ANALÝZA KRIZE

Po izraelském útoku na Libanon: Souvislosti a perspektivy

1. 9. 2006 / Thomas Franke

Civilní infrastruktura je vážně poškozena. Libanonská vláda odhaduje, že bylo úplně či částečně zničeno 31 ,,životně důležitých bodů" (např. letiště, přístavy, energetická zařízení), jakož i zhruba 80 mostů a 94 silnic.

Úplně zničeno více než 30 000 bytů, kanceláří a obchodů. Dvě státní nemocnice úplně zničené a další tři vážně poškozené.

Save The Children odhaduje, že 45% libanonských obětí byly děti. Izraelská propaganda, a spolu s ní většina světového tisku, odůvodnila toto ničení tím, že Hizballáh jsou teroristé, kteří se schovávají mezi civilisty. HRW však píše ve výše zmíněné zprávě, že jeho spolupracovníci nenašli v Libanon ani jeden případ, že by Hizballáh záměrně využili civilního obyvatelstva jako štítu (str. 3). Zahraniční novináři navíc poukazují na fakt, že se Hizballáh systematicky vyhýbá civilistům, aby chránil své pozice před zvědavýma očima.

Naopak izraelští Arabové si stěžovali v izraelském parlamentu, že Izrael záměrně staví svá vojenská zařízení v blízkosti Araby obydlených míst, což vysvětluje fakt, že téměř polovina civilních obětí na straně Izraele jsou Arabové. Celkem zabil Hizballáh 157 Izraelců, převážná většina z nich jsou vojáci.

Hlavní zbraní Hizballáhu byly rakety, poprvé používané v 2. světové válce Rusy. Když tedy izraelská armáda se svými světově nejmodernějšími zbraněmi způsobila, dle odhadu libanonské vlády, smrt až tisíci civilistů, tak to vypovídá o záměru. Tak to vidí i AI a HRW: píšou jak o cílevědomě zničené civilní infrastruktuře, tak o prohlášení izraelských velitelů, že nerozlišují mezi bojovníky a civilisty.

Spojené státy samotné zahájily šetření o použití jimi dodávaných clusterových (kazetových) bomb v hustě obydlených oblastech.

Izrael

Izrael je něco jako 51. stát USA: dostává nejvíce vojenské pomoci USA na světě, je jedinou zemí na světě, která může nakupovat zbraně kdekoliv a od kohokoliv v USA bez dohledu americké vlády, je jedinou zemí na světě, které je povoleno použit vojenskou pomoc USA pro nákup zbraní v jiných zemích a je jedinou zemí na světě, která smí využívat nevojenské pomoci USA k vojenským účelům.

To není žádná náhoda. Izrael se definuje jako stát židovský a zastává od svého vzniku v r. 1948 na území Palestiny agresivně rasistickou ideologii, sionismus. Ten tvrdí, že Židé nemohou žit s nežidy. Arabové, které nedokázaly sionistické milice a později vojsko zabit či vyhnat ze svého území, mají postavení žebráků ve vlastní zemi. Izrael porušuje bezpočet rezolucí OSN, které poukazují na jeho brutalitu proti Arabům.

Tak arogantně rasistický stát ani ne pěti milionů "rasově vyhovujících" občanů těžko může přežít uprostřed regionu více než sta milionů Arabů, pokud by nepočítal s podporou supervelmoci. Nejdřív Britské impérium, pak americké tuto podporu poskytovaly, neboť Izrael je mnohokrát užitečnější než kdysi západní Berlin jakožto nepotopitelná letadlová loď v dnes strategicky nejdůležitější oblasti světa.

Novinářská hvězda Seymour Hersh psal v týdeníku The New Yorker, že vpád do Libanonu byl plánován a s Bushovou vládou dohodnut dávno před zajetím dvou izraelských vojáků Hizballáhem, které sloužilo jako záminku pro agresi. Proč poslaly Spojené státy svou letadlovou loď do boje zrovna teď, tomu nelze rozumět aniž bychom se věnovali USA samotným a dalšímu bojišti na Blízkém Východě, Iráku.

Unipolární svět?

Všem světovým mocím a všem velkým médiím vyhovuje mluvit o USA jako o neohroženém hegemonu, evidentně Spojeným státům samotným, a ostatním, aby se vymlouvaly vlastním nižším třídám, když jednání USA podporují nebo tolerují. Rostoucí agresivita Spojených států však není znakem jejich síly, nýbrž jejich upadajícího významu.

