Pokud by ústavní soud vyhověl oběma stížnostem Ivy Brožové, byla by porážka nepříjemnější pro Jaroslava Bureše, který by si mohl zachovat soudcovský talár jen v tom případě, že by odešel na soud nižšího stupně. Byl by to pro něj skutečně hluboký pád. Naproti tomu v případě úspěchu nezdařeného pokusu o odvolání Ivy Brožové by nic nebránilo tomu, aby dále soudila na nejvyšším soudu.

Iva Brožová věnovala v  mediálních vystoupeních z posledních týdnů hodně úsilí vysvětlení, proč nepovažuje Jaroslava Bureše za vhodného nástupce či zástupce. Vyčítala mu stále dokola, že během svého působení v politice určitě navázal vztahy, jejichž prostřednictvím by mohla být ohrožena jeho nezávislost, následně pak nezávislost nejvyššího soudu. Dramatizovala to úvahou o možných telefonických intervencích z "vyšších míst", jimž by Jaroslav Bureš patrně nemohl čelit. Paradoxně ona sama ale napomohla tomu, že její nynější sok setrval mimo oblast soudnictví déle, než původně zamýšlel. Po rezignaci na úřad ministra spravedlnosti se totiž chtěl vrátit k nejvyššímu soudu, kde až do jmenování ministrem působil jako předseda kolegia. Ale paní předsedkyně tehdy s jeho přidělením nesouhlasila. Jaroslav Bureš pak našel uplatnění ve vládních službách a stal se také jedním z externích poradců prezidenta. Když se zvažovalo, kým nahradit Ivu Brožovou, byl zrovna "volný a při ruce". Vzhledem k jeho nezpochybnitelným odborným kvalitám tak byla prezidentova volba přirozeným řešením situace.

Slabinou argumentace Ivy Brožové je skutečnost, že závislost předsedy soudu by mohla zbavit soud nezávislosti pouze tehdy, pokud by dokázal usměrnit rozhodování jednotlivých soudců. Na to ale nemá oficiální nástroje. Připustíme-li, že by mohl využít k tomuto účelu neformální vazby s některými soudci, s nimiž je v dobrém vztahu, a kteří jsou současně podřídiví a svolní ke kompromisům se svým soudcovským svědomím, musel by ještě dokázat zařídit, aby právě některému z nich byl přidělen případ, který je třeba "usměrnit". Kauzy se ale senátům přidělují podle neosobního řádu, takže dostat věc do rukou povolného soudce lze jen náhodně. Možná se mýlím a paní předsedkyně Brožová ví, jakým způsobem lze soudcům nejvyššího soudu vnuknout vůli jeho předsedy. Měla by veřejnosti vysvětlit, jak se to dělá, případně jak s nimi manipuluje ona sama. Z logiky věci vyplývá, že nebyli-li by soudci nejvyššího soudu nezávislí pod vedením Jaroslava Bureše, nejsou nezávislí ani nyní.

Paní předsedkyně útočí na Jaroslava Bureše, ale jedním dechem při tom tvrdí, že jí nejde o jeho osobu, nýbrž o princip nezávislosti soudů. V jejím pojetí má dočasné působení soudce v politice hodnotu smrtící nákazy. Je pozoruhodné, že za princip soudcovské nezávislosti bojuje právě v tomto případě, který se týká jí a jejího soka. Nepamatuji si, že by se ozvala, když byl zvolen do čela Ústavního soudu ČR bývalý místopředseda vlády a ministr spravedlnosti Pavel Rychetský, s nímž se Jaroslav Bureš hloubkou politické angažovanosti vůbec nemůže měřit. Nezaznamenal jsem její protest, když byli soudci ústavního soudu zvoleni bývalá primátorka Brna Dagmar Lastovecká, bývalý ministr obrany Miloslav Výborný či bývalý rektor Policejní akademie Jan Musil, z nichž žádný nikdy nesoudil. Nenamítala, když se předsedou Nejvyššího správního soudu ČR stal bývalý náměstek ministra spravedlnosti Josef Baxa či když se chtěl na nejvyšší správní soud vrátit politik Jiří Vyvadil. Poskvrnění životem mezi politiky jí zřejmě vadí pouze v tomto jediném případě. Vyvolává to pochybnost o deklarované neosobnosti jejího postoje.

