Souhlasím i s větou, že "doba ještě není vhodná na odhalení tlachů o lásce a pravdě". Netroufám si ani tvrdit, že taková doba vůbec někdy bude. Co si ale tvrdit troufám, že každý má možnost začít u sebe, každý má svobodnou volbu se pro takovou možnost rozhodnout. Jsou lidé, kteří mají dostatek odvahy odhalovat pravdu i sami o sobě nebo se k ní alespoň přiznat. Na stránkách BL takových odhalených pravd jsme četli již několik. Mě nejvíce ze všech zaujalo vyprávění pana Alexe Koenigsmarka o jeho "spolupráci" s STB. Taková odvaha si zasluhuje úctu. Ale i mnozí další jsou důkazem toho, že to my Češi umíme, když chceme, a že se nám takovým činem vůbec nic zlého nestane. Přiznání pravdy nebo své vlastní chyby je otázkou osobní cti a kdo si ji umí obhájit, nemusí se pravdy bát.

Že to u nás není zvykem, ale spíše vzácností, o tom jsem se přesvědčila po zveřejnění článku pana Jírovce "Intimnosti pro paní Věru." Původně jsem neměla vůbec v úmyslu o tom veřejně mluvit, neboť se jednalo o soukromou záležitost, pro mne navíc běžnou prkotinu, jakou řeším dost často, tato ale v posledních dnech přerostla ve věc veřejnou, a nad ní bychom se měli zamyslet všichni. Nepíši tento příspěvek jako kritiku na pana Jírovce a prosím ostatní, aby to také tak nechápali, naopak pan Jírovec učinil cosi, co není v naší zemi zvykem a co překvapilo každého, kdo se s tím setkal.

Pan Jírovec si ironicky zažertoval a zveřejnil informaci, že se známe z jistého občanského sdružení. Taková věc se občas stává a to i mně. Neznáme se a pan Čulík byl tak laskavý, že vysvětlení připsal:

Došlo však již ke střetu informací, které spolu nesouvisely a byly pouze dílem náhody. Pan Jírovec nemohl vědět, že jsem v letošním létě odmítla nabídku členství jistého občanského sdružení s odůvodněním, že se nechci nikde členstvím vázat a že pro spoustu jiných aktivit nemám na členské závazky volný čas. Bohužel si článek pana Jírovce přečetl člověk, který toto mé odmítnutí znal. Aniž by se mne na cokoliv zeptal, aniž by si ověřil fakta, nařkl mne ze lži a ze zbabělých výmluv a tyto své vlastní nepodložené závěry ihned předával dál. Takové typické maloměšťácké drby, na které jsme v Čechách bohužel zvyklí, se kterými se musíme neustále potýkat a se kterými se velmi těžko bojuje.

Požádala jsem tedy pana Jírovce o nápravu, ale odpověď jsem ani moc nečekala. Vysvětlení si pomlouvačný čtenář mohl přečíst na BL od pana Čulíka. Odpověď přesto od pana Jírovce přišla obratem a obsahovala nejenom přiznání vlastní chyby, ale i omluvu. Překvapilo mne to a poděkovala jsem. Přiznání a omluva pana Jírovce překvapila úplně každého, kdo měl co dělat s mým případem, překvapilo to i mé dospělé děti i kamarádky, kterým jsem se pochlubila, že znám dalšího čestného Čecha. Sice z Kanady, ale s typickým českým jménem. To překvapení bylo 100% všeobecné, až jsem si musela položit otázku, proč to tak je.

Je to s naší společností opravdu tak strašně špatné, že jsme všichni překvapení, když se setkáme s odvahou a čestností? Tohle ale není záležitost politická, ideologická nebo ekonomická. Tohle je přece záležitost individuální, každého jedince zvlášť, každý se takto může chovat. Co nám v tom ještě dnes brání? Vždyť se přece nemáme v občanském životě čeho bát. Nedivím se politikům, že zatloukají, co se dá, mají o co přijít. Nedivím se úředníkům, jedni to dělají ze své hloupé arogance, druzí ze strachu o své místo. Odsuzuji to a kritizuji, ale nedivím se. Dá se to alespoň pochopit. Jak ale pochopit "hraní si na mrtvého brouka" v běžném občanském životě ? Třeba v sousedských vztazích, v obchodech, na ulici, při běžné spolupráci, v běžných občanských vztazích, a co je naprosto nepochopitelné -- i v přátelství. Jak to, že nám připadá úplně normální ?

Proč se Čech v jiné zemi, v jiném prostředí, chová přirozeně, ale doma v téhle kotlině nás pořád něco tlačí k zemi? Stále jsme z něčeho frustrovaní, ani pořádně nevíme z čeho. Neustále máme nutkavou potřebu dokazovat druhým, že jsou horší nežli my sami. Děláme to snad už ze zvyku ? Proč je to tak těžké najít v sobě trochu cti a odvahu podívat se na sebe do zrcadla ?

Nejsme náhodou alespoň chvílemi stejní jako ti naši politici ? Není to náhodou ten pravý důvod, proč každého, kdo do politiky vstoupí, semele její soukolí ? Jak se pak máme vyrovnat se socialistickou minulostí, když se nedokážeme vyrovnat ani sami se sebou ?

Všichni bychom se nad tím měli zamyslet, zamyslet se sami nad sebou. Tohle je něco, co za nás nikdo změnit nemůže, žádná vláda, žádná ekonomika, žádná ideologie. Změnit to můžeme jenom my sami, každý z nás, každý sám za sebe. Každý z nás může jít příkladem těm ostatním, alespoň ve svém okolí. Žilo by se nám pak spolu lépe.

Tímto děkuji panu Jírovci za to, že svým činem donutil alespoň mě a mé nejbližší se nad sebou zamyslet.

Původní dopis od Jiřího Jírovce: