Vyučil jsem se jako elektromechanik v národním podniku. Jedním z mistrů byl bývalý živnostník. Ten nám vtloukal do hlavy, že musíme pracovat tak, abychom se za svojí práci nemuseli stydět, abychom svojí práci podepsali. Vedoucí střediska byl komunista. Každý den jsme museli ven, za továrnu a hodinu jsme cvičili. Na závěr cvičení byla desetiminutová přednáška. Určil dva z nás a ti si museli na druhý den připravit nějakou přednášku na téma, jaké si sami vybrali. To potom nám ostatním druhý den přednesli. Měli jsme z toho legraci, ale vedoucí tenkrát říkal: " Mnozí z vás budou třeba mistři nebo v nějakých funkcích kde budete muset mluvit se zaměstnanci. Je potřeba abyste se uměli vyjádřit, nebáli se promluvit k většímu počtu jiných. Kolikrát jsem si na toto vzpomněl, když jsem slyšel projevy našich politiků.

Čtyřicet let jsem pracoval jenom v dělnických profesích. A nestydím se za to. Snažil jsem se svojí práci dělat tak, abych se pod ní mohl podepsat a podle mínění jiných se mi to dařilo. I prezident Masaryk říkal, že si váží bez rozdílu každého člověka, který svojí práci dělá dobře.

Poslední dobou mě zaujala vzájemná výměna názorů na vybudování raketové základny USA na našem území. Zvláště mě zaujal, podle mého názoru až hulvátský, příspěvek -- ohlas na článek pana Čulíka od Ivana Gabala. Nevím, kdo je pan Ivan Gabal, on nezná mě, já neznám jeho a je mi úplně lhostejný.

Přečetl jsem si všechny související články a nezjistil jsem nikde, že by to byl nějaký bolševický názor. Jestli někdo je proti raketám na našem území a jiný je pro, je to jejich věc, jejich názor. Proč volit tak tvrdou kritiku. Na stránkách BL je uveřejněna na toto téma celá řada článků obou názorů. Je to jediné místo, kde se každý může dozvědět mnoho podrobností o celé záležitosti, místo, které vlastně dělá to co měli dělat politici již dávno. Na stránkách BL jsou i příspěvky, které jsou z kategorie čtvrté, možná páté cenové skupiny.

Něco podobného, takový primitivismus se najde jen v diskusích na Novinkách.cz. Jsem proti raketám, nemám rád armády celého světa. Je mi 76 let. Pro ty mladší jsem, jak je dnes zvykem mluvit o starých lidech, "socka", vyžírka, který žije na úkor těch co na něho pracují.

Na výloze jedné samoobsluhy v našem městě je sprejem nápis: "Důchodci smrdí, do plynu s nimi." Nevím jestli autor má ještě rodiče a jak to s nimi provede, až zestárnou.

Otec mi zemřel když mě bylo osm let. Byl to ruský legionář, vlastenec tělem i duší, nositel šesti válečných vyznamenání, byl důstojník Čs. armády. Když zemřel, chybělo mu do padesáti let čtrnáct dnů. Zemřel na následky těžkých zranění, která utrpěl na Sibiřské magistrále při cestě do Vladivostoku.

Napsal jsem, že nevím kdo je Ivan Gabal, neznám stáří pana Gabala, ale odhaduji, že je mladší než já a možná podstatně mladší. Možná jsem na rozdíl od něho prožil válku. Poznal jsem na vlastní kůži co znamenají nálety. Na naše město jich bylo šest, pro sedmý jsem si dojel do Prahy, kde jsem strávil čtyři hodiny zasypaný v krytu v domě, který dostal zásah.

Bylo to na Vinohradech v Americké ulici. Dvakrát jsem zažil nálet kotlářů na vlak . V panické hrůze jsme utíkali pryč od vlaku. Viděl jsem umírat lidi. Viděl jsem mrtvé v protileteckých krytech. Všechno to byli civilisti. Může se někdo divit, že nemám rád armády světa, že nemám rád zbraně?

