21. 11. 2006
Současné sondy do minulostiSouhlasím s panem Jírovcem, že "sondy do minulosti by mohly lidu brát potřebné ideály". Bohužel se to netýká pouze nekrologů ani vygenerovaných vůdců. Tuto chybu dělá mnoho lidí i v běžném občanském životě. Možná je to lenost, možná to leckoho pod tíhou emocí nebo v zápalu psaní prostě nenapadne, ale ověřovat si fakta dříve, nežli se zveřejní, bychom se měli všichni naučit a neměli bychom na to zapomínat. Souhlasím i s další větou, že bez sondy do minulosti se nedozvíme velmi podstatnou věc. Většinou se pak jedná o něco zcela zásadního, o něco, co podstatu věci posune úplně do jiné roviny, způsobí mnoho problémů, ale také může odhalit i cosi podstatného. |
Souhlasím i s větou, že "doba ještě není vhodná na odhalení tlachů o lásce a pravdě". Netroufám si ani tvrdit, že taková doba vůbec někdy bude. Co si ale tvrdit troufám, že každý má možnost začít u sebe, každý má svobodnou volbu se pro takovou možnost rozhodnout. Jsou lidé, kteří mají dostatek odvahy odhalovat pravdu i sami o sobě nebo se k ní alespoň přiznat. Na stránkách BL takových odhalených pravd jsme četli již několik. Mě nejvíce ze všech zaujalo vyprávění pana Alexe Koenigsmarka o jeho "spolupráci" s STB. Taková odvaha si zasluhuje úctu. Ale i mnozí další jsou důkazem toho, že to my Češi umíme, když chceme, a že se nám takovým činem vůbec nic zlého nestane. Přiznání pravdy nebo své vlastní chyby je otázkou osobní cti a kdo si ji umí obhájit, nemusí se pravdy bát. Že to u nás není zvykem, ale spíše vzácností, o tom jsem se přesvědčila po zveřejnění článku pana Jírovce "Intimnosti pro paní Věru." Původně jsem neměla vůbec v úmyslu o tom veřejně mluvit, neboť se jednalo o soukromou záležitost, pro mne navíc běžnou prkotinu, jakou řeším dost často, tato ale v posledních dnech přerostla ve věc veřejnou, a nad ní bychom se měli zamyslet všichni. Nepíši tento příspěvek jako kritiku na pana Jírovce a prosím ostatní, aby to také tak nechápali, naopak pan Jírovec učinil cosi, co není v naší zemi zvykem a co překvapilo každého, kdo se s tím setkal. Pan Jírovec si ironicky zažertoval a zveřejnil informaci, že se známe z jistého občanského sdružení. Taková věc se občas stává a to i mně. Neznáme se a pan Čulík byl tak laskavý, že vysvětlení připsal: "jen to, že se známe z jistého občanského sdružení (míní tím Občanské sdružení Britské listy, tedy časopis, do něhož oba přispívají, pozn. JČ). Je to taková trochu uzavřená společnost, což někdy není na škodu, protože to lidi někdy sbližuje," je to ironická nadsázka. Došlo však již ke střetu informací, které spolu nesouvisely a byly pouze dílem náhody. Pan Jírovec nemohl vědět, že jsem v letošním létě odmítla nabídku členství jistého občanského sdružení s odůvodněním, že se nechci nikde členstvím vázat a že pro spoustu jiných aktivit nemám na členské závazky volný čas. Bohužel si článek pana Jírovce přečetl člověk, který toto mé odmítnutí znal. Aniž by se mne na cokoliv zeptal, aniž by si ověřil fakta, nařkl mne ze lži a ze zbabělých výmluv a tyto své vlastní nepodložené závěry ihned předával dál. Takové typické maloměšťácké drby, na které jsme v Čechách bohužel zvyklí, se kterými se musíme neustále potýkat a se kterými se velmi těžko bojuje. Požádala jsem tedy pana Jírovce o nápravu, ale odpověď jsem ani moc nečekala. Vysvětlení si pomlouvačný čtenář mohl přečíst na BL od pana Čulíka. Odpověď přesto od pana Jírovce přišla obratem a obsahovala nejenom přiznání vlastní chyby, ale i omluvu. Překvapilo mne to a poděkovala jsem. Přiznání a omluva pana Jírovce překvapila úplně každého, kdo měl co dělat s mým případem, překvapilo to i mé dospělé děti i kamarádky, kterým jsem se pochlubila, že znám dalšího čestného Čecha. Sice z Kanady, ale s typickým českým jménem. To překvapení bylo 100% všeobecné, až jsem si musela položit otázku, proč to tak je. Je to s naší společností opravdu tak strašně špatné, že jsme všichni překvapení, když se setkáme s odvahou a čestností? Tohle ale není záležitost politická, ideologická nebo ekonomická. Tohle je přece záležitost individuální, každého jedince zvlášť, každý se takto může chovat. Co nám v tom ještě dnes brání? Vždyť se přece nemáme v občanském životě čeho bát. Nedivím se politikům, že zatloukají, co se dá, mají o co přijít. Nedivím se úředníkům, jedni to dělají ze své hloupé arogance, druzí ze strachu o své místo. Odsuzuji to a kritizuji, ale nedivím se. Dá se to alespoň pochopit. Jak ale pochopit "hraní si na mrtvého brouka" v běžném občanském životě ? Třeba v sousedských vztazích, v obchodech, na ulici, při běžné spolupráci, v běžných občanských vztazích, a co je naprosto nepochopitelné -- i v přátelství. Jak to, že nám připadá úplně normální ? Proč se Čech v jiné zemi, v jiném prostředí, chová přirozeně, ale doma v téhle kotlině nás pořád něco tlačí k zemi? Stále jsme z něčeho frustrovaní, ani pořádně nevíme z čeho. Neustále máme nutkavou potřebu dokazovat druhým, že jsou horší nežli my sami. Děláme to snad už ze zvyku ? Proč je to tak těžké najít v sobě trochu cti a odvahu podívat se na sebe do zrcadla ? Nejsme náhodou alespoň chvílemi stejní jako ti naši politici ? Není to náhodou ten pravý důvod, proč každého, kdo do politiky vstoupí, semele její soukolí ? Jak se pak máme vyrovnat se socialistickou minulostí, když se nedokážeme vyrovnat ani sami se sebou ? Všichni bychom se nad tím měli zamyslet, zamyslet se sami nad sebou. Tohle je něco, co za nás nikdo změnit nemůže, žádná vláda, žádná ekonomika, žádná ideologie. Změnit to můžeme jenom my sami, každý z nás, každý sám za sebe. Každý z nás může jít příkladem těm ostatním, alespoň ve svém okolí. Žilo by se nám pak spolu lépe. Tímto děkuji panu Jírovci za to, že svým činem donutil alespoň mě a mé nejbližší se nad sebou zamyslet.
