Shodou okolností jsem se na přelomu listopadu a prosince 1989 ocitl mezi lidmi, kteří připravovali vznik nové spisovatelské organizace, a onu památnou neděli 3. prosince jsem spolu s Alexandrou Berkovou, Ivanem Klímou, Vladimírem Macurou a právníkem Tomášem Sokolem seděl na jevišti Realistického divadla Zdeňka Nejedlého (dnešního Švandova) a spoluzakládal Obec spisovatelů. V následujících měsících jsem měl rozhodující vliv na podobu jejích stanov a po příštích bezmála patnáct let jsem střídavě byl a nebyl členem její rady. Z předposlední rady jsem demonstrativně vystoupil poté, co jsem se spolu s dalšími, kterým ležel osud Obce na mysli, marně snažil změnit nejen dosavadní pravidla jejího hospodaření, ale i mechanismy jejího vnitřního fungování. Když tento směr uvažování o budoucnosti Obce na valné hromadě v roce 2004 prohrál svůj souboj s většinou členské základny, která se bojí jakékoli změny, vzdal jsem se rovněž členství v Obci. (A protože jsem v té době začal více než pochybovat o samotném smyslu obdobných spisovatelských organizací dnes a tady, vzdal jsem se i členství v PEN klubu.) Dva roky života "mimo" mě pak přesvědčily, že jsem svým odchodem o mnoho nepřišel -- spisovatelské organizace nechybí mně a já nechybím jim. Staly se mi zasunutou zkušeností...

Vznik Obce

Obávám se, že hořké konce, k nimž dle mého přesvědčení dnešní Obec spisovatelů míří, jsou zakódovány již v okamžiku jejího založení, v oné samozřejmosti, s níž jsme tehdy předpokládali, že nějaká spisovatelská organizace tohoto typu tady být musí, aniž bychom si položili otázku, proč vlastně musí.

Prvotní příčina vzniku Obce a její první fáze existence byla jasně politická a deklarativní: Vzhledem ke kulturně-politickému významu, který byl tradičně v české společnosti a kultuře -- oficiální i opoziční -- přikládán spisovatelům, bylo potřeba demonstrativně vytvořit organizaci, která by bez ideologického klíče sdružovala všechny spisovatele, a to včetně těch zakázaných či ignorovaných. Již samotný vznik takové organizace byl politickým gestem jasně odmítajícím dosavadní omezování svobody slova nejen v literatuře, ale i v celé společnosti.

Potřeba vymezit se vůči Svazu českých spisovatelů se přitom promítla i do zamítnutí původně navrhovaného názvu Syndikát českých spisovatelů, který by sice tuto organizaci symbolicky spojil se situací před únorem 1948, avšak měl by stejnou zkratku (SČS) jako Svaz. Zakládajícímu shromáždění bylo tudíž navrženo archaicky znějící jméno Obec českých spisovatelů. (Slovo obec se tehdy ještě spojovalo především s mytickými baráčníky a sokoly.) Prostřední slovo, označující národnost, však z názvu během jednání zmizelo, neboť bylo třeba kompromisem vyřešit situaci, kdy se někteří dožadovali, aby název byl rozšířen o slovo moravských, a další ještě o slovo slezských.

Pro pamětníky, ale i pro nás, tenkrát mladé a mladší, byla impulzem k utváření Obce vzpomínka na opoziční roli, kterou spisovatelská organizace -- či alespoň její část -- hrála v 60. letech, a jistota, že i v nové době taková organizace bude důležitým politickým a kulturním činitelem, který musí ovládnout rozumní lidé. Dokladem toho je, že její vznik se také stal významnou mediální zprávou a i v tehdejší dramatické době obsadil jedno z prvních míst v televizním a novinovém zpravodajství.

Málokdo z nás ovšem tušil, že v nové společenské situaci politický rozměr spisovatelského sněmování zakrátko poklesne na úroveň schůze dobrovolných hasičů či filatelistů, tedy na úroveň -- v rámci dané society -- víceméně okrajové události, byť práce jednotlivých účastníků sněmu je (či může být) velmi úctyhodná a potřebná. Televize z nostalgie či stereotypu na valné hromady Obce zajela ještě jednou či dvakrát, její zprávy však byly stále marginálnější. Vzpomínám na redaktorku Michaelu Jílkovou, budoucí hvězdu stanice Nova, jak bloudila po Slovanském domě a dožadovala se, aby jí někdo o spisovatelském shromáždění na kameru přece jenom řekl něco zajímavějšího, než že se sešli různí spisovatelé a nebyli schopni si zvolit novou radu, protože se jich nesešel stanovami předepsaný počet.