Bylo Pražské povstání. U nás ve městě byli lidé na ulici a poslouchali volání rozhlasu o pomoc bojující Praze. Najednou se rozkřiklo, že ruské tanky jsou už na okraji města. V nedalekých kasárnách Wehrmachtu vznikl zmatek.

Němci skákali na auta o ujížděli z kasáren. Spletli si směr a jeli proti přijíždějícím tankům.

Bylo mi tenkrát patnáct let a jako každý kluk jsem byl zvědavý. S kamarádem jsme se vydali k silnici, po které ruské tanky přijížděly. Najednou jsme se ocitli v místě střetu Rusů s němci. Když začala střelba, jeden z ruských vojáků přiskočil a strčil mě a mého kamaráda do výklenku dveří nejbližšího domu. Udělal od nás několik kroků a dostal zásah z německého samopalu . Padnul na zem a na prsou se mu začala šířit krev. To už jsme s kamarádem mizeli do bezpečí.

Ten voják je pohřbený spolu s několika dalšími na zdejším hřbitově. Bylo mu devatenáct let. Zemřel několik málo hodin před koncem války, daleko od domova, v cizí zemi. Doma na něj čekali rodiče, možná děvče, dělal si plány co bude až skončí válka. Teď leží tady na hřbitově a kdejaký trouba nad jeho hrobem ohrnuje nos, protože to byl Rus a k tomu patří komunisti a to ostatní už každý ví, nebo se to dočte denně novinách.

Jednou vyprávěl pan Horníček o tom jaký voják byl Jiří Sovák. Říkal: "Sovák byl věčný rebel. Když mu řekli: "v pravo v bok," tak se zeptal: "Proč?"

I já se ptám pokaždé proč. Proč musel zemřít ten chlapec, který mě a mému kamarádovi zachránil život? Proč musejí denně umírat na bojištích krásní mladí, zdraví lidé? Lidé, kteří se v životě nikdy neviděli, nic si neudělali a najednou se mají zabíjet. Kdyby si spolu sedli do hospody, dali si pivo, jeden druhému ukázal fotku své ženy, svých dětí, spíše by si spolu zazpívali než aby se měli touhu zabít.

Je úplně jedno jestli vraždit někoho, proti komu nic nemám posílá psychopat ve jménu čistoty rasy, nebo ve jménu takzvané demokracie, demokracie karbanátku zapíjeného kokakolou a podepřenou vidinou ropy.

Jsem proti výstavbě raketové základny, jsem proti jakémukoliv zbrojení. Jestliže naše armáda území vyhlédnuté jako vhodné pro základnu nepotřebuje, otevřete tento prostor lidem. Ať se naplní slova naší hymny, že bory šumí po skalinách a voda šumí po lučinách.

Máme profesionální armádu. Na ochranu naší vlasti před případným nepřítelem. Zatím ale působí naši vojáci v cizině. V Jugoslavii, v Íráku, Afghánistánu. Proč? Slyšíme - na zahraniční misi našich vojáků bylo použito tu 350, onde 200 milionů korun. Korunky se jenom kutálejí. A kde se vzaly ty koruny? Daňový poplatník je odevzdal. Přitom denně je možné na všech programech slyšet či vidět natažená ruka -- občane přispěj, naše konto je ...., pomůžeš nám, chudákům co to potřebují. Této zemi by myslím úplně stačila armádní krojovaná skupina hradní stráže.

Řeknete blábol starého dědka. Ale kdo poznal, jaké svinstvo válka je, ten bude souhlasit. Žádná válka nic nevyřešila. Mluví se o boji proti terorismu. Čím se bojuje, jsou v tom boji i rakety? Může někdo proti někomu, kdo se obalí semtexem použít raketu? Každému kdo byl na vojně je jasné, že proti současné armádě USA nemůže vést normální boj.

