Orhanu Pamukovi je 54 let. Narodil se v Istanbulu roku 1952. Jeho rodina byla relativně bohatá, ovšem posléze o své bohatství přišla. Orhanu Pamukovi se nicméně dostalo vzdělání typického pro istanbulské elity: absolvoval americké gymnázium Robert College, poté studoval tři roky architekturu na Istanbulské technické univerzitě. Studoval také žurnalistiku, ale nakonec se rozhodl věnovat se naplno psaní knih. V osmdesátých letech (1985-1988) spisovatel žil a pracoval v New Yorku na pozvání University of Columbia. Dnes žije a pracuje v Istanbulu.

Upozornil na sebe románem Pan Cevdet a synové (Cevdet Bey ve Oğulları, 1982), za který získal dvě prestižní turecká ocenění. Jeho další román, Tichý dům (Sessiz Ev,1983), mu přinesl mezinárodní úspěch -- poté, co byl přeložen do francouzštiny, získal v roce 1991 Cenu pro evropský objev (Prix de la découverte européenne). Román Tichý dům se odehrává v Turecku konce 70. let 20. století, nedlouho před vojenským převratem. Pamuk v něm používá svou charakteristickou metodu: román je vyprávěn z pohledu několika postav. Tyto postavy postupně odhalují čtenáři osudy členů jedné rodiny a zároveň s tím vytvářejí plastický obraz turecké společnosti a paradoxů dějin dvacátého století. V rovině obecně lidské je román pozoruhodnou studií o tom, jak se z frustrace mohou rodit ty nejrozličnější postoje a jednání, od soutěživosti a konzumerismu, přes sebedestruktivní rezignaci až po ničivý fanatismus.

Několik Pamukových románů se odehrává v dávné minulosti, v době Osmanské říše. V této souvislosti je třeba připomenout, že starší bratr Orhana Pamuka, Şevket Pamuk, je významný historik-osmanista. Ve svých románech Orhan Pamuk dokazuje velkou erudici, pokud jde o znalost osmanské historie i kultury. Román Bílý hrad (Beyaz Kale, 1985) je příběhem přátelství osmanského pána se zájmem o vědu a jeho sluhy, benátského zajatce. Pamuk v něm nastoluje klíčové otázky lidské identity, zamýšlí se nad schopností jedince zvolit si svůj osud, a to vedle svých dalších zásadních témat, jako jsou kontakty mezi Osmanskou říší a západokřesťanskou Evropou ve středozemním prostoru, vzájemné obohacování, ale i kulturní bariéry.

Znalost turecké předosmanské a osmanské kultury prozrazuje i Černá kniha (Kara kitap), i když se odehrává koncem 20.století. Tento postmoderní příběh o hledání zmizelé manželky odehrávající se v moderním hektickém Istanbulu spojuje napínavou zápletku ze současnosti s odkazy na díla středověkých tureckých mystických básníků a filosofů. Podle oné postavy zmizelé manželky, jejíž jméno Rüya znamená "sen", pojmenoval Pamuk svou dceru.

Román Mé jméno je Rudá (Benim adım kırmızı, 1998) se odehrává koncem 16.století. Vražda malíře miniatur je odrazovým můstkem pro mnohovrstevnatý příběh (opět vyprávěný mnoha postavami, ba dokonce i předměty), který prozrazuje silnou inspiraci románem Jméno růže italského spisovatele Umberta Eca. "Detektivní" pátrání po vrahovi se prolíná s milostným příběhem, ale důležitou roli hrají především překrásné osmanské a perské miniatury a příběhy, které vyprávějí. Skrze otázku realistického zobrazení v malířství se Pamukův román zabývá zlomem, který na křesťanském Západě znamenal renesanční zrod humanismu a zárodky podobného vývoje v Osmanské říši. Román dostal několik významných cen v zahraničí.

Román Sníh (Kar, 2002) Pamuk označuje za svůj jediný politický román. Příběh se odvíjí od případů sebevražd mladých dívek ve východním Turecku, což je autorovi záminkou k širší úvaze o současné turecké společnosti, o propasti, která odděluje různé skupiny obyvatel, o ideových bojích a o problematickém dědictví minulosti. Tento román měl velký komerční úspěch v Turecku i v zahraničí (New York Times Book Review jej prohlásil za jednu z deseti nejlepších knih roku 2004). V Turecku vzbudil velkou polemiku a Pamuk byl kritizován stoupenci těch nejrůznějších, často protikladných, politických proudů. Skutečnost, že Pamuk takříkajíc nikoho nepotěšil, je bezesporu pro intelektuála to nejlepší vysvědčení o myšlenkové nezávislosti. Místo toho, aby stvrzoval tomu či onomu táboru jeho ustálená klišé, nehladí nikoho po srsti a nutí k zamyšlení všechny.