Obec jako politická organizace

Představa Obce spisovatelů (a dalších podobných organizací) jako činitele aktivně vstupujícího do politického života země je prvním argumentem pro obhajobu její existence. Je to představa přirozená, nicméně v nejbližších letech nenaplnitelná. Spisovatelé jako náhrada za politiky jsou totiž potřební pouze tehdy, když je společnost z toho či onoho důvodu v latentní nebo zjevné krizi a nefungují její přirozené samoregulační mechanismy, případně když je ohrožena zvenku, anebo se stane objektem jediné politické moci. Dějiny učí, že v těchto chvílích začíná být literatura v zemích českých vnímána jako jeden z vrcholných projevů národního života a spisovatelé jako jeho reprezentanti a mluvčí. Za normálního běhu věcí -- a zdá se, že dnešní společenská situace je přes všechny své rozpory a negativa vlastně normální -- se spisovatelská organizace mění ve sdružení lidí různorodých osobních i politických postojů -- lidí, které spojuje pouze to, že s větším nebo menším talentem popisují či znehodnocují papír. (Tím samozřejmě nikterak nezpochybňuji význam literatury jako způsobu sebevyjádření a poznání a společenskou roli individuálního tvůrce.)

Jestliže -- zaplaťpánbů -- spisovatelé dnes nejsou v úloze vůdců národa potřeba, ještě to neznamená, že jim to nechybí. I proto na všech dosud konaných valných hromadách Obce spisovatelů vždy povstal minimálně jeden patetický řečník, který chtěl shromážděným připomenout ztracenou odpovědnost spisovatele za celou společnost a "vyhecovat" je k zaujetí nějakého politického stanoviska, nebo častěji: k zaujetí stanoviska, že by měli zaujímat nějaká politická stanoviska. Odpovědí mu ale vždy byly rozpaky a bezradné ticho. "No jo, mělo by se... Ale jaké stanovisko?... A proč zrovna teď?... A proč zrovna my?... Ale mělo by se... Ale proč?" A tak z kýžené politické role Obce zbylo snad jen to, že se příležitostně vyjádří k některému návrhu zákona dotýkajícího se kultury a občas se v novinách objeví její jméno, když předseda či předsedkyně cestují, kam se obvykle nejezdí, nebo když glosují tu či onu společenskou aktualitu. Pokud tedy Obec nebudeme vnímat jako hibernáta či blanické vojsko čekající na okamžik, až bude v zemi české zle, je jako společensko-politický reprezentant elity národa (případně "inženýrů lidských duší") de facto zbytečná a nemusela by vůbec existovat.

Obec jako odbory

Jaké jsou další důvody pro existenci Obce? Přestože politický rozměr jejího vzniku byl zřetelný, samotná slovní argumentace účastníků zakládajícího shromáždění byla protipolitická. Zdůrazňováno bylo, že nebude literaturu politicky a ideově řídit a regulovat, nýbrž že bude mít charakter odborů, tj. organizace ochraňující své členy.

Jako druhý argument pro její existenci se tudíž nabízí míra ochrany, kterou členství spisovatelům dává. A nutno přiznat, že tato míra není velká: Po dobu, co jsem Obec znal, se omezovala na užitečné bezplatné rady právničky, např. pokud jde o autorské právo (nevím ovšem, nebyla-li tato pomoc již zrušena).

Záměr, že Obec má hovořit např. do vydavatelské praxe a výše honorářů, se neuskutečnil prostě proto, že o zboží, které spisovatelé na dnešním trhu nabízejí, není zas tak velký zájem, většina spisovatelů (na trhu jsou to ovšem prodávající) je ráda, když svou knížku uvidí vytištěnu, i kdyby ji měli dát zadarmo nebo si na ni měli připlatit. Nakladatelé se bez původní domácí tvorby -- s výjimkou několika málo dobře prodejných jedinců -- obejdou, a tak vyjednávací pozice Obce je v tomto směru nulová, takže z odborových povinnosti zůstává občas projevovaná snaha dostat literaturu -- nějak -- do médií, zvláště do televize.

Ochrana úzce souvisí i s potenciálními výhodami. Jakkoli Obec při vzniku demonstrativně odmítla všechny výhody spojované se členstvím ve Svazu spisovatelů, zdá se, že mnozí její oudové by si přáli, aby to bylo jako kdysi, kdy samotné členství usnadňovalo vydávání knih a jejich publicitu v médiích a přímo či nepřímo také zvyšovalo honoráře. Z těchto výhod nezbylo v polistopadové realitě v podstatě vůbec nic. Jedinou výhodou, kterou členství v Obci dává, je tedy písemné potvrzení, že dotyčný či dotyčná je úředně uznaným spisovatelem prvního, druhého či třetího stupně (v hierarchii: člen -- funkcionář místní pobočky -- pražský funkcionář).

