Skauting přísně odděluje chlapecké a dívčí oddíly, učí sice vzájemnému poznávání a kladnému vzájemnému vztahu, ale neučí vzájemnému životu. V tom je polovojenská disciplína nedostatečná. Snad právě proto se u "divokých skautů" prosadil společný život v komunitě založený na vzájemném respektu. Netvrdím, že v každém woodcraftové směru ani v každé skupině. Na osadách se život dělí spíše genderovsky, muži se starají o chaty, dřevo na topení, o společnou zábavu, ženy spíše o to nakrmení a starost o děti, které s rodiči pravidelně jezdí alespoň do pubertálního věku. Každý woodcraftové směr má svoje pravidla a uspořádání ve skupině.

Poznala jsem i skupiny kamarádů, kde se genderovská problematika prostě neřešila. Vztahy vyplynuly spíše ze znalostí a schopností jednotlivců a jejich podílu na skupině. Silnější jedinci určovali směr aktivity a slabší se automaticky společným aktivitám podřizovali. Přesto byla každá činnost postavena na dobrovolnosti, nikdo nikoho k ničemu nenutil a účast byla naprosto soukromou věcí každého individua. Takové skupiny byly spojené právě aktivitou a nezáleželo na tom, zda ji vymyslel a uvedl v realitu muž nebo žena.

Bylo velmi zajímavé takové kolektivy pozorovat, neboť uměly cosi, co v civilizované společnosti neexistovalo. Muži i ženy své tužby dokázali realizovat činností, která je uspokojovala, každý si našel tu, jež odpovídala jeho schopnostem a vědomostem. V takové skupině neměla šanci žádná frustrace ani pouhý pocit nedocenění, spíše se většina účastníků přeceňovala a neustále zkoušela hranice svých možností. Z toho vyplývala i potřeba neustálého pídění se po informacích a bylo jedno, od koho nové znalosti a zkušenosti přišly. Ženy byly zdrojem impulsů, které muži neznali, byly zdrojem nápadů, kterých se mužům nedostávalo. Byla to jediná skupina lidí, kde jsem ve svém životě našla naprosto přirozené a primitivní spojení obou pohlaví nezaložené na sexualitě, ale na vzájemné pomoci.

V této skupině lidí jsem poznala, že to jde. Nevím, jak se většina kamarádů a kamarádek chovala doma, zda si své návyky přenášela do "civilizace", ale pár jsem jich poznala i v soukromí a u nich to fungovalo bez ohledu na to, zda se právě nacházeli v domácnosti, na pracovišti nebo v lese. Poznat muže nezatížené arogantní nadřazeností nad ženami a ženy nezatížené potřebou podřízenosti bylo pro mne zajímavým životním poznáním a novou životní školou. Dnes vím, že je to možné i u nás v Čechách.

Pro obě strany byla vzájemná spolupráce přínosem a tak byla i všemi chápána a respektována. Poznala jsem "indiánskou" skupinu, kde byla fyzická práce rozdělena podle fyzických sil jednotlivců, přesto tu byl přítomen vzájemný respekt a úcta k práci druhého. Vzájemná pomoc byla naprosto nezištná, odměnou byl ukojený pocit vlastní potřebnosti. Vzájemná pomoc nebyla "obchodní" záležitostí, nevracela se dárci, ale poskytovala se další osobě. Tímto způsobem vytvářela jakýsi společný řetěz, který se stále prodlužoval, ale nezadával potřebu vděčnosti a splácení. Vzájemná pomoc nebyla půjčkou ani úplatkem, nýbrž darem bez návratnosti. Takovou vazbu jsem našla i v některých domácnostech na venkově nebo ve velkých rodinách. Funguje tedy i v civilizované společnosti, ale funguje pouze v malých ucelených skupinách. Není přenosná na celou společnost.

V náhodných skupinách trampů byla taková spolupráce vlastně nutností, neboť nikdo nevěděl, zda se s dárcem či pomocníkem ještě vůbec někdy uvidí. Někteří kamarádi a kamarádky se sice skamarádili na celý život, ale frekvence jejich setkání se odehrávala v průběhu i několika let. Není žádnou výjimkou setkat se po 5 -- 10 letech, není výjimkou setkat se pouze podle potřeby, která není chápána stylem : "Přijdeš jenom když něco potřebuješ!". Naopak, když někdo konečně něco potřebuje, je to chápáno jako příležitost k setkání lidí, kteří se dlouho neviděli. Má to svoji logiku, protože se jedná o lidi naprosto samostatné, schopné se o sebe postarat. A ti zase tak často pomoc druhých nepotřebují. "Dnes pomohu já tobě a ty zase zítra někomu jinému. Hlavní je, že jsme se znovu potkali." -- to je nejdůležitější motto kamarádství nezávislých individualistů.

Možná to pro někoho zní jako pohádka nebo výmysl, ale není. Má to i své stinné stránky. Takové nezávislé vztahy nejsou vždy ideální a není lehké je unést. Vyžadují pevnou vůli a osobní sílu. Ne každý ji má a ne každý ji má vždy, když ji zrovna potřebuje. Takové vztahy potřebují velmi silnou toleranci a ne každý na ni zrovna má náladu, ne každému se právě zamlouvá. Časté rozhodování se mezi vlastními potřebami a potřebami kolektivu či jiné osoby nemusí vždy dopadnout dobře. Vzájemné pochopení vyžaduje neustálé vysvětlování a konfrontaci individualismu s kolektivismem.

