Ženská negace je obecně společensky nežádoucím postojem, který je tolerován většinou, když se například jedná o rivalitu žen v boji o milence. Tato negace je navíc literárně hojně podporovaná.

Součástí nekonfliktního očekávání je tak sklon většiny žen potlačovat vlastní touhy, permanentní sebekontrola a nejistota v signálech vysílaných směrem k mužům, která je vepsaná do její tělesnosti - tváře, držení těla i hlasu. Toto platí i v politice, kde zatímco od muže se "přirozeně" očekávají kritické, negativistické názory a postoje, od žen se naopak očekávají naopak "slabé" názory a "mírumilovné" postoje.

Když v dubnu 2007 předseda KDU-ČSL Jiří Čunek v rozhovoru se čtenářem deníku Blesk v souvislosti se sociálními dávkami hovořil o lidech s opálenou barvu pleti a pálení ohňů na náměstích, bylo genderově přínosné analyzovat jak se k těmto xenofobním a rasistickým výrokům zcela odlišně vyjádřili dva přední politikové ze Strany zelených - Martin Bursík a Kateřina Jacques.

Zatímco předseda této strany 21. dubna 2007 v rozhovoru pro deník Právo svůj kritický postoj dokonce podepřel nařčením, že Čunek si v době, kdy na něj sílí tlak kvůli trestnímu stíhání pro podezření z korupce tuto protiromskou aféru celou naplánoval, aby získal podporu veřejnosti, naopak poslankyně o dva dny později na radiu Frekvence 1 dlouho vzdorovala moderátorovi, aby otevřeně vyjádřila svůj kritický postoj a názor, až dlouhém naléhání nakonec prohlásila, že se pan Čunek chová "trošku jako slon v porcelánu".

Zatímco "muž" xenofóbní výroky a postoje "křesťanského" politika popisuje jako záměrně cynické a populistické divadlo, naopak "žena" popisuje stejné jednání prostřednictvím nekonfliktní metafory. Politik s rasistickými postoji a názory je prizmatem této metafory nahlížen jako nějaké dobromyslné a neškodné zvířátko, které se jen náhodou a nevědomě dostalo do situace, kde neúmyslně škodí.

Zatímco muž-politik jednoznačně říká: byl to cynicky vykalkulovaný zastírací manévr v němž Romové fungují pouze jako strašidelná kulisa maskující skutečné úmysly a dění v politickém zákulisí tohoto politika a jeho strany, žena-politička naopak říká: byla to jen neúmyslná společenská nehoda politicky rychle přerostlého dobráckého Mimoně, který se ve vysoké politice ještě neumí kultivovaně "pohybovat".

Odkud se bere tak rozdílný popis jednoho skandálního politického jednání? Je determinován pouze individuálními a subjektivními aspekty a sklony nebo je určen především diskursivní a tedy i pohlavní koktejlizací lidské osobnosti?

A jestliže je s genderového hlediska političce Kateřině Jacques (nevyjímaje Buzkovou, Marvanovou, Němcovou a řadu dalších žen v politice) dovoleno se přidat jen k mužským vzorům negace - tedy jen v jejich režii a s jejich souhlasem - není zapotřebí nahlížet více kriticky na všechny jednoduché lineární představy, že více žen v politice automaticky přinese do politiky tolik očekávaný jiný politický styl a myšlení?

Jestliže politická nekonfliktnost žen je sociálně podmíněná a v průběhu staletí se dokonce stala "universální visačkou pohlavní kvality" s "certifikátem spolehlivosti a kompetentnosti na všechno lepší a konstruktivnější", není naopak třeba, aby před svým vstupem do politiky ženy nejdříve trénovaly sociální negaci, aby pak v politické praxi jen nepokračovaly v dějinách ženského sebe-potlačování?

A nedává sama politička Kateřina Jacques nepřímo za pravdu těm radikálním feministkám, které zdůrazňují, že ani vstupem žen do vysoké politiky genderový problém v žádném případě nekončí, protože tímto vstupem si ženy svou sociálně vyprefabrikovanou nekonfliktnost nejen nesou dál, ale navíc k ní dostávají ještě zvláštní vstupenku na politické představení v němž nejenže není dovoleno porušit nepsané sociální dohody o ženské nekonfliktnosti ale hlavně se nesmí vytvořit nová genderová gramatika moci?

Historický vstup Strany zelených do vysoké politiky vzbuzoval u mnohých lidí naději, že tato strana bude schopna jednat i politicky mladistvě a že bude dostatečně důrazně - tedy se zdravým politickým negativistickým zápalem a elánem vystupovat proti takovým negativním jevům jako je xenofobie, rasismus, korupce nebo militarismus. Bohužel vedle spoluvládni cynické politiky KDU-ČSL a mocensky agresivní ODS dokázala tato mladistvá strana během pouhých pár týdnů tak progresivně politicky zestárnout, že dnes už trpí obdobnými politicky stařeckými nemocemi jako je politický narcismus nebo narkomanství moci.

Proto je radikální feminismus i pro tuto stranu, stejně jako celou českou společnost (muže i ženy) nepříjemný právě v tom, že odmítá postoj, že je třeba zlo "žensky" snášet, tolerovat nebo zamlžovat. Feminismus je společensky nepříjemný, protože nás učí zdravým negacím, které jsou obranou proti politické patriarchální psycho-hygieně. Radikální feminismus nás dokonce "učí zlo nenávidět", protože i negace souvisí s poznáním sebe sama. Naopak absence postojů negace (nikoliv však agrese) je tím, co společnost rozkládá.

Feministicky stručně řečeno: politické NE, nemůže nikdy znamenat ANO. A právě absence takových postojů je problémem nejen většiny českých političek, ale celé české politiky, a to nejen v případě rasisticky smýšlejícího křesťanského politika Jiřího Čunka nebo v případě výstavby radarové základny systému protiraketové obrany USA na území Čech.