Evropské státy se rozpadají pouze tam, kde nad rozvahou zvítězí vášně, které jsou navíc intenzívně živeny zvenčí. Belgii, Itálii, Španělsko nebo Velkou Británii patrně v dohledné době drobení na menší celky nečeká. Uvnitř vládne dost dostředivého rozumu a hlavně schází objednávka zvenčí.

Letošní belgické volby měly sice i své úsměvné stránky, zejména pokud šlo o metodiku získávání hlasů jedné z kandidátek do senátu. Ale o tom informovala snad všechna média už dříve.