Analogicky s jejími úvahami o účincích nevhodných známostí s politiky by se dalo očekávat, že Pavel Rychetský znemožní úspěch jejího útoku proti rozhodnutí prezidenta, ale nestalo se tak. A to i přesto, že se předseda Ústavního soudu ČR od usnesení pléna ÚS veřejně distancoval, a to právnicky "důkladně obutým" prohlášením. Přenos nákazy závislosti na výkonné moci na soudce ústavního soudu zde zřejmě nefungoval. Proč by tomu mělo být jinak u Nejvyššího soudu ČR, mi není jasné.

Ráz konkurenčního boje dvou letitých rivalů nelze jejímu úsilí o odstranění Jaroslava Bureše z nejvyššího soudu upřít, ačkoli se o to paní předsedkyně usilovně snaží. Posílil jej ostatně dosti výrazně také Jaroslav Bureš, který byl dosti dlouho zdrženlivý a když už vystoupil, nerozebíral odborné předpoklady Ivy Brožové pro výkon úřadu předsedy Nejvyššího soudu. Nevyjadřoval se příliš ani k historickým rozhodnutím Ústavního soudu ČR, jimiž byl nejdříve zrušen §106 zák. 6/2002 Sb, o soudech a soudcích a po něm rozhodnutí prezidenta republiky o odvolání Ivy Brožové z funkce. Nakonec ale podlehl svodům naděje na mediální podporu a uspořádal v pátek 1. prosince 2006 v budově Vrchního soudu v Praze tiskovou konferenci, na které se novinářům svěřil se svým pohledem na věc, s nímž již před tím seznámil Ústavní soud ČR. Zde se již podrobněji rozhovořil o své odborné převaze nad paní předsedkyní, nepřímo projevil názor, že Nejvyšší soud ČR není řízen koncepčně a on to chce napravit.

Zvláště však vynikla jeho zastřená existenciální kafkovská úzkost člověka, jenž si není jist, zda udrží své současné společenské a pracovní uplatnění a v podstatě nemá, kam by šel, pokud prohraje. Současně ho deprimuje vědomí, že za zdmi "Zámku"- Ústavního soudu ČR- již zrají k rozhodnutí bez jeho účasti dvě ústavní stížnosti, jejichž závěry budou mít pro něj osudový význam v každém případě, ať již dopadnou jakkoli. Tlak existenciální úzkosti zapůsobil tak silně, že Jaroslav Bureš projevil očekávání a názory, jež mu jako právníkovi vysokých odborných kvalit nesluší. Jeho přání být účastníkem řízení před ústavním soudem k oběma ústavním stížnostem Ivy Brožové je zřejmě nereálné, neboť spory v tomto případě neběží mezi ním a předsedkyní NS, ale mezi ní na straně jedné a ministrem spravedlnosti, popř. prezidentem na straně druhé. Jeho osobní názor nemůže mít pro rozhodování soudu význam. Domněnka, vyslovená na tiskové konferenci, že si Ústavní soud ČR po zveřejnění jeho názoru nedovolí o stížnostech Ivy Brožové rozhodnout, aniž by jej vyslechl, se mi zdá nadnesená: ať dělá, co dělá, v tomto řízení zřejmě zůstane Jaroslav Bureš pasivním objektem mocenských sporů mezi Ivou Brožovou a mocí výkonnou. Zřejmě nesprávné je i jeho mínění, že z funkce místopředsedy soudu může být sesazen jen kárným řízením: vyhoví-li Ústavní soud ČR navrhovatelce ve sporu s ministrem spravedlnosti, přestane být Jaroslav Bureš automaticky soudcem Nejvyššího soudu ČR. Protože předsedu a místopředsedu soudu jmenuje prezident ze soudců nejvyššího soudu, ztratilo by platnost i jeho jmenování mstopředsedou. Vyhoví-li jí ústavní soud proti prezidentovi republiky, jmenování místopředsedou soudu by bylo neplatné od samého počátku, ale mohl by zůstat soudcem nejvyššího soudu. Budiž Jaroslavu Burešovi útěchou, že souhlas s jeho přidělením jako soudce k Nejvyššímu soudu ČR vydal úřadující místopředseda soudu v den, kdy byla Iva Brožová nemocná a on ji zastupoval v plném rozsahu jejích pravomocí. Dá se proto očekávat, že Ústavní soud ČR by měl její stížnost proti přidělení Jaroslava Bureše k nejvyššímu soudu odmítnout jako nedůvodnou, zvlášť když byla současně podána správní žaloba, která má přednost. Ovšem od projednávání ústavní stížnosti Ivy Brožové proti jejímu odvolání víme, že v případě ústavního soudu občas platí přísloví "kdyby-chyby".