Středobodem vztahu mužů a žen žijících přírodním stylem života je rozdílný pohled na život. V přírodním prostředí je chápán jinak nežli ve městě v běžné občanské společnosti, neboť není zatížený ustálenými pravidly. V občanské společnosti vládnou zákony a zvyky prosazené vládnoucí mocí a nejsilnějšími jedinci. V přírodě není něco takového možné. Řeší-li se problém v přírodě, je každá rada drahá a je jedno, kdo ji poskytne. Ženy mají přirozenou schopnost vnímat svět ve dvou polohách -- svá přání neustále konfrontují s odpovědností k druhým, rozlišují dobré i špatné stránky problému. Neustále se rozhodují mezi svými potřebami a potřebami druhých, neustále řeší problém výběru mezi dvěma polohami. Většinou to vypadá, jako když nevíme, co chceme, ale není to pravda. Je to jenom delší cesta k rozhodnutí, protože vyžaduje zpracování mnohem většího množství informací, nežli jsou muži schopni vidět. Vždy je dobré znát obě polohy a společnými silami vybrat to správnou. V tom jsou zase lepší muži, kteří nejsou zatíženi konfrontačními problémy. Buď něco chtějí bez ohledu na odpovědnost nebo jsou odpovědní bez ohledu na své přání. Rozporuplnost neřeší. Proto většina mužů v přirozeném kolektivním vztahu naslouchá ženám, ale ženy ponechávají rozhodnutí na mužích. Je to rychlejší a spolehlivější. V přírodě takové vztahy fungují ku prospěchu věci, známe je ze života na venkově a na samotách.

Ve městech si to vůbec neumím představit. A nejsem sama. Proto také mnoho vztahů mezi muži a ženami ztroskotá, pokud nedokáží mezi sebou vytvořit společná pravidla pro život v přírodě a pro život ve městě. Někteří si své "městské návyky" vozí sebou do přírody a pak je lepší, když jsou od sebe po celý víkend dostatečně daleko. Jiní si své přírodní návyky vozí domů, ale pak se musí smířit s tím, že budou pro své okolí těžko přijatelní. Jen málo partnerských vztahů dokáže tento problém vyřešit a nalézt společnou řeč pro oba světy -- občanský a woodcraftový. Za to je to pak svazek na celý život a takových manželství je dost.

Posledním mediálně známým případem je holčička pojmenovaná matkou Blankou Fuxovou a otcem Jaroslavem Blovským "Půlnoční bouře". Oba rodiče žijící v Šimanově na Klatovsku si svůj přírodní soběstačný život dokázali přenést do občanského života, ale narazili nejenom na nepochopení svého okolí - sousedů, ale také na sadismus státní úřednice -- matrikářky. Vytrhnout kojence z náruče matky a vzít mu mateřské mléko je zločin hodný "civilizované" společnosti, odvaha a úsilí matky bylo obdivuhodné.

K čemu je woodcraft ještě dnes dobrý ?

Náš stát na mnoha případech znovu a znovu prokazuje, že svoboda není v Čechách pro každého ani dnes. Také proto je "Lesní moudrost" stále aktuální a vyhledávaná, a přestože se neustále mění a přizpůsobuje novému věku, stále bude mít lidem co říci a bude je lákat svou přirozeností a schopností naučit se něčemu, co civilizace nedokáže člověku poskytnout.

Woodcraft má největší význam v samozřejmé a nenucené spolupráci s občany. Mnozí lidé jeho příznivce za to mají rádi, rádi s nimi na chvíli zapomenou na své strasti a snaží se je napodobovat. Skauti, ať již organizovaní nebo divocí, nemají potřebu si hrát na hrdiny, svoje skutky považují za svou soukromou i občanskou povinnost a nekasají se s nimi. Chodí mezi lidi, mluví s nimi a svou přirozeností ukazují ostatním, že není čeho se bát. Že mluvit pravdu je normální a potřebné a nikoliv hloupé, že pomáhat druhým je morální a uspokojující pro dárce i příjemce, že radost a smích se dá rozdávat jen tak -- pro radost samu, že každý člověk je důležitý a má své místo ve společnosti, že nikdo nikdy nemusí být sám, že stojí za to se se životem poprat i za cenu ztrát, že bolest i smrt jsou přirozenou součástí života, že i nicota je pořád něco, že lidská hrdost a důstojnost jsou nejvyšší lidskou hodnotou, že víra v cokoliv je hybnou silou člověka.

Woodcraft je nadějí lidstva, že přežije i ty největší katastrofy, které je člověk schopen učinit. Jeden jediný geniální nápad Ernesta Thompsona Setona se rozlétl do světa a rozhořel oheň v srdcích mnoha lidí. A ti jej předávají dál od srdce k srdci, od generace ke generaci. Nechť nikdy neuhasne.

Děkujeme Setone !