Zákony přírody nelze popsat, alespoň zatím se to nikdy nikomu nepovedlo. Přírodní zákony se vciťují a zapisují do duše, nikoliv do mozku. Centrum duševního instinktivního vnímání sídlí v hrudním koši v blízkosti srdce, s mozkem se propojuje a vytváří v něm samostatně pracující část, často nezávislou na vlastní schopnosti rozumového myšlení. Každý, kdo někdy zažil velmi nebezpečnou situaci, si možná pamatuje, jak mu mozek "přepnul" a tělo pracovalo úplně samo, vedeno pudem sebezáchovy. Každý, kdo někdy prožil příliš silnou emoci, zná ten tlak na hrudi, který nutí k intenzivnímu dýchání, tlačí na hlasivky a na bránici. Aby tělo řízené tímto pudem nedělalo "hlouposti" a nenapáchalo více škody nežli užitku, je třeba pud sebezáchovy dobře a dlouho cvičit. Lze mozek naučit automatickým -- rozumem neřízeným reakcím na určité nenadálé události, například cvičením sebeobrany lze naučit automatickým pohybům, které člověka skutečně ochrání a nezhorší situaci.

Čím je společnost civilizovanější, tím se lidé přírodním zákonům oddalují a stávají se umělou loutkou společnosti. Stávají se závislými na vlastních manipulačních zákonech -- ať už ideologických, náboženských, vědeckých, tržních, reklamních nebo mediálních. Stávají se ovcí ve stádu, které potřebuje svého ovčáka a je poslušné každé totalitě. I ti, kteří bojují proti totalitě, jsou vlečeni odporem k ní a tím se stávají na ní závislými, neboť bez totality by nebylo odporu, a odporem je každá totalita krmena. Člověk znalý přírodních zákonů je proti těmto totalitním manipulacím vyzbrojen neustálým porovnáváním se skutečností. Svými přirozenými instinkty a intuicí jinak vidí a slyší, jinak vnímá své okolí a chápe jeho složitosti.

Woodcraft v jakékoliv podobě, organizované, volné či naprosto "divoké" takovým přirozeným návykům učí. V české společnosti má navíc jednu mimořádnou úlohu. Učí životu v pravdě. Ve svobodné společnosti vyspělého západního světa není taková výuka zapotřebí, neboť ji občané znají od narození a je jejich přirozenou součástí života. V české ustrašené společnosti tomu ale tak není. Život v přírodě se nedá obelhávat, člověk by nepřežil. Chce-li v přírodě žít, musí se naučit dívat pravdě do očí, vnímat své okolí takové, jaké skutečně je, dívat se na sebe a vnímat své vlastní chyby, nedostatky, znát svoje hranice vědomostí a schopností. Musí se naučit respektovat nebezpečí a stanovit hranici, kterou je schopen překonat a kam už nemá přístup. Každé takové porušení, přeceňování svých znalostí a schopností vede k poškození zdraví až ke smrti. Časté případy smrtelných nehod v lesích, horách či na vodě, lidí netrénovaných a neznalých přirozených instinktů to jenom dokazují.

Člověk, který neumí lhát, je v naší společností považován za "blbce, burana, primitiva". Je to manipulační nástroj, který má odradit většinu společnosti od života v pravdě, od emocionální inteligence, která se nedá obelhávat, zotročovat a ponižovat. Život v pravdě je neuvěřitelně osvobozující od všech neduhů civilizované společnosti. Zbavuje strachu z následků, strachu z prozrazení, zbavuje stresu a depresí, uvolňuje duši k vnímání krásy a slastí života, které jsou lháři a podvodníkovi skryty. Pravda umožňuje člověku prožívat chvíle štěstí a radovat se z věcí nenápadných, cizím očím neviditelných a cizím uším neslyšitelných. Naplňuje život láskou a romantikou, prožitky, které jsou civilizovanému člověku utajeny, dovoluje prožívat život naplno, naplňuje nevšedními zážitky, kompenzuje strasti a prohry všedního života, navozuje přirozenou životní rovnováhu přírodních sil.

To všechno se lze v přírodě naučit. "Buď připraven", "Vždy připraven" -- bylo heslo prvních pionýrů (nikoliv pouze těch socialistických) a skautů. Nelze být v přírodě připraven absolutně na všechno. To není samozřejmě možné, příroda je příliš vrtkavá a náhodná, ale být připraven na to umět čelit nenadálým překvapením, umět si s nimi poradit, to naučit lze. Proto v každé těžké společenské době lidé utíkají do přírody. Nikoliv proto, aby se tam schovávali, ale aby získali čas a prostor pro výuku toho, co v civilizaci nenalezli. Proto i dnes, v letošním roce, kdy se politická a ekonomická situace mnohých občanů stává neúnosnou, nejenom finančně, ale hlavně psychicky, se lidé začínají znovu vracet k přírodě -- uklidňujícímu a povznášejícímu prostředí bez hluku, špíny a stresu.

Příroda samozřejmě špinavá je -- prach, bláto, vlhkost, tělesný pot, to není nic pro růžovou a voňavou společnost štítící se všeho, co je člověku přirozené. Ale špína přírody se dá v každé koupelně smýt, špínu strachu, lží, podvodů a těžkého svědomí smýt nelze. To je ten rozdíl. I proto lidé hledají útěchu mezi stromy, dívají se do očisťujících plamenů, do čisté vody horských bystřin, naslouchají ptačímu zpěvu a šumění listí v korunách. Pro to všechno mrznou na nádražích, moknou v dešti a čelí větru, nechávají se spalovat sluncem a nevšímají si modřin ani oděrků, proto žízní a hladoví, namáhají své svaly a klouby až za hranici svých sil. A pak se slastně nahřívají a odpočívají.

