7. 6. 2007
ČTENÍ NA POKRAČOVÁNÍCesta do Bergen Belsenu v autě polního rabína1. Z emigrace do služeb Intelligence ServicePřinášíme vám na pokračování příběhy z knihy vzpomínek československých židovských vojáků a odbojářů z druhé světové války, kteří na frontách 2. světové války bojovali proti nacismu a fašismu, s názvem Bojovali na všech frontách. Její vydání inspiroval Historický ústav AV ČR a připravila ji Jana Dráská, Eva Grafová, Dagmar Fisteinová a Alexandra Štefanová . Vydalo občanské sdružení MAGEN, Občanská židovská společnost, květen 2007 Kniha vznikla s přispěním České rady pro oběti nacismu.
|
Rodina Ornsteinových před válkouILUSTRAČNÍ FOTO: Praha, Hrad, obsazení vojsky Wehrmachtu
Když v březnu 1939 obsadili Němci Československo, myslela si řada lidí okolo nás, že tu nenastanou stejné poměry jako v Německu. Otec tomu ale nevěřil. Okamžitě prohlásil: "Já tu nezůstanu a dítě půjde se mnou". To dítě jsem byla já. Ale protože jsme nebyli bohatí, jako lidé, kteří si mohli koupit víza do Equadoru nebo třeba do Venezuely, zbyla nám jediná možnost: jít ilegálně do Polska, což jsme udělali. Matka byla bohužel velký optimista. Myslela si, že vše není tak horké, chtěla nejdřív zabalit stříbro a koberce a přivézt to za námi. Zůstala proto v Praze, a když se pak snažila získat pas a dostat se za námi, bylo už pozdě. Musela pak projít tím obdobím, kdy už Židé nosili žluté hvězdy, a, stejně jako drtivá většina z nich, pak byla deportována do koncentračního tábora. Útěk do PolskaMoje cesta s otcem do Polska byla dost dramatická. Nesli jsme v batohu jenom to, co jsme unesli, já měla dvoje šaty. Šli jsme do Ostravy, kde jsme měli schůzku s jakýmsi pánem, který nás v noci do Polska převedl. Dostali jsme se do Krakova a odtud mne otec odvezl k babičce do Přemyšlu. On sám zůstal v Krakově, kde sídlil britský výbor pro uprchlíky, a snažil se získat výjezdové vízum pro celou naší rodinu. Každý den se chodil dívat, kdy se naše jména objeví na seznamu. a já se mezitím měla u babičky v Přemyšlu strašně dobře. Když otec zjistil, že jsme na seznamu transportu do Velké Británie, odvezla mne jedna z mých přemyšlovských tetiček do Krakova, a odtud jsme s otcem odjeli velkým transportem do Gdyně. Tam jsme nastoupili na švédskou loď Kungshoelm, která nás odvezla do Malmö na jihu Švédska, kde nás přesunuli na vlak. Plavba do Malmö byla velmi bouřlivá, na lodi byla spousta dětí mého věku, a všichni jsme dostali mořskou nemoc. Vlakem jsme jeli přes celé Švédsko až do Götteborgu a odtud jsme lodí Britannia pluli až do Anglie. Azyl v Edmond CasteluILUSTRAČNÍ FOTO: transport dětí, Londýn
Ve službách Intelligence ServiceILUSTRAČNÍ FOTO: Londýn, East End 1940 Jednou jsem si ve chvíli volna v vyšla v Londýně do kavárny, kam chodívalo hodně cizinců. Na rameni britské uniformy jsem měla našito "Czechoslovakia" a potkala jsem tam dívku se stejným nárameníkem. Daly jsme se do řeči a ona se mě zeptala, jestli umím německy. Když jsem řekla, že je to skoro moje rodná řeč, poradila mi, ať to řeknu svému veliteli, a on že už pro mne bude určitě něco mít. A tak jsem se dostala k jednotce zaměřené pro pomoc Intelligence Service a zároveň jsem přes noc povýšila na seržanta britské armády. Náplní této služby bylo odposlouchávat a překládat povely pro německá letadla. U jednotky byla děvčata z různých zemí Evropy, Angličanky i dívky z okupovaných zemí, Rakušanky, Dánky, Norky, a také Češky, kterých tu bylo asi dvacet. Pamatuji si na Peggy Fischerovou, Suzzi Raisezovou i na Luisu Abrahamsovou, která si později vzala anglického lorda, a také na Sašu Weinsteinovou, jejíž rodina vlastnila před válkou v Ostravě doly. Všechny jsme dělaly práci, která nás strašně bavila. Německé letectví bylo řízeno rádiem ze země. Naši technici tyto rádiové frekvence vyhledávali a my pak zaznamenávaly obsah rozhovoru, který se předával britským důstojníkům ke zpracování. V té době začal fungovat radar, takže telegrafisté a navigátoři mohli zjistit, kde se stanice a letadla, kam jsou pokyny vysílány, nacházejí. Ve službě jsme se střídaly ve dne v noci, soukromí představovala postel a malinký stoleček v ložnici pro patnáct dívek. Byly tu ale i klubovny s rádiem, pingpongový stůl, chodívalo se do kina i na taneční zábavy, takže jsme vedly vcelku společenský život. Za celé tři roky jsem na sebe neoblékla civilní šaty, ale uniforma byla docela slušivá, měla hezkou modrou barvu, a já ji schovávala v mém pražském bytě ještě dlouho po válce.Většina odposlouchávacích středisek byla na pobřeží, protože odtud bylo dobře slyšet, a hlavní středisko bylo v hrabství Kent. Poté, co Angličané zahájili invazi do Francie a Němci začali ustupovat, přestávaly jsme je slyšet. A pak se hledala děvčata, která mluví německy opravdu dobře, bez cizího přízvuku, protože jejich prostřednictvím byly pak k německým letadlům vysílány fingované povely, jimiž byla nasměrována na mušku britským ostřelovačům. A já se dostala i do této skupiny. Odvezli nás na stanici, kde byl telegrafista, navigátor a radista. Našli německou vysílačku, zaměřili se na ní radarem, rozšifrovali povelové kódy, a my pak tlumočily povely německým letadlům. Takto byla německá letadla nasměrována na jih Anglie, kde byla naše protiletadlová obrana. Když ale německá vojska postoupila ještě hlouběji do Německa, neslyšeli jsme už vůbec nic, a tak nás v armádě přeškolili na tlumočnice pro výslechy zajatců. Příště Ruth Tosková 2. : Tváří v tvář katanům |