V říši politické korektnosti hlasatelek fiktivní rovnosti v nepodstatných věcech by ovšem na tuhle hospodu nedostali ti sympatičtí námořníci licenci. Ostatně není to jediné téma, ve kterém jsme my křupani z českého Zapadákova jaksi proškolováni.

Takže v této říši, kde fiktivní práva jsou daleko důležitější než ta skutečná, kde sice nikoho nezajímá, zda máte na útratu, ale do hospody vás musí pustit, tam takové věci nebudou povoleny. Nebudou tam povoleny ani pánské kluby (mimochodem, jak to s nimi v Anglii vlastně dopadlo?) a každý bude povinně mít rád každého. I když zase ne, ne každého, můžete a třeba i hodně nemít rád svého stejně vybarveného souseda, a docela ošklivě, můžete mít nerad Čecha, když jste Němec nebo Rakušan, a Rusa nebo Srba, když jste Čech. Nesmíte však nemít rád xenofobně, tedy jinobarevného nebo jinak jiného, a jinopohlavního, i když zase jako žena si na muže kavkazského plemene můžete zanadávat do sytosti a tu a tam některého dokonce sexisticky přiořezat a ještě budete mít slávu. Ale nebojte se, nespoléhejte na něco tak nespolehlivého, jako je vlastní rozum ve věci tak složité, my vám prostě řekneme, jak na to. Že vám třeba jenom nevadí vaši homosexuální spoluobčané? Ale to je špatně, opovažte se myslet si o nich něco méně vstřícného než my.

Rozum vždy jen od vrchnosti?

Obdobím, kdy nám celý život nařizovali, co máme ke komu cítit, jsme si u nás prošli několikrát, už od Rakouska, uměli jsme se v tom orientovat, a žili a milovali po svém. (Aby bylo jasno, nejde mi ani tak oprávněnost volby koho mít nebo nemít rád, ale způsob, jakým je to lidem předkládáno). Tahle osvětářská úderka to ovšem myslí vážně, a nedej bůh, aby dostala možnost nás o tom přesvědčit. Dokazovat svůj kladný vztah k císaři pánu nebo lidově demokratickému zřízení vlažnými činy je však nepoměrně snazší než prokazovat to ve vztahu třeba k té homosexualitě. Mimochodem, k záležitostem kolem politické korektnosti neexistuje žádný humor, dokonce ani toho typu jako na komunismus (mělo se to napřed vyzkoušet na zvířatech, vtipkovala lidové zkušenost). Není to dostatečné varování?

Občanská společnost je stavěna na svéprávně uvažující, samostatně fungující a netypizované jednotce občana. Jejich společná invence je nad rozhodováním nadstavby, kterou si lidé vybrali, (nebo nevybrali) ne pod ní. Základní svoboda a státotvorná funkce občana spočívá ve zdravém rozumu a v tom, mít a nemít rád podle vlastního výběru. Má to samozřejmě svá úskalí, ale daleko nebezpečnější je varianta, že to bude navíc přikázáno jakýmsi svazáckomorfním hnutím.

Nikdo nenašel svůj mozek na vrakovišti, je to on se svými prohrami, omyly a třeba i skrovnými výsledky, ale co je mé, to je mé a jestliže si něco o něčem myslím, mívám k tomu svůj důvod. Takový jsem, možná ne moc dobrý ani špatný, ale dodržuji li zákony, jsem dlažební kostkou jinak nepříliš pevné půdy demokracie. To co mi tam pod vlasy nebo pleší koluje, nemusí být vždycky to nejskvělejší, ale často právě tento průměrný produkt nesofistikované míry zdravého rozumu zachraňovával civilizaci.

Jestliže od nenávisti nebo nechuti dojdu sám vlastním rozumem k přijetí (ale pozor, nikdo mne nesmí nutit k lásce), mám možnost postoupit na pomyslném lidském a konec konců i tom Vyšším Žebříčku. Musím na to dokonce mít právo, vzhledem k tomu, že jsem ani nebyl porozen ani vychován k dokonalosti, žiji ve společnosti, která není dokonalá a nedokonalé jsou i ty nejlepší pravdy, které mi podstrkují. Jsem přitom subjekt dění, ne objekt působení rychlokvašených proroků různých, vždycky samozřejmě těch nejplatnějších mouder. Když si vyberu, že přijdu do pekla, za to, že nemiluji každého bližního svého, je to věc moje a mého faráře, a mého posledního soudu, pokud se samozřejmě nedopouštím skutků, které mají co do činění se spravedlností světskou.Ale zároveň se musím mít také hezky na pozoru, abych neskočil zase na nějakou krysí píšťalku.