To je ovšem valuta velmi proměnná a její hodnotu snižuje i skutečnost, že při vzniku Obce byla odmítnuta "výběrovost" bývalého Svazu, neboť zvítězila víra, že každý, kdo vydá alespoň jednu knihu, je opravdovým spisovatelem. V následujících letech pod náporem komerce se sice toto kritérium postupně přitvrzovalo, do hry začala vstupovat kritéria estetická a mechanické přijímání bylo nahrazeno přijímáním komisionálním, přesto vzhledem k prestiži, kterou si Obec ve společnosti nevydobyla, členství v ní přitahovalo především ty nejisté, kteří si potřebují své spisovatelství dosvědčit nějakým úředním potvrzením. (To musí být radosti, když se táta vrátí z pole role a vesele volá: "Mámo, děti! Tak už to konečně přišlo, že jsem spisovatel!") Důsledkem je, že mladší spisovatelé o členství v Obci většinou nemají zájem a členská základna se pozvolna mění v klub důchodců, žijící v minulosti.

Obec jako spolek

Zbývá třetí důvod, proč by měla Obec spisovatelů existovat. Tím je základní vlastnost všech spolků, tj. spojovat, dávat dohromady členy a vytvářet prostor pro komunikaci mezi těmi, kdo toho využijí. Takovým spojovacím spolkem je podle mého náhledu například PEN klub, alespoň pro ty, kteří do jeho pražských prostor pravidelně docházejí a skutečně jej pojímají jako klub, místo setkávání vybraných. Osobní spisovatelské kvality přitom nehrají roli -- důležitější je ochota spoluutvářet partu. A takto patrně fungují i některé regionální složky Obce, sdružující ve svém prostoru psavé lidi.

Jako celek s centrem v Praze je však Obec spisovatelů typicky funkcionářská organizace, ouřad, jehož identitu neutváří setkávání lidí, nýbrž sekretariát, bez něhož si obecní členové a radní nedovedou fungování organizace představit. Prostor pro partu je pak suplován především interním bulletinem Dokořán. Obec sice příležitostně i pravidelně pořádá různé více či méně užitečné literární akce, konference či shromáždění, na nichž se členové mohou setkat, ale všeho toho je ochotna se vzdát, jen sekretariátu a bulletinu ne -- a to i za cenu ekonomického sebezničení.

Obec spisovatelů sama sebe vede do organizační a ekonomické pasti.

Obec jako Svaz

Základní problém, který byl Obci dán do vínku již v okamžiku jejího vzniku, totiž je, že se sice politicky distancovala od Svazu českých spisovatelů, fakticky však na něj přímo navázala. Zřetelně se to ukázalo hned v zimě roku 1990, když se nově ustavená rada na jedné z prvních schůzí jako symbolu minulého režimu zřekla dobříšského zámku a toto své gesto veřejně vyhlásila do světa. Spontánní reakce členů ji však přinutila, aby ho hned na svém příštím zasedání potichu stáhla.

Pokusem zabránit tomu, aby se Obec spisovatelů nestala druhým Svazem, byly její stanovy, které se snažily rozbourat tradiční model pražského centra a jím řízených krajských poboček. V představě pružné organizace vedle individuálního členství pak stanovy postulovaly i institut členství kolektivního, které mělo umožnit, aby pod hlavičkou Obce vystupovaly -- dynamicky vznikaly a zase zanikaly -- nejrůznější literární iniciativy, skupiny a aktivity. Vycházeli jsme přitom z předpokladu (přiznávám, naivního), že spisovatelé a další lidé kolem literatury, kteří takové aktivity spontánně provozují, rádi přijmou zastřešení Obce, a tak skrze ně, tj. zezdola, bude celá organizace fungovat. Projekt však ztroskotal. Praxe ukázala, že Obec není takového postupu schopna, že nejrůznější literární aktivity a skupiny se bez ní docela obejdou, a tudíž ani ona nemá pro tyto potenciální členy tu správnou přitažlivost.

Potíž byla v tom, že v hlavách většiny členů Obce byly pevně uhnízděny mechanismy státem financovaného Svazu českých spisovatelů, a to bez ohledu na to, zda šlo o členy, kteří bezprostředně přešli z jedné organizace do druhé, nebo o ty, kteří dvacet let nesměli vkročit do zvýhodněné restaurace, jež se nazývala Klub spisovatelů a sídlila na pražské Národní třídě, anebo o ženy a muže, kteří o svém členství mezi spisovatelskou elitou dosud jen snili. Představy o jiných možnostech, jak rozvíjet institut kolektivního členství a celou Obec, byly proto rychle převálcovány modelem centrum a krajské pobočky a vše bylo vybaveno příslušnými placenými funkcionáři a sekretářkami.