V přírodě se dokáží lidé uvolnit, zapomenout na starosti všedních dnů, najdou v ní spolehlivé a věrné kamarády, o které se lze opřít v každé těžké situaci. Vznikají pouta na celý život. To lze samozřejmě i ve městě, ale v přírodě se nedá lhát jako ve městě. Nemůže se na skále tvrdit kamarádovi, se kterých je člověk spojen jedním pevným lanem, že skoba je vlevo, když je napravo. Těžko se lže kamarádovi, který člověka drží za ruku a chrání před uklouznutím a pádem. V přírodě si lidé věřit musí, a aby byla důvěra vůbec možná, nelze lhát a podvádět. Lháři a podvodníci nemají v přirozeném kolektivu místo, kdo jednou zradí, udělá to i po druhé. Je pak vyřazen z okruhu důvěryhodných lidí a svou pozici získává zpět těžko a velmi dlouho, pokud se mu to vůbec někdy podaří. Ztracená důvěra je nenahraditelná. Zákon pravdy je zákonem zachování zdraví a života. Je tvrdě vyžadován a chráněn. Pravda je rozdíl mezi civilizací a přirozeností. Proto ji lidé hledají. Proto se jí skauti i ostatní woodcraftoví nadšenci učí již od ranného věku. Bez pravdy je život mnohem těžší nežli s ní. Kdyby to ale všichni lidé věděli, nedalo by se s nimi manipulovat, nedali by se zotročovat. I proto se česká politická moc všemocně snaží nalézat občanům "náhradní programy" v uměle vytvořených módních trendech a daří se jí to. Civilizace lidi od přírody odvrací, aby se nenaučili přirozeným instinktům, neměli svůj vlastní rozum a štítili se všeho, co je člověku přírodou dané. I proto je woodcraft v Čechách tolik vyhledáván a naplňován.

Zatímco skautské oddíly ve své organizované podobě hrají své pravidelné skautské hry, trampové byli jedinou skupinou lidí minulého i současného století, která měla schopnost uvádět literární fixe a výmysly do praxe. Uměla to, o čem jiní jen marně sní, učinit fixe reálnými. Nebylo snu, který by nešel uskutečnit, pokud se opravdu chtělo. A trampové většinou nedokázali odolat vábení jakéhokoliv dobrodružství. Je někdy až obdivuhodné, kolik energie psychické i fyzické, kolik času a úsilí byli schopni vyvinout k uskutečnění svého předsevzetí. Kolik různých drobností uměli sehnat a vlastníma rukama vytvořit, aby obraz byl dokonalý.

Prvotním impulzem takových snů byla braková literatura. Byla v určitém slova smyslu pravdivá, neboť se nikdy netvářila jako umělecké dílo, a každý, kdo vzal brak do ruky, věděl, co drží a co obsahuje. Braková literatura se nikdy netvářila jako výchovná, nebyla idealistická, netrpěla ketmanismem. V tom byla její krása, její opravdovost a její síla. Byla opojným zakázaným ovocem a tím se zvyšovala její přitažlivost. Realizace brakové literatury bylo vítězství jednotlivců nad režimem.

Nikde na světě nelze nalézt tolik pravých indiánských táborů, cowboyských rančů, zálesáckých osad a tábořišť, vojenských skupin, skupin historického šermu nebo místního folklóru. Inspiraci těží skupiny i jednotlivci kromě dobrodružné literatury i v literatuře odborné historie. Nalézt tu pravou identitu bylo cílem, který hnal k získávání stále nových informací, k učení cizích jazyků a řemeslným dovednostem, k individuálnímu studiu. Znalosti některých woodcraftových nadšenců převyšovaly i znalosti studentů vysokých škol a diplomovaných lidí. Nestudovalo se pro titul, ale pro vlastní uspokojení a pro kamarády. V žádném případě nemůžeme posuzovat takové lidi například podle "Dědy Mládka", který patří spíše k těm, co woodcraft komerčně zneužívají, urážejí a pošlapávají, a snad právě proto má Ivan Mládek úspěch u civilizované části společnosti, která si své nedostatky přirozených schopností kompenzuje posměchem a pomluvami lidí, kterým vůbec nerozumí.

V letošním roce, kdy se politická scéna plně soustředila na uchvácení moci a boj o ní, hledají občané ve zvýšené míře pravdu v realizaci moderních trendů historických uniforem a krojů, hlavně vojenských a feudálních, v kratochvilné realizaci života, o kterém marně snili. To, co si v době socialistické totality umělo prosadit jen pár lidí, se ve svobodné společnosti masově rozrostlo. Občané už žádného politika nezajímají, politické strany už to nedokáží skrývat, nemají na to čas ani sílu. Dělají již pouze to, na co jsou ze své politické praxe zvyklí -- podplácejí voliče. A občané procitají a realizují své sny mimo politickou scénu. Strom politických úplatků nese svoje ovoce. Na nové předvolební kampani je to vidět. Ale to jsem od woodcraftu odbočila.