Proč si o Americe pouze číst, když ji téměř každý může navštívit. Mnozí trampové se rozjeli po světě, jiní se pustili do dobrodružství podnikání, popřípadě obojí. O českých lesích se občas mluví jako o civilizační okupaci. Nájezdy turistů, cyklistů, pytláků, lyžařů i těžařů, místy zdivočelých myslivců, restituce lesů i zemědělských pozemků vyhnaly dočasně z lesů všechny milovníky ticha a romantické přírody. Utichlo mnoho campů, osady se pozvolna změnily na bohaté chatařské vesnice. Z lesů se často místo jelenů ozývají motorové pily. Trampové se stáhly na své zmodernizované boudy, restituované chalupy, čeští cowboyové si založili ranče, milovníci indiánského života si zakoupili soukromé pozemky.

Ticho, dobrodružství a krásu přírody hledají v rumunských horách, v norských lesích a na severských jezerech, na Aljašce, na Novém Zélandě, v Austrálii. Vydávají se na moře, do Tibetu, do Himálají. Mnozí se vrátili do náruče skautu, aby vychovávali novou generaci, utužovali ji a předali jí své zkušenosti. Mnozí se vydali cestou chovu koní, zakládání rančů, ekologického zemědělství. Užívají si toho, čeho se jim nedostávalo. Včetně dobrodružství technického - internetového světa. Mnozí odpočívají a hojí si své rány. Opravdu to může vypadat jako umrtvená touha po životě v přírodě. Ale není to tak. Woodcraft pouze prožívá svůj další útlum, aby se zase po čase obnovil, aby oddechový čas dal možnost nové mladé generaci nalézt si svou vlastní cestu, nalézt si svá vlastní teritoria, svou vlastní módu, svou vlastní svobodu a svůj vlastní vzdor.

Co říci dnes o lidech, kteří nevydrží 10 minut u televize, ale po celou noc čučí do ohně, proudu horských bystřin nebo na veverky, naslouchají hudbě nočního lesa a padající vody ? Co říci o lidech, kteří nepropadli konzumu, vyzkoušeli si mnohé technické vymoženosti, aby zjistili, že je vůbec k ničemu nepotřebují ? Co říci o lidech, kteří odmítají chemické složky potravin, náhražky z umělých hmot, jahody v zimě a citróny v létě ? Možná pouze to, že zase něčemu vzdorují, a dělají to vcelku úspěšně. A strhávají s sebou další a další občany.

Právě v dnešní době, řekněme v době prodloužených politických prázdnin, stoupá počet lidí, kteří zavrhují televizi a raději si vyrazí do přírody. Právě v letošním roce jsme zaznamenali zvyšující se počet lidí s batohy a tornami na nádražích, stále více lidí se sdružuje kolem chatek a chalup, stále více lidí houbaří, rybaří, vrací se k zahradnictví a chovatelství. Díky zrušení nočních vlaků Českými drahami prožívá stále více lidí kouzlo nočního života v neznámém prostředí měst a okolí. Potřeba kontaktu s přírodou se po technické revoluci pomalu obnovuje. Dokonce i v Lidových novinách vychází po dlouhé době 7.října v příloze Orientace článek Hany Klonfarové a Heleny Vostradovské příznačně nazvaný "České děti se odcizují přírodě". Stále častěji slyšíme od rodičů postesknutí nad nemocnými, obézními, fyzicky i psychicky zaostalými dětmi, žehrání nad zrušenými dětskými hřišti, nad likvidací zeleně. Stále více lidí trpí nadměrným hlukem, znečištěným vzduchem, chlorovanou vodou, nedostatkem financí na rekreaci, pracovní přetížeností, stresem a zdravotními problémy. Stále více lidí touží po návratu do ticha lesů a skal, ale nikde ho nenachází. Je vůbec ještě u nás někde tiché romantické místo ?

Média si toho zatím ještě nepovšimla, ale stále více lidí nadává na přeplněnost krajiny auty a volá po nápravě. Je to výzva pro Stranu zelených ? Podaří se někomu v nových předčasných volbách prosadit do programu návrat hromadné veřejné dopravy do nočních hodin a víkendů ? Bude mít někdo odvahu prosazovat noční klid a razantněji bojovat za snížení kamionové dopravy ? Bude mít někdo odvahu k omezení automobilových a motorkářských závodů, k zákazu cyklistiky po lesích a v chráněných oblastech ? Nebo budeme čekat, až se občané mezi sebou poperou sami?