Polistopadová realita spisovatele postupně připravila nejen o auta, o Klub spisovatelů, o Národní 9, ale i o spisovatelské domovy na Dobříši, na Ždáni a v Karlových Varech (prodej posledního ovšem Obec zatím ekonomicky drží nad vodou). S tím vším se členové smířili. Jako největší problém však pociťují to, že stávající finanční poměry nejen neumožňují dostatečně rozvinout úřednický aparát, ale dokonce tlačí na jeho snižování. V Obci totiž zůstala pevně zakotvena představa centralistického funkcionářského Svazu jako normální podoby, již by spisovatelská organizace měla mít, kterou sice díky nepřízni doby nelze naplnit, k níž je však nutné směřovat.

Možná to není špatný model spisovatelské organizace, rozhodně ale patří do jiné doby. Vzpomínám na pozoruhodný střet mezi Alexandrou Berkovou a Edou Kriseovou na jedné z prvních rad Obce (tuším někdy v lednu 1990). Zatímco jedna vyzývala zastupujícího předsedu Karla Šiktance, aby okamžitě napsal na ministerstvo, že Obec ke svému fungování potřebuje hned dva až tři miliony, druhá tvrdila, že nezávislá spisovatelská organizace by neměla od státu nic chtít, protože pak nám peníze přestanou dávat američtí sponzoři. Šiktanc si na ministerstvo napsal asi o milion a dostali jsme asi dvě stě padesát tisíc. Američtí multimilionáři se dodnes neozvali.

Je to prostě tak: Státní podpora akcí nedosahuje potřebné výše a navíc vždy musí být doprovázena nemalým příspěvkem z vlastních peněz. Ochota členské základny platit velké členské příspěvky je malá, ostatně ani ty poměrně nízké značná část členů neplatí. Pokusy podnikat z počátku 90. let (tiskárna, loterie) skončily víceméně neúspěchem. Byly nahrazeny snem o bohatých sponzorech, kteří ročně "vypláznou" dva miliony na funkcionáře Obce a chod obecního sekretariátu, ale těmito sny se dnes sem tam opíjejí již jen členové rady, a to ještě z "povinnosti" a neochoty domyslet reálný stav.

Obec jako sebevrah?

Obec se stává závislou na deficitním hospodaření a rychle utrácí rezervy, získané prodejem nemovitostí. Její funkcionáři pak nad tím zavírají oči a doufají, že to ještě nějaký ten rok uhrají a že ono to nakonec nějak půjde, však ono se snad, možná, asi něco stane... Bojím se, že nestane a Obec zbavena nejen vnitřní motivace, ale i peněz za pár let samovolně zanikne.

Jak jsem se již v úvodu zmínil, před časem jsme s Miroslavem Balaštíkem, Luborem Kasalem a Bogdanem Trojakem iniciovali pokus pojmout Obec poněkud jinak. Věřili jsme, že lze změnit charakter Obce tak, aby se transformovala ve skutečnou obec těch, kteří se chtějí účastnit jejího života. Doufali jsme, že kombinací různých opatření, zejména úsporami, a to včetně personálních úspor v pražském sekretariátu, dosáhneme relativní vyrovnanosti rozpočtu. Klíčovým prvkem proměny měla být podpora spisovatelského sdružování na místní, regionální úrovni. Šlo nám o vytvoření regionálních organizací (včetně pražské), které by byly samostatnými právními subjekty a vyvíjely vlastní činnost, jež by ale byla součástí celku. Každá z nich by byla místem setkávání tvůrčích lidí a cítila by se odpovědná za své vlastní fungování a financování. V kontextu převládajícího chápání Obce jako nepříznivými okolnostmi okleštěného Svazu jsme však své názory na valné hromadě neprosadili.

Myslím, že to bylo dobře. Dnes, z odstupu dvou let si totiž přiznávám, že jsme se asi mýlili, respektive počítali jsme s úplně jinou členskou základnou, než jakou Obec reálně má. Náš pokus by patrně skončil krachem, neboť většině organizovaných spisovatelů stačí ta služba, že dostanou legitimaci, v níž je napsáno, že jsou spisovatelé.

Zajistit takovou službu zase tolik peněz nestojí. Tak proč by vlastně Obec měla zaniknout?