Známe víkendy, kdy se nic nestane. Když jsem to teď napsal, myslel jsem najednou na 'Rozmarné léto' od Jiřího Menzela, ačkoli máme teprve začátek jara. Jistě znáte také takové víkendy, kdy člověk tuší, že by se na televizní zprávy ani nemusel podívat. O minulém víkendu tomu bylo ale jinak. V Evropě se informovalo o Berlínské deklaraci a teď komentátoři nevědí, co s ní bude. Stala se ale také jiná věc, která může být významná nejen pro Němce, ačkoli v zahraničí se asi moc o tom nemluvilo. Čtenáři BL ale vědí o co jde, alespoň když si přečetli článek 'Oskar Lafontaine dosáhl svého cíle - nové levicové strany v Německu' od Richarda Seemanna.

Konrád Hermann Joseph Adenauer byl prvním kancléřem NSR, a to od roku 1949 až do 1963. Známý je jako hlavní německý zastánce politického spojení se Západem, jako podporovatel sociálního tržního hospodářství, jako zástupce sjednocení západu Evropy a vstupu Německa do NATO. K tomu se ví, že pořád mluvil o cíli opětného sjednocení Německa.

O čem se ale už nemluví, to je, že se Adenauer velmi obával levicových voličů na východě Německa. Bylo tehdy totiž známo, že východ byl 'rudý' a to 'nekřesťansky rudý'.

Adenauer se tehdy domníval (a trochu toho ještě něco zbývalo v době, když zeď padla), že v sjednoceném Německu nebudou mít křesťanské strany šanci vyhrát volby, přestože jejich Ahlener Programm', který měl za cíle křesťanský socialismus, byl tak 'antikapitalistický', že hodně německých sociálních demokratů by na to dnes ani nechtělo pomyslet.

Tak lidé poslouchali, jak Adenauer často mluvil rád a hodně o opětném sjednocení Německa, mohli ale klidně mít současně ten dojem, že dělá všechno pro to, aby se to nestalo...

Co teď znamená vznik strany 'Levice' pro Německo? S PDS, která jako následník SED na Západě nemohla dostat řádnou podporu, se stane ve spojení s WASG nová strana, která bude konkurovat SPD a získávat hlasy odborářů a 'levých' voličů. S tím je spojena na jedné straně poměrná výhoda křesťanských stran CDU a CSU, protože SPD bude oslabena, na druhé straně ale možnost koalice těch stran, který mají programy 'nalevo' od těchto křesťanských stran a od německých liberálů.

Podle poslední ankety německé televizní stanice ZDF to by znamenalo, že v situaci, která je teď záporná pro SPD, rudo-rudo-zelená koalice, což by byla koalice z SPD, Linke a Grünen (zelených), by dostala 49% hlasů voličů a CDU/CSU/FDP jen 46%, přičemž 5% občanů by volilo jiné velice malé strany.

Aby se ale mohla tato rudo-rudo-zelená koalice uskutečnit, musel by být nejprve vyřešen jeden problém, který Richard Seemann uvedl v titulu svého článku: Tím problémem je Oskar Lafontaine, který byl kdysi předsedou německých socialních demokratů a stal se jejich osobním nepřítelem a obecně řečeno jejich největším červeným hadrem.

Kdyby on chtěl dovršit svou politickou kariéru, tak by vlastně musel po založení té nové strany abdikovat. Tím by umožnil, o čem vždy snil, spojenou politiku německých sociálních demokratů a socialistů. Ti by se mohli vzájemně podporovat, aby se v Evropě nezapomnělo na něco, co zatím je drahocenným základem života v Německu a v také v jiných zemích Evropy -- totiž na sociální tržní hospodářství. A s tím bychom byli zase u Adenauera, ale úplně jinak, než on si to mohl myslet.