Po druhé světové válce probíhala polovina celkové světové výroby ve Spojených státech (v peněžně vyjádřené hodnotě). Dnes vykazují Světová banka a MMF pro Evropskou unii o něco vyšší HDP než pro USA (v paritě kupní síly). Čína dosahuje zhruba tři čtvrtin HDP EU a USA. Dalšími silnými hráči jsou Japonsko, Indie a Rusko.

Ve vývozu předstihlo Německo za poslední dva roky USA: cca 8%ní podíl na celosvětovém vývozu (v penězích) má Čína, 9% Spojené státy a 10% Německo. Německý export je hlavně investiční zboží, stroje. Zhruba 70% z něj jde na odbyt do dalších států EU, avšak EU jako celek dosahuje cca 15% celosvětového vývozu. OECD vykazuje za zaměstnancem odpracovanou hodinu srovnatelnou produktivitu práci mezi USA a klíčovými zeměmi EU Německem a Francií, a to v překvapujícím pořadí Francie, USA, Německo.

Velmocenské ambice jsou čím dál tím viditelnější např. v Německu, kde se postupně zavírají zbylé americké vojenské základny a vysílají vojáky na "mírové mise". V březnu letošního roku měl Der Spiegel, nejvlivnější německý týdeník, titulek "Nová Studená válka -- Boj o suroviny". Bývalý kancléř Schröder se choval přesně v tomto smyslu: nejdřív obstaral Německu plynovod z Ruska na dně Baltského moře, pak sám sobě i vysoký post v ruském koncernu Gasprom, který bude plynovod provozovat.

Zdroj ZDE

Čína začala diplomatickou ofenzivu, aby si dokázala obstarat suroviny na udržování svého překotného růstu.

Zdroj ZDE

Celé země se odvrací od Spojených států a začínají prodávat svou ropu jiným.

Venezuela je známý příklad, minulý rok však i Uzbekistán a teď čerstvě Čad.

Pouštní bouře a pachuť prachu

Spojeným státům však zbyl z dob studené války jeden silný trumf: jejich vojsko. Vytahují ho v každém kole a opečovávají ho. Výdaje se vyšplhaly z 290 miliard dolarů za rok 2000 na 440 miliard letošních. Jejich výdaje jsou tak vyšší než náklady 14 dalších států dohromady.

zdroj ZDE

I tak byla však americká invaze do Iráku sázka s vysokým vkladem. Některé původní odhady poradců Bushovy vlády mluvily o 40 tisících vojácích potřebných k okupaci země.

Dnes je jich celkem 150 tisíc, spojenců ubývá a rekrutů v USA taktéž. 92% populace je proti přítomnosti okupačních sil a dokonce mezi Kurdy se zvýšil podíl z 20% v r. 2004 na dnešních 63%. Přibývá útoků na okupační vojsko. Bushovy plány pro celý Blízký Východ jsou v troskách a je už jen otázkou času, kdy Spojené státy budou muset uznat porážku. Aby neodešly jako slaboch, rády by ještě bombardovaly Írán, potenciální regionální velmoc.

Takže izraelský útok se jim hodil, aby za a) zastrašily Irán, který finančně podporuje Hizballáh, b) vyzkoušely si efekt svých raket na tunelových systémech podobných íránským a c) umožnily Izraeli potrestat jedinou sílu, která ho kdy porazila.

Vítězství

Ale přes velký počet mrtvých, bombardování až k severní hranici Libanonu a škody za 7 až 10 miliard dolarů (v zemi se sotva 4 milióny obyvatel, se zahraničním dluhem 26 miliard dolarů neboli 180% HDP a HDP na obyvatele třikrát nižší než v ČR považuje většina Libanonců (72%) rozuzlení konfliktu za vítězství "odboje", tj. hlavně Hizballáhu.

Zdroj ZDEZDE

I izraelský denní tisku souhlasí s tímto hodnocením. A týdenník The Economist 19. srpna vychází s titulkem "Nasralláh vyhrává válku".

Není divu. Několik tisíců špatně vyzbrojených bojovníků se dokázalo postavit armádě, která se považuje běžně za čtvrtou či pátou nejsilnější na světě.

Izrael nedokázal zničit Hizballáh a vojenských obětí je na obou stranách srovnatelný počet. Do konce války izraelská armáda nedokázala ovládat ani města přímo u hraníc. Nevyšla izraelská kalkulace, že by invaze znovu nastartovala vražedné konflikty mezi Libanonci samotnými. Naopak se levice, arabští nacionalisté a obyvatelstvo celých měst spojily pod vedením Hizballáhu.