Nedostatkem nadšení pro něco, co mi předhodí historicky metamorfovaná svazácká kulturní hlídka není samozřejmě myšleno hlásat nenávist, tady je přece jasný rozdíl, to pozná každý sedlák. A na rozdíl třeba od současných feministek -- a nejen militantních, které to dělají a hlásají nenávist zlou, jako třeba v kampaních proti tzv. domácímu násilí, kde falšují obraz situace, motivace a statistiky a vytvářejí v ženách obraz muže jako nebezpečného nepřítele (devadesát procent zejména amerických filmů v televizi je dnes o tom, jak muži ženy co nejhnusnějším způsobem masakrují). A pokud je viníkem žena -- genderové jazykové puristky snad prominou nerespektování rodu, - je za tím buď zlý zneužívající otec, milenec nebo manžel.

--No co, vždyť to snad tak je, ne? - řekla mi jedna celkem vzdělaná mladá žena nedávno.

Život je bohatost možností

To jen na okraj k hypotetickým nebezpečím plynoucím z toho, zda se dostanu nebo nedostanu do nějaké hospody. Bohatost možností je osvěžující a je důležitější než realizace sama. I když nehrozilo a nehrozí, že by mne tam někdy někdo pustil, líbily se mi výše zmíněné anglické kluby, spíše jako idea, kde bylo povoleno společensky půl dne mlčet. To je pro ženy zřejmě stejně nerealizovatelné jako pro muže klub kojících matek a to je zřejmě ten důvod, proč je to tolik dráždí. Dámy, místo aby si založily své kluby, kde by dělaly také co chtěly, vyhlásily těmto zařízením s ušáky, whiskou a novinami boj se zdůvodněním, že jde o diskriminaci. Muži by si v obdobném případě prostě vytvořili něco lepšího. Není to jeden z příkladů ženské a mužské rozdílnosti?

Historie lidstva je historií lásek a nelásek, odmítání a preferencí. Neexistuje totální ospravedlnění těchto zálib, každý, kdo dodržuje zákony (zdá se že fungují jen ty, vycházející v podstatě z Desatera), má mít naprosto volnou cestu k tomu, komu bude po zralé úvaze a dejme tomu i s patřičným poučením z dějin dávat přednost a komu ne. Možná existují dokonalí jedinci, kteří milují všechny, já je neznám. Já znám lidi, kteří dokázali daleko více -- překonat s dávkou dobré vůle a morálky nechuť k někomu nebo něčemu a přijmout to, i když pravda neskákat z toho radostí. Jedna z legend o první republice, na které snad i něco bylo, byla o tom, jak spolu v družné zábavě sedí kolem stolu představitelé různých názorů. Třeba Poláčkovy knihy jsou toho dokladem, je to humor krutý a zároveň smiřlivý.

Většina z nás doufala, že vstoupí do Evropy, kde si mohou lidé myslet a v rámci možností i říkat co chtějí. Zdá se však, že bdělý dohled uličních organizací nad jedincem metastazoval do vyšších nervových center, nového Velkého Bratra. Ale tímto způsobem zatím nikdo nikoho nezdokonalil.

Pravnučky zažloutlých dam, z mariánských družin, které přerostly přes hlavu panu faráři a hodlaly s přísně staženými rty sledovat, zda se v městečku nedějí nepravosti se modernizovaly, vzdělaly, a svou genetickou souvislost samozřejmě pohoršeně odmítnou. Ale jde v podstatě o totéž -- nepřekonatelnou sladkost strkání nosů do cizích věcí a dirigírování ostatních. (V dřívějších společnostech ten, kdo chtěl dělat něco tak nebezpečného jako ovlivňovat životy ostatních, musel mít nějaký způsob zasvěcení, a většinou dosti tvrdý a nebezpečný, takže jej ani nemusel přežít, aby si uvědomil, co vlastně chce dělat.) Ale skutečný mudrc, domovsky příslušný ve všech zemích a staletích říká: Pokud chceš něco zdokonalovat, začni sám sebou, to je práce na mnoho životů.Ve skutečnosti babičky ani vnučky žádný příliv zlepšení morálky nevyvolaly, vždy jen ortodoxními požadavky zvyšovaly společenské napětí a rovnat to museli jiní. No jo, ale to holt není zdaleka tak navinule vzrušující jako moci se nabourávat lidem do hlav.