Původní dopis od Jiřího Jírovce:
Vážená paní Řihová,
svůj článek jsem rozhodně nepsal, abych se Vás nějak dotkl nebo působil potíže jakéhokoli druhu. Pokud vznikly, je to možná tím, že někteří lidé věnovali příliš pozornosti několika chytlavým slovům na začátku a pak jim unikl zbytek textu a jeho pravý smysl. Abych pravdu řekl, nedovedu si představit, jakou důvěru mezi lidmi může takový článek ničit. Nicméně, když jsem si přečetl Váš dopis, zasnažil jsem se uvést mylný dojem, který snad mohl mým psaním vzniknout, na správnou míru. Text, který najdete níže, jsem zaslal do BL. Jestli bude otištěn to nevím, protože pan Čulík mezi tím v BL vysvětlil, že se opravdu neznáme. Z Deep River Vás zdraví Jiří Jírovec, člověk, s nímž opravdu nemáte nic společného. Intimnosti pro paní Věru IIDnes ráno jsem dostal dopis. Elektronický, jak to teď většinou bývá. Ano, ozývá se kolegyně Věra, o níž jsem se zmínil v článku Intimnosti pro paní Věru . Zatímco myš hledá správné místo pro načnutí obálky, odhaduji, jaká asi bude její reakce na moje slova. Nejspíš něco IN -- třeba proč otevírat cizí ložnice, když máme vlastní. Věra má třeba smysl pro humor. Konečně mám před sebou celý dopis a všimám si, že začíná tak stroze: "Vážený pane Jírovče...". Čtu dál a zjišťuji, že obsahuje skoro explicitní výzvu, které se muži v jisté situaci děsí: totiž říct všem otevřeně, jak to s námi vlastně je. Protože nechci, aby si o mě myslela něco špatného, pokusím se její přání splnit. Nemohu to ale udělat, aniž bych ocitoval část jejího dopisu. Jeho první část je dost nelichotivá, protože implikuje, že známí paní Věry nepovažují za terno, že se k ní hlásím. Třeba mě považují za antifeministického sexistu, nebo jinou zrůdu. Kdyby jí totiž říkali "Jů, Věro, ty toho člověka opravdu znáš", a tónem naznačili závist, tak by mě možná žádala o něco jiného. Paní Věra píše: "Vzhledem k tomu, že mi dnes ráno volal už třetí člověk, odkud že se my dva známe, když jsem Vaše kolegyně a o jaké sdružení se jedná, se na Vás obracím s žádostí, abyste svůj článek uvedl na pravou míru.".... (protože) "Váš článek opravdu vzbuzuje pocit, že mluvíte o mně, neboť se odvoláváte na můj článek o babičkách a používáte moje křestní jméno" .... a ostatně: "Jsem si naprosto jistá, že my dva se vůbec neznáme, ale především jsem nikdy nebyla členkou žádného občanského sdružení." Tak jak to vlastně je? Paní Věra Říhová má pravdu, že ve zmíněném článku mluvím o ní a zabaleně, byť současně možná i neobaleně, kritizuji část jejího článku o babičkách . Mohl jsem samozřejmě napsat. Milá paní Říhová, jak jste na tu věc, co jsem ji zdvořile vytečkoval, přišla? A podepsat se. Dokonce jsem to chtěl udělat, ale do toho přišel její další článek , v němž píše o smyslu pro humor, a tak jsem svoji kritiku pojal trochu jinak. Vše, co jsem napsal, je stoprocentní pravda. I to, že Věra Říhová je moje kolegyně. Je totiž, stejně jako já, občasnou autorkou BL. (Jsme tedy kolezi, jak říkal kdysi Šlitr Suchému, když zjistil, že oba píší protestsongy). Pravda je i to, že já její články čtu, kdežto o ní jsem si nebyl dvakrát jist. Pravdivý je i Jurův příběh a přidané pozorování o ženách z našeho maloměsta, které si možná chvíli myslely, že jsou IN, ale spíš nejsou. Pokud se paní Věra Říhová se cítí dotčena, že jsem v souvislosti s jejím jménem použil slovo intimnost, a případně zmátl její přátele, upřímně se jí omlouvám. Nic takového mě ani ve snu nenapadlo. Současně doufám, že na mě jinak neznámá paní Věra Říhová nezanevřela způsobem, který by ji zabránil odpovědět na otázky obsažené v mém původním článku. |