Hizballáh

To bylo možné z dvou důvodů. Jednak se změnila třídní situace v Libanonu. Před izraelskou invazi v roce 1982 žila víc než polovina lidí na venkove, dnes žije 91% populace v městech, více než polovina celého obyvatelstva žije v Bejrútu. Čtvrtě bývají rozdělené podle náboženství, ale v práci se stýkají stoupenci všech náboženství. A za druhé se této situaci velice úspěšně přizpůsobil Hizballáh.

Hizballáh, "Armáda Boha", není teroristická organizace, jak ho popisuje americký State Department. Operuje pouze na hranicích Libanonu a proti Izraeli, který i před aktuálním konfliktem stále okupoval libanonské údolí Šebá, téměř denně porušoval libanonský vzdušní prostor a stále nepropustil desítky zajatců z dob okupace. Britští, francouzští i američtí diplomaté s Hizballáhem pravidelně jednají.

Hizballáh je šíitské uskupení, které např. provozuje několik soukromých škol pro šíitskou střední vrstvu.

Avšak šíité jsou nejen nejpočetnější, ale i nejméně privilegovaná náboženská komunita v Libanonu. Pod vedením Hasana Nasralláha se Hizballáh vzdal programu vytvoření šíitského státu dle íránského vzoru na území Libanonu a naopak se soustředil na sociální a politickou práci. Disponuje dnes sítí sociální podpory a dvěma ministry ve vládě. Má členy i ostatních náboženství včetně židů a ve svých médiích dává prostor také protisionistickým židům, jako např. americkému profesorovi Noamu Chomskému.

Hnutí

Změna třídní situace v Libanonu se odrazila také v masovém hnutí během války. Zatímco v bohatých čtvrtých Beirutu nepustili uprchlíky do protileteckých krytů a vládní pomoc se prodávala za horentní ceny, v chudších čtvrtích se spojila předtím roztříštěna levice s aktivisty Hizballáhu a dalšími v podpůrnou síť pro milión utečenců, takže péče o ně byla nesrovnatelně lepší než to, co mohli vidět před rokem v televizních zpravodajstvích o New Orleansu.

Totéž hnutí pak po nabytí platnosti příměří zorganizoval přes izraelské hrozby spěšný a kolektivní návrat statisíců obyvatel do jižního Libanonu, který Izrael chtěl obsadit do příchodu vojsk OSN. Pod tlakem přicházejících konvojů civilistů se muselo izraelské vojsko vzdát několik svých pozic. Návrat obyvatel jižního Libanonu má také velký psychologický význam v regionu, který zná trvající exil statisíců Palestinců z první ruky.

OSN

Během války jsem k svému překvapení zjistil, že zpravodajství německé státní televize bylo méně kritické vůči izraelské válečné propagandě než CNN. Proč? Proč neprotestovala EU ani před tím, když Izrael bombardoval budovy v pásmu Gázy, které byly postavení za peníze z evropské pomoci?

Evropský kapitál by rád od USA převzal kontrolu nad ropou Blízkého Východu a snaží se o to, získat si přátele mezi místními potentáty. Co však nechce, je aby samotná arabská populace kontrolovala ropu.

Stejná logika je vidět v Rezoluci 1701 OSN o příměří. Hizballáh zajal dva izraelské vojáky proto, aby Izrael propustil za jejich vydání stovky Libanonců unesených už před léty, přičemž tisíce jsou nezvěstní a neví se, jestli jsou živí či již dávno zahynuli. Takovéto výměny se dohodly již několikrát, v letech 1985, 2000 a 2004.

Izrael využil zajetí dvou svých vojáků k provedení připravené invaze. Ale rezoluce OSN akceptuje izraelskou propagandu.

Ještě závažnější je snad fakt, že vojska OSN, UNIFIL, které mají zabránit bojům mezi Libanonem a Izraelem, budou znovu pouze na libanonském území. De facto tak budou plnit úkol, který jím přiřadil Izrael: ztížit Hiaballáhu život. Němečtí důstojníci již mluví o své přípravě na bojové situace, až budou bránit dodávkám zbraní Hizballáhu.

Nakolik se OSN klaní logice Izraele a jeho ochránce USA je vidět už jen z její reakce na zabití jejích vlastních pozorovatelů. 25. července bombardovalo izraelské vojsko již léta etablované stanoviště OSN v jižním Libanonu. Za 6 hodin soustavného bombardování volali vojenští pozorovatelé OSN izraelské vojsko 8krát s žádostí o zastavení palby. Při osmém telefonátu dopadla na stanoviště laserově navedená střela, která zabila 4 příslušníky OSN. Dodnes nebyla OSN ani schopná zahájit vlastní vyšetřování tohoto incidentu.

