Každý člověk, když něco říká, vlastně má své oči, jimiž něco viděl nebo neviděl, svou socializaci, jejímž prostřednictvím něco tak nebo také jinak pochopil nebo nepochopil, svou paměť, která ještě 'funguje' nebo jen něco předstírá, a k tomu má ještě svoje mínění a svůj záměr...

Krátce, setkáváme se v této diskusi s krásným příkladem problému historiků, o kterém jsem napsal kdysi poznámku pod titulem 'Dějepis není pohádkářství, aneb Jen pohádkám můžeme klidně věřit, protože víme, že jim nemůžeme věřit'.

Kotrba psal o době, ve které ještě nežil. Čulík ho za to kritizoval podle toho, co si o té době pamatuje on, a na to má samozřejmě právo. Není to ale důvod, aby Kotrba nepsal, co si on vlastně myslí o té době. A byly to přece BL, ve kterých to také udělal, a to se souhlasem šéfredaktora. Čulík je zase kritizován za to, že už jako kluk věděl, že někteří členové jeho rodiny měli jako nekomunističtí intelektuálové 'větší' politické problémy.

Těm lidem šlo o život, nemohli asi jásat nad letem Jurije Gagarina, ačkoli věděli, že 12. 4. 1961 bude v historii lidstva významný den. Čulík o tom, co věděl, nechce v podrobnostech mluvit, tak já to taky neudělám, ale všichni kritikové jeho slov by měli vědět, že tenkrát tvrdě postižení lidé existovali, a že on o tom věděl, i když tehdy byl ještě dost malý kluk. A kdo by se divil, že na osud členů své rodiny nemůže zapomenout...