Obecně svazácké myšlení jsme zažili a máme na ně nos, i když tahle sorta zdánlivě koření v liberalismu západních univerzit. V základě je to vždy stejné. Generaci dvacátníků je zjevena nějaká jednoduchá pravda, která vyřeší vše, která popírá všechny tlusté knihy a složité diskurzy, na dané téma vedené. Vždy't je to přece tak jednoduché, stačí to pochopit, přijmout a smést ty fousaté stereotypy a někdy také nějakou tu starou veteš na výstrahu spálit. Ale pozor, tohleto politickokorektní svazácké hnutí je daleko rigoroznější, šířeji zaměřené a daleko méně průhledné. Co se ale mezitím stane se světem, který mladý radikál s takovým nadšením pomáhal přetvořit podle té zaručeně skvělé a nové ideje, když budou ze hry vyřazeni uvážliví hofráti? Ono by nikdy nic nemělo být snědeno tak horké, jak to vypadá by mělo být učeno na školách jako základní zákon společenských změn, něco jako Pythagorova věta matematiky. Možná by se tu a tam nějaká revoluce trochu zpozdila nebo by se ukázalo, že hora se chystala zase porodit myš, ale na druhé straně by třeba bylo méně dodatečných rehabilitací.

Můžu mít o Václavu Klausovi své mínění, ale jeho upozornění na ideologii politické korektnosti jako největšího nebezpečí současného světa je namístě. Zvláště s ohledem na netušené možnosti médií vytvářet virtuální reality skutečnosti. Je to jiná kolej politiky, ne její vylepšený demokratický druh. Konec konců, co je pár desítek ukradených miliard, kterým se stane jen to, že změní váhavějšího majitele za čipernějšího, ve srovnání se společenským kataklyzmatem, válkou pohlaví, hrozícím, pokud by třeba genderová učení, v rozporu se vším odborným poznáním hlásající, že pohlaví je ryze společenská konstrukce, byla dovedena do důsledku? Proti tomu by čínská kulturní revoluce s jejími neuvěřitelně krutými dopady mohla být okrajovým sporem problematických zájemců o starožitnosti.

Základ světa lidí by neměl být složitý. Námořníci by měli mít právo otevřít si hospodu pro sebe a pro své kamarády a nikoho jiného. A mohou mít třeba i špatnou pověst za své sobectví. A když je někdo nespokojen s tím, že ho vynechali, má právo založit si vlastní a podle svého vkusu. Pokud to nepůjde, jsme tam, kde jsme byli. Škoda, která nastane, když tam nepustí někoho, kdo se jim nebude líbit, je daleko menší než hrozba, že se ze složité obhajoby jejich nepráva vylíhnou v rukou těch správných nadšenců nová zvláštní zacházení. Sonder Behandlung nemusí být jen německý vynález.

Autorky dávající nám rozumy z Evropy přitom nemusí zahálet, nechci jim radit, ale i z toho Španělska je o čem psát. Možná pro nás ani není zase až tak užitečné, aby nás někdo poučoval, o tom jaké máme mít hospody nebo že jen radost z homosexuálních svateb z nás udělá rovnocenné Evropany (Komu vlastně rovnocenné? Jen z trochu historického hlediska jsme na tom určitě lépe než mnozí jiní, oni Češi byli v těchhle novotách vždycky trochu těžkopádnější, bylo těžší organizovat obdivná shromáždění na oslavu nových pravd, ale zase na druhé straně spontánní účast na pěkně provedeném lynčování se vyskytovala méně než u jiných, třeba sousedních národů).

Mně osobně by například velmi zajímalo, když už jsme u toho Španělska, proč producent originálního, endemického fašismu s následnými potoky krve má právo na tlustou čáru za minulostí. (Asi před deseti lety jsme zřejmě omylem shlédli v ČT film o tom, jak shovívavě je třeba vidět frankistické generály jako své bližní. Noví Španělé, se to, myslím, jmenovalo). A na druhé straně proč Česko musí řešit neustále svou účast na povýtce vnuceném bolševizmu coby permanentní pokání? Protože se to někomu doma nebo venku hodí?

A proč kvůli tomu je navíc třeba zakládat zvláštní komisariát paměti národa, (cítíte z toho ty netušené možnosti?) oprávněný vydávat osvědčení správnosti myšlení a způsobilosti každého jednoho a vytvořit tak slušný základ pro moderní obdobu Velkého Inkvizitora? To je to, co by nás asi teď mělo zajímat nejvíc.

Problémy politickokorektních ideoložek na druhé straně připomínají obavy onoho učitele z Hrabala, který se upíjel proto, že kdyby se oženil a kdyby měl dceru, tak by mohla umřít v útlém věku na nějakou nemoc.To by se stát samozřejmě mohlo, ale pravděpodobně se stane řada jiných a pravděpodobně horších věcí.