Výhledy

1. Izrael - Mýtus neporanitelnosti izraelské armády je u konce. Krize Olmertova kabinetu je hluboká a kritika je hlavně pravicová, že násilí nebylo dostatečně silné, takže militarista Netanjáhu je horkým kandidátem na prezidentské křeslo. Ale někteří komentátoři, např. v deníku Hárec, upozorňují, že Izrael je pro USA užitečný, jen když bude vojensky úspěšný. V delším horizontu se tak jeví poslední izraelská agrese jako začátek konce Izraele.

2. Libanon - Michel Aoun, křesťanský vůdce, jehož síly podporovaly Hizballáh během izraelské invaze, mluví o sestavení nové vlády spolu s Hizballáhem. Libanonský stát ve stávající podobě se ukázal tváři v tvář Izraeli jako naprosto bezmocný a prozápadní vláda ztratila svou voličskou základnu, hlavně mezi sunnity, kteří začínají masově podporovat Hizballáh.

Otevřel se prostor pro zásadnou demokratizaci v zemi, ne vedenou ze Západu a v jeho zájmu, ale od samotných lidí a za přispění antikapitalistické levice.

3. Blízký Východ - V podstatě všechny arabské režimy jsou diktatury, které se udržují u moci pouze se západní pomocí (např. Egypt dostává od USA 2 miliardy dolarů ročně). Klíčoví američtí spojenci Jordánsko, Saudská Arábie a Egypt podporovali izraelskou agresi. Argumentovali, že Izrael bojuje proti šíitským kacířům a je na straně sunnitů. Prestiž těchto režimů je dnes tak nízký jako nikdy předtím, zatímco Hasan Nasralláh je nyní mezi arabskými masami považován za většího hrdinu než bývalý nacionalistický president Egyptu Nássir.

Egyptské Muslimské bratrstvo je organizace s osmdesátiletou tradicí a obrovským ideologickým vlivem po celém Blízkém Východu. Jako sunnité měli v minulosti sektářské postoje vůči šíitům. Nyní vydali zásadní prohlášení podporující Hizballáh a společný boj s šíity. Toto prohlášení pravděpodobně najde svou odezvu až v Iráku. Egypt je mezi arabskými zeměmi klíčový svou velikostí a svým průmyslem. Mubarak vládne již od roku 1981 pomocí "výjimečného stavu". Čelí však rostoucímu hnutí Kifája (Dost) sjednocující Muslimské bratrstvo, levici a arabské nacionalisty, které žádá demokracii a zlepšení sociálních podmínek. Kifája podporuje Palestince, organizovalo zakázané demonstrace proti poslední izraelské agresi a vyzvalo dělníky v ropném průmyslu ke stávce a přerušování dodávek ropy Izraeli.

Vítězství Hizballáhu ukázalo, že je produktivnější vybudovat hnutí zdola než spoléhat se na stát v rukou bohatých Arabů. To v kombinaci s upadající sílou imperialismu v regiónu znovu nastoluje možnost masových povstání a revolucí jako v 50ých a 60ých letech minulého století.

4. Svět - Žádný arabský či muslimský stát ani žádná ze západních mocností, které jsou jinak připraveny bombardovat jiné státy "za porušování lidských práv", nebyly schopny ani gesta přerušení diplomatických vztahu s agresorem Izraelem. Jediným státem, který tak učinil, byla Venezuela.

Ale venezuelský prezident Hugo Chávez není jediný, kdo se snaží spojit potenciálně masová protiimperialistická hnutí na Blízkém Východě s globálním antikapitalistickým a mírovým hnutím. Od roku 2001 se konají pravidelně konference s tímto tématem v Beirutu a v Káhiře.

Výzva pro levici celosvětově spočívá v propojení protiválečného, protiimperialistického a antikapitalistického hnutí a nastolení schůdné alternativy ke stávajícímu systému. V ČR se společnost stále ještě neprobrala z traumatu stalinismu a pravice se všemožně snaží, aby to tak zůstalo. Ale Iniciativa Ne základnám však ukazuje, že i malá platforma, která začíná v tomto směru pracovat, může mít nečekaně velký dopad.

Mapa bombardovaných území Libanonu ZDE

Vytisknout