Pokud se týká ve III. části zmiňovaného dobrodružství s bezpečnostními složkami, užíváme si tohoto všichni dostatečně v občanském životě. Udavačství na pracovištích i v místech bydliště se příliš nesnížilo, jenom změnilo svou formu a moc se o něm veřejně nemluví. Dnes se již nezapisuje do kádrových posudků, používá se jako forma controlingu podřízených a ke sběru informací o nepohodlných lidech. Starší manažeři a majitelé firem nemají často schopnost rozlišit od sebe špiclování od běžně důstojné a oprávněné kontroly svých zaměstnanců. Pouze už nečekají, až zaměstnanec odejde na toaletu nebo k lékaři, aby mu prohledali pracoviště, zda něco nekalého neskrývá a neporušuje tak pracovní kázeň, dnes už využívají vyspělou techniku a instalují průmyslové kamery, "zapomínají" nevypnuté mobilní telefony na nenápadných místech, podplácejí informátory nebo nutí přistižené hříšníky donášet pod pohrůžkou propuštění ze zaměstnání. Na kontrolu má právo každý majitel firmy, forma a způsoby kontroly jsou však mnohdy velmi diskutabilní až odsouzeníhodné. Nová protiteroristická opatření již nikoho nevzrušují a lidé si na nové "šmírování" bezmocně zvykají. Pouze si na rozdíl od nás, kteří jsme to prožívali v éře socialismu, nemohou dobrovolně vybrat. Nás k tomu nikdo nenutil, stačilo nikam nejezdit. Náš svět se pozvolna přemístil do občanské společnosti. Často o tomto paradoxu přemýšlím.

Jak nápadně dostává slovo terorista příchuť nic neříkajícího komunistického termínu "nedozírné následky". Jak nápadně vyvolává pocit tajuplnosti a strachu z neznáma. Terorista může být i soused nebo vlastní syn. Stejně jako může být zloděj, podvodník nebo vrah. Stejně jako byl kdysi konfident nebo jen sprostý udavač. Hysterie kolem terorismu vytváří společenskou situaci velmi podobnou hysterii proti buržoasii nebo protiamerickou. Jak nápadně se dnešní společenská situace podobá těm, které kdysi vyhnaly stovky mladých lidí z měst do lesů a do hor. Až mládež pořádně ochutná praktiky poznané na CzechTeku, chuť protispolečenského vzdoru, chuť dobrodružství, až se z něho stane nový "adrenalinový sport", bude potřebovat vypěstované instinkty, fyzickou i psychickou odolnost, pospolitost, vzájemnou důvěru a pomoc. Bude potřebovat klidné prostředí, kde si vylíže rány a nabere nové síly. Kde ho bude hledat ?

Woodcraft žije. Ve skautkém hnutí, v mnoha malých komunitách, ve vzdorovitých jedincích. Nezahyne, stále jsou mezi námi lidé, kteří jsou schopní zuřivě bojovat za kousek symbolického plíšku, zamilovaný nůž či starý náhrdelník, a klidně si kvůli tomu nechají zničit kariéru, rozbít rodinu, odejdou od povrchních přátel a hledají nové, pevné a věrné kamarádství.

Tramping jako masové divoké toulání v přírodě, jako masový úprk z civilizace, je typický český fenomén zrozený v minulém století, který zatím nikoho nenapadlo prostudovat a zanalyzovat. Není to pouze o potulování se volnou krajinou, není to pouze přírodní filosofie, je to nově vytvořený životní styl nahrazující zničené české sedláctví, návrat sedlácké krve z měst na venkov, sociální protest převážně dělnické vrstvy, která byla zbavena možnosti samoobživy z přírodních zdrojů. Není pouhým únikem nebo marným sněním, ale naplněním tajných tužeb a volání krve předků -- těch hrdobců, jímž hrouda nohy víže. Principy lesní moudrosti mají mnozí lidé v genech. Ale cestu k nim si musí každý najít sám.

V jaké formě bude woodcraft pokračovat, to nedokáže nikdo odhadnout. Ale pokračovat bude.