Hovořil o radaru s Václavem Klausem, s Mirkem Topolánkem, s Jiřím Paroubkem, nikoliv se zástupci toho Parlamentu, který má o radaru hlasovat. Sice od Paroubka zřetelně vnímal požadavek referenda, ale asi zřetelněji předtím vnímal instruktáž svých poradců o jeho legislativní neprůchodnosti. Čeští vyjednavači vědomě oddělili otázku radaru a otázku víz. On ji však klidně spojil, ostatně dořeší to (snad?) jeho nástupce. A ten nebude přece, byť třeba může být demokrat, oslabovat hrdost USA vytracením se z míst, kam je přivedli jeho předchůdci.

Bush si přibral úkol přesvědčit o radaru i kamaráda Vladimíra. Ten sice nebude příliš nadšen, ale představa, že by se mu radar díval do střelnice v Plesecku i do oken Kremlu z Brd, je přece jen o trošku lepší, než kdyby to bylo z nějakého jiného kopce přímo na ruské hranici. Zadat GLONASS GPS koordináty brdského kopce do systému strategického úderu je přece tak jednoduché... Paroubek sice za ČSSD Bushovi sdělil, že chce radar zakomponovat do struktur NATO. Americký prezident mu to klidně slíbil, jeho nástupce určitě někde v evropské centrále NATO nějaký smluvní papír vyzíská, evropští členové určitě zjistí, že brdský radar bude s NATO kompatibilní. Zárukou je, že se tím předejde eventuelně zdlouhavému testování kompatibility na nějakém bavorském či skotském kopci. A Dánové se určitě o své zkušenosti z dánského a zároveň grónského Thule s ostatními jistě rádi již podělili. Že se zdá, že ten Bush ani nemusel přicestovat a bylo by to stejné? Jistě, ale poradili mu, aby zajel do samého středu Evropy, neb stejně rád cestuje Air Force One. Pokud by jeho nástupce byl republikán jako Bush, pak bude rád sdělovat svým kritikům, že radar zařídil Bush, že on to svým podpisem jen tak „bere na vědomí“.

Zároveň návštěvou Bushe v Praze došlo i neformálnímu utužení transatlantických vazeb mezi USA a evropskými členy NATO. Nastupující evropští premiéři totiž rádi sdělí svým voličům, že to zařídil končící Bush a navíc mimo jejich teritorium. A Vladimírovi to jistě přetlumočí Gerhard a dovysvětlí mu, že vzájemné kšefty, pardon hospodářská spolupráce v ropné oblasti je tím nedotčena, zvláště povede-li potrubí mořem a ne Polskem s americkými raketami. A Bushův nástupce rád tento fakt potvrdí a zopakuje i v Evropě a Putinovu nástupci. Radarová medicína Georga Bushe je pro Evropu a i pro Vladimíra Putina ( ?) v „brdském balení“ asi tou nejméně hořkou pilulkou.

Lokalizace místa však není státnickým gestem George Bushe, ale jakýchsi politicky „třetiřadých“ plukovníků jak na americké, tak na české straně. A tak jediným bodem Bushovy návštěvy, která měl jakousi podobu (nepředprogramovaného) státnického gesta, je nezařazení převzetí „děkovného“ cédéčka od ministryně obrany Parkanové. Bush se však tím, s nonšalancí jemu vlastní, nechtěně zasloužil o to, že faux-pas české ministryně se povýšilo na úroveň vpravdě mezinárodní, což asi instalátorům radaru provést nechtěl. Ale třeba tím i mezinárodní žurnalistika si povšimne, že to není ojedinělé nedopatření, ale o systém, že jde o vládu posuňků, vyšetřovanců, prostě Jedniček.

Je jen shodou náhod, že americká žádost o umístění radaru přišla jen pár minut po uplácání druhé Topolánkovy vlády. Právě tak je čirou náhodou, že návštěva prezidenta Bushe přišla vpředvečer parlamentního hlasování o reformě, předložené Topolánkovou vládou.

Jen občané inteligence, orientace a rozhledu J. Šinágla přinášejí názory typu, že „radar je také pojistkou proti návratu komoušů a socanů“. Oproti tomu se politologové víceméně shodují v názoru, že návštěva George Bushe měla demonstrovat nerozborné přátelství i to, že je rozhodnuto a že to je jasné i Vojtěchu Filipovi a KSČM.

Růst informací o záporných dopadech Reformy pro dolních 10 milionů spolu se stále přicházejícími „novými“ informacemi o výhradně kladných účincích Radaru může ze začínající Topolánkovy vlády udělat vládu končící. Úspěch Topolánkova nástupce však bude záviset nejen na tom, jak se zbaví domácích, poměrně zřetelných a relativně snadno uchopitelných „deformně-škrtformních“ balíčků, ale také na tom, jak se vypořádá s obtížnou a těžko uchopitelnou cizí zátěží.

V prvé věci může pomoci tlak odborů bude-li dostatečně silný a dostatečně celorepublikový.

Ve druhé věci odbory se zatím domnívají, že je to věc jen občanských iniciativ. Menší opakování z dějepisu, z období přípravy I. světové války a prohlasovávání tzv. válečných úvěrů, následných dopadů na národní hospodářství a do životní úrovně by jim nepochybně prospělo.