Pamukova nejnovější kniha se nazývá Istanbul (2003). Tato melancholická i kritická óda na město, v němž Pamuk prožil většinu svého života, je zároveň i silně autobiografického charakteru. Autorova schopnost postihnuout duši města byla také jedním z hlavních důvodů pro udělení Nobelovy ceny.

Pamuk napsal také román z univerzitního prostředí Nový život (Yeni hayat) a scénář k filmu Skrytá tvář (Gizli Yüz). V současnosti Pamuk připravuje román z prostředí tureckých městských elit.

Romány Orhana Pamuka jsou postmoderní v tom smyslu, že mohou být čteny zároveň jako napínavé, strhující příběhy i jako filosofické a kulturně-historické úvahy. Nabízejí se k mnoha výkladům. Do svých románů vkládá Pamuk autobiografické prvky, trousí v nich pro čtenáře záludné stopy, pohrává si s odkazy, mnohoznačnými narážkami, symboly a také s různými styly. Příznačný je pro něj i důraz na vizualitu, na barvy, což má bezesporu souvislost se spisovatelovým malířským nadáním.

Pamukovými romány prostupují témata jako otázka lidské identity, prolínání a potýkání se odlišných kultur, westernizace v Turecku, vykořeněnost, kterou přináší odříznutí se od vlastní minulosti, od jazyka a kultury, proměny multikulturního velkoměsta. Pamuk také mluví o paralyzujícím viktimismu a zdůrazňuje, že staré křivdy nemohou být věčnou omluvou pro vlastní chyby či nečinnost. Odmítá zjednodušující nálepkování a snaží se usilovně prozkoumat všechna zákoutí klíčových otázek lidské existence. Možná právě proto, že není ochoten se spokojit s jednoduchým, jednoznačným výkladem světa kolem sebe, který mnoha lidem přináší klid a uspokojení, prostupuje jeho tvorbou prostupuje silná melancholie (ostatně pro melancholickou atmosféru jsou příznačné již názvy jako Tichý dům či Sníh).

V rozhovoru pro španělský list El País (rozhovor vedla spisovatelka a novinářka Rosa Montero, EPS, neděle 24.září 2006, s.12-19) se Pamuk vyjádřil, že je mu více méně lhostejné, jestli Turecko bude členem EU, protože o co mu jde především je, aby Turecko bylo plně demokratickou zemí. Jestli snažení o vstup pomůže upevnit tureckou demokracii, tím lépe, ale především jde o to, aby v Turecku byla zajištěna demokracie a svoboda, jestli v Unii nebo mimo Unii, to uz je podružné. Upozornil také, že radikální nacionalisté se snaží bránit volné debatě a svobodnému vyjadřování názorů a sabotují úsilí vlády o vstup do EU. Pamuk říká, že je jedno, jak se lidé oblékají či v jakých domech bydlí, hlavní je, podle jeho názoru, aby existovala demokracie, v níž je zajištěna svoboda a ženská práva.

Pamukovo ocenění nepřišlo nečekaně, spekulovalo se o něm již delší dobu především v souvislosti s trestním stíháním spisovatele za "urážku turecké identity" (případ byl nakonec odložen ad acta). I když otázka boje za svobodu slova jistě sehrála svou roli při udělení Nobelovy ceny, nepopiratelná kvalita Pamukova litarárního díla činí rozhodnutí komise jen těžko zpochybnitelné.

V Turecku bylo Pamukovo ocenění přijato s radostí, mnoho významných osobností kulturního života Pamukovi blahopřálo a zdůraznilo význam tohoto ocenění pro tureckou literaturu jako celek. Někteří poukázali na politické pozadí udělení ceny, ale většina hlasů, které zaznívají, mluví o nesporné kvalitě Pamukovy tvorby a vyjadřují radost z toho, že tento turecký spisovatel dostal nejprestižnější světovou cenu.