11. 6. 2007
ČtyřicetČtyřicet dnů byla lhůta, kterou měla Česká republika na to, aby dodala do JAR žádost o vydání Radovana Krejčíře. Nestihla to a prošvihla termín. Nesplnila lhůtu. Takové jsou skutečnosti. Nechci bádat ani o tom, jestli měla mít nebo neměla víc času, jestli je lhůta ta či ona nebo dokonce o tom, jestli to tak nakonec není lepší. To ponechám jiným. |
Zaujala mne jiná věc. A tou je nepochybná skutečnost, že žádost nebyla ani po čtyřiceti dnech hotova a to ani přesto, že už dříve běželo soudní jednání, kde by se velice hodila. Žádost na stole soudu neležela, ale mnohohlavá česká státní delegace v johannesburských soudních lavicích seděla. Nikdo neví proč. Co může trvat tak dlouho na zpracování žádosti o vydání člověka, kterému už před pěti lety údajně policisté vybrali (pardon prohledali a úředně nalezené zabavili) tajnou místnost ve vile a údajně podle VSZ tam nalezli údajně naprosto jednoznačné důkazy o jeho trestné činnosti?!? Určitě jsem laik, ale mám takový pocit, že když po někom jde rozvědka, jak se tvrdí, tak tedy takový člověk je objektem mimořádného státního zájmu a pak by měla být taková žádost hotova do 24 hodin a do týdne by měla být na místě i s kurýrem, aby se neztratila na poště. Nedovedu si prostě představit, že nelze vyřídit jednu žádost s vysokou prioritou i s doručením za jeden týden. Kdybych řídil nebo nesl odpovědnost za úřad, který toho není schopen, tak bych podal demisi ne proto, že to chce opozice nebo proto, že je to jaksi v rámci politické kultury, ale prostě proto, že řídit takový úřad by mne nebavilo a reprezentovat ve vládě takovou kumulovanou neschopnost by mne psychicky ničilo. I když na druhé straně ve Strakově akademii byla vždycky dobrá kuchyně... Nicméně mám jednu prosbu. Byl bych rád, kdyby se nám úředníci nesnažili namluvit, že se do té lhůty neměly počítat soboty a neděle. Takovou hloupost nemůže skousnout nikdo, kdo někdy navštívil nějaký úřad nebo dokonce musel na poštu. Možná, že si někdo spletl soudní lhůtu s jízdním řádem ČD, který je plný výjimek z výjimek a bývaly v něm i vlaky, které jely jen několikrát ročně a když člověk přehlédl příslušný symbol v petitu, tak vlakem nejel. Myslím, že mnozí z nás jsou schopni spíše překousnout skutečnost, že ještě větší státní zájem než Krejčíře chytit, je ho zase pustit, než překousnout skutečnost, že se z nás někdo pokouší dělat ve velkém hlupáky. Tak velké imbecily z nás nemohou udělat ani permanentní školské reformy, které u nás zuří již od Marie Terezie. Vzpomínám si, jak před několika lety, když končil ve funkci prezident Václav Havel, vznikl problém, zda byl ještě oprávněn někoho jako hlava státu pozvat na nedělní oběd. Ve televizním studiu na to tehdy reagoval nejmenovaný politik v nejmenované funkci Cyril Svoboda slovy, že lhůta přece věcí výkladu. Až do té doby jsem si myslel, že lhůta je prostě lhůta. Je to tolik a tolik a basta. A odpovědi na to, zda si Václav Havel neměl tu svíčkovou a jablka v županu zaplatit ze svého, jsem se zase nedozvěděl. Ani jsem po tom netoužil, protože jsem si říkal, že pan prezident si ten nášup tak jako tak určitě zaslouží a navíc nového jsme si rukama a našich zvolených zástupců ještě nezvolili. Ale ta perla o lhůtách u ve mně zůstane do konce mých dnů. Každému ze zahraničních kolegů ji říkám a oni se usmívají, že jsem veselá kopa. A pak přijdou s první zkušeností o relativnosti českých lhůt a seznají, že nejen, že to nejen říkal Cyril Svoboda, ale že je to prostě tak. U nás si se lhůtami nelámeme hlavu, ale občas jimi někomu zlomíme vaz. No, a sem tam padne kosa na kámen. I když si myslím, že je to pořád lepší než kdyby padla na Krejčíře. A dá se že nejsem sám. Dopadne to zřejmě jako jiná jihoafrická aféra, asi čtvrtstoletí stará, tentokrát s Ivanem Lendlem. Ten tenkrát hrál s oficiálním požehnáním v jakémsi jihoafrickém pseudosamostatném bantustanu exhibici a byl z toho velký průser, neboť jsme tím narušili jednotnou frontu boje proti apartheidu na sportovním i jiném poli. Byly za to pěkné peníze, což o to, ale řešit se to muselo. Našel se odpovědný soudruh, který přiznal, že se přehlédl a spletl si Jižní Afriku s Jižní Amerikou. Byl potrestán a odstraněn z centrálního orgánu z politického postu na mnohém výnosnější a vlivnější hospodářský post krajský. A všichni byli spokojeni. Lendl, který měl o důvod víc se nás vykašlat, strana, která to zase jakoby zvládla, mezinárodní veřejnost, bojovníci proti apartheidu, a hlavně kapsy odpovědných i ta slepá holka Spravedlnost, která našla svého viníka, který se navíc nakonec přiznal sám. Takové má ona nejradši. A nejspokojenější byl onen potrestaný viník sám... Takhle se to dělávalo a určitě to bylo zločinné a zavrženíhodné. Ale nebylo to tak hrozně blbé a pitomé... Nebo to je jenom nostalgie a je tomu právě naopak?!? |