Iva Brožová je navíc nyní ohrožena návrhem na kárné řízení, který poslal ministrovi spravedlnosti spolek Šalamoun. Nechce-li ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil odejít z úřadu s pověstí povýšence, pohrdajícího občanskými iniciativami, bude muset ve zbývajících dnech procesní lhůty o návrhu rozhodnout. Výsledkem kárného řízení může být teoreticky až odvolání z funkce jedinou cestou, na kterou paradoxně svedl pozornost Ústavní soud ČR vyhověním její stížnosti.

Na pováženou je Burešovo prohlášení o podjatosti několika soudců ústavního soudu proti němu, z nichž u dvou hovořil přímo o zášti. Takové obvinění se obtížně prokazuje a zejména znervóznělý místopředseda nejvyššího soudu nemá nástroj, jímž by mohl právoplatně vyzvat zmíněné soudce, aby se vyloučili z řízení pro podjatost. Mohl by snad pouze požádat soudce Vladimíra Kůrku, aby osvědčil své přátelství k němu tím, že půjde ostatním příkladem a vyloučí se sám. Na druhé straně ovšem by se měli soudci, úzkostlivě dbalí své profesionální pověsti, preventivně vzdát účasti na řízení, aby předešli případným následným domněnkám, že se nechali ovlivnit záporným vztahem nebo naopak přátelstvím k Jaroslavu Burešovi, jenž sice není účastníkem řízení, ale důsledky jejich rozhodování pocítí stejně jako stěžovatelka, nebo dokonce bolestněji.

Burešovými úvahami o možné podjatosti soudců ústavního soudu by se neslušelo zabývat, nebýt jejich děsivé shody s obsahem článku z 36. čísla týdeníku Euro z 4.9.2006, jehož autor předpověděl výsledek usnesení II.senátu ÚS z 12.9.2006. Pokud pochází znepokojivá informace z více na sobě nezávislých zdrojů, nabývá na věrohodnosti a je třeba se nad ní zamýšlet. Zaujalo mě, že podjatost popřela místopředsedkyně ústavního soudu Eliška Wagnerová, která se ještě jako předsedkyně nejvyššího soudu občas pouštěla do přestřelek s ministrem spravedlnosti.

Zlatým hřebem Burešových sdělení bylo tvrzení, že usnesení v jeho neprospěch je již připravené. Zprvu jsem je vnímal téměř jako šíření poplašné zprávy. Ale bez dramatizace věci lze připustit, že pilný soudce-zpravodaj již má připraven koncept usnesení a jeho odůvodnění. Je ovšem v tom případě znepokojivé, že se zpráva o obsahu dokumentu dostala přes zdi ústavního soudu.

Zatímco Jaroslav Bureš nemá nástroj, jímž by využil zprávy o domnělé podjatosti ústavních soudců, ve spojitosti s obsahem zářijového článku v Euru by měly zajímat napadené účastníky řízení, tj. ministra spravedlnosti a prezidenta republiky. Pokud jsou zmínění soudci členy senátů, jež budou rozhodovat o stížnostech Ivy Brožové, měli by je požádat o vyjádření a vyzvat je k úvaze o vyloučení z řízení.

I když se zásadní spor o výklad pravomoci prezidenta republiky a ministra spravedlnosti vůči soudním manažerům v provedení Ivy Brožové a Jaroslava Bureše tváří jako existenční souboj pseudotitanů, odhaluje škodlivost neurčitosti úpravy kompetenčních vztahů mezi justicí a mocí výkonnou. Naléhavost jejich nového vymezení je zřejmá a měla by je předcházet široká diskuse, do které by měla mít přístup i širší veřejnost, neb důsledky současného stavu se skutečně netýkají jen soudců, ale trpí jimi v nějaké míře také všichni "konzumenti" služeb justice.

Autor je členem spolku Šalamoun, který se dlouhodobě angažuje při podávání mimořádných opravných prostředků vůči soudním rozsudkům