To je jistě hra směrem dovnitř, právě tak jako k domácímu publiku směřuje vysoce efektivní využívání situace ze strany lídrů sociální demokracie. Sociální demokraté by byli hloupí, kdyby nabídnuté šance nevyužili, a vůbec jim nevadí, že jejich vlastní premiéři, Špidla a Gross, každý svým vlastním neopakovatelným způsobem, svého času nabídli USA ještě mnohem víc než prostor pro radarovou základnu. Říká se tomu pokrytectví, ale to k politice, bohužel, už patří. Opozice ale ví moc dobře, že kdyby ona byla u moci, musela by postupovat úplně stejně jako vláda Topolánkova. Tedy srazit podpadky, zasalutovat přes Atlantik směrem k Washingtonu a vnitřně se strašně moc trápit problémem, co udělat s národem nechtějícím americký radar, a vůbec cizí zbraně a cizí vojáky, na svém území. To je skutečný problém, všechno ostatní je mlha.

Kam s názorem veřejnosti trápí všechny vlády, totalitní i demokratické. Všechny spojuje naprosto cílené úsilí vyřadit masy ze hry. Zákazy, represemi, nebo chlebem a hrami. To je jedno, každý nápad je v této stále se zdokonalující oblasti k nezaplacení. V demokratických společnostech může například kdokoliv po libosti vyjádřit svůj názor. Ovšem jedině tak, aby jím nerušil bohorovné držitele moci. Aktuální obrázky ilustrující míru žádanosti názorové plurality, nabízí současné Německo při schůzce zástupců G8, ale ani v Praze se odpůrci radaru nedostali do těsnější blízkosti amerického prezidenta. Pokud vývoj půjde touto cestou dál, pak se nositelé odlišných názorů dočkají toho, že budou smět protestovat pouze na odlehlém ostrově v Tichomoří, kam je vždy před zahájením nějaké státní návštěvy ochotně odveze policejní loď. A tam, obklopena širými vodami, může demokracie propuknout v ničím nespoutaný svátek svobody, happening nebo technoparty. Cokoliv, hlavně ať je to daleko, není to vidět a nikdo to neslyší.

Vraťme se ale k radaru a k pravděpodobnému postupu české vlády. Bude-li i nadále americkým zadáním získání prostoru pro vybudování radarové základny v ČR, pak toto nebude možné provést bez alespoň netečné spoluúčasti domácího obyvatelstva. Nějaké zbytky demokracie v demokratických státech zůstat musí. Lidu se ovšem nedostane práva referenda, neboť nemá tolik rozumu, aby hlasoval rozumně. Lidová hnutí jsou vůbec rozumná jen tehdy, když někoho přivádějí k moci, pak jakýmsi zázrakem hlas lidu ztrácí na inteligenci.

Vláda při své kampani za radar může ale určitě počítat s osvědčenou vlastností Čechů, jíž je poměrně nízká míra vytrvalosti v běhu na delší tratě. Aktivisté to brzy zabalí a vláda, prostřednictvím médií, bude krmit veřejnost propagandistickými balíčky, z nichž nejvýživnějšími jsou statistické výzkumy, hlásající: "Pozor, počet příznivců radaru stoupá!" Po takové zprávě, bude-li opakována dostatečně často, si začnou méně zarytí odpůrci radaru a lidé nerozhodnutí říkat, zda-li na tom americkém zařízení snad není něco dobrého? Alespoň design, nebo barva. Největším esem v rukávu je ale opravdu chytrý manévr. To, když vystoupí v televizním zpravodajství (jak se ihned po odjezdu G. Bushe stalo) ředitel agentury zabývající se výzkumem veřejného mínění, a pronese skutečně zásadní názor. "Pro radar jsou většinou lidé s vysokoškolským vzděláním a lidé informovaní." Tohle zabere, i kdyby selhalo vše ostatní. I když diplom z vysoké školy není důkazem inteligence, a často je ten dokument až v nápadném nesouladu se svým majitelem, tak nějak z tradice se starodávný omyl, pocházející ještě z dob habsburské monarchie, mezi veřejností udržuje. Takže proradarový reklamní slogan zní: "Vysokoškoláci a lidé informovaní berou radar! Kdo je proti radaru, není vysokoškolák, ale neinformovaný..." Toto reklamní sdělení má pro jistotu i podprahovou složku, která je ještě výmluvnější: "Nikomu neříkej, že jsi proti radaru, ještě si bude myslet, že jsi ignorant a nevzdělanec." Tato taktika hrající na strunu přirozené lidské ješitnosti se využívá v propagandě velmi často. Voliči některých stran jsou vysokoškoláci, zatímco jiných voliči mají jen základní vzdělání, a tak dále a tak dále. Možná je to i statisticky pravda, ale o statistiku určitě nejde.

I na tomto malém příkladu je vidět, jak demokracie zoufale potřebuje skutečně nezávislá média. Bez nich se totiž ocitá v rukou zájmových skupin a jejich reklamních agentů! Ti kašlou na novinařinu, zato své propagandistické řemeslo ovládají dokonale.