Jediný způsob odporu je tedy partyzánština. To se teď nazývá terorismus. Proč vzniklo to, čemu se říká terorismus. Odstraňte příčinu -- odstraníte důsledek. Proč se pořád někdo snaží něco předělat k obrazu svému. Pan Darek Vostřel v jedné písničce z roku 1968 zpívá, že vždy se najde Eskymák, co radí, jak žít v tropech. Má pravdu.

Jsem proti armádám, jsem proti zbrojení, jsem proti válkám. A nejsem sám. Nechápu proč dnes tolik lidí fandí USA v jejich válečných choutkách. Už přes padesát let mají prsty Spojené státy ve válečných konfliktech na celém světě. Korea, Vietnem, Kosovo, Afghánistán, válka v Zálivu, Írák, vyzbrojování státu Izrael, který má údajně více jak dvě stě raket s nukleární hlavicí. Ve všech těch válkách si vyzkoušela armáda USA hlavně nové zbraně. Bakteriologické s infikovaným hmyzem, napalm, dělostřelecké granáty s ochuzeným uranem, elektronové bomby, bojové látky při válce v Zálivu, a další I slavné F16 vznikly jako protiváha Migů.

Kdo má asi zisk a tedy i zájem na výrobě všech těch zbraní? Kdo financuje ty miliardy dolarů co ten válečný materiál stojí. Je škoda, že Američani nepoznali na vlastní kůži, co je válka. Snad by měli více naslouchat svým válečným veteránům z Vietnamu nebo z války v Zálivu. Brát vážně jejich zdravotní a psychycké potíže. Kromě své pitomé války Severu proti Jihu a pětačtyřiceti minutového náletu na Pearl Harbour se jich nic nedotklo.

Co by se asi dělo s americkým národem, kdyby prožil něco jako evropská města. Berlín, Drážďany, Londýn, Varšava, Leningrad, Stalingrad a další. Jak by se tvářili kdyby je potkalo něco jako Hirošimu. Přečetl jsem mnoho knížek s válečnou tematikou. Od autorů ze všech stran konfliktu. V románu Mladí lvi od amerického autora I. Shawa, je kapitola, ve které popisuje co se dělo po japonském náletu na Pearl Harbour. Jaká vypukla panika, jak lidé překotně vybírali úspory a nakupovali, jak se báli invaze Japonců.

Přemýšlel jsem o tom a napadlo mě srovnání,: když Sovětská armáda vyhnala Němce ze Sovětského svazu, zůstalo tam dvacet milionů mrtvých, zničený průmysl, vypálená města a vesnice. Ta vysmívaná země nejen že Němce zahnala až do Berlína, ale pár let po válce najednou svět koukal s otevřenou pusou jak kolem zeměkoule pípá družice. Za pár týdnů proletěl ve vesmíru člověk.

Nejsem rusofil, nejsem komunista ani sociální demokrat, nejsem ani příznivec tzv. pravice. Jak už jsem napsal jsem pro mladší socka, příživník, pro politiky osoba zvyšující mandatorní výdaje, která má jednou za čtyři roky hodnotu jednoho sta korun v tom případě, že se rozhodne jít k volbám a vhodí lístek pro stranu, která se dostane do sněmovny.

Nedávno jsem dělal pořádek a likvidoval staré časopisy. Byl mezi tím i Reportér. Protože byl zrovna srpen, prohlížel jsem výtisky ze srpna 1968. Zaujal mě krátký příspěvek jednoho novináře, který píše, jak se zúčastnil nějaké tiskovky v Západním Německu. Jiný novinář, Američan, když slyšel, že je z Československa mu řekl. " Poslyš, co vy to tam v tom Československu děláte? To si myslíte, že vám to projde? Když vás nesetřou Rusové tak to udělají Američani. To si nikdo nemůže dovolit aby něco takového prošlo, to by byla světová revoluce."

Za pár týdnů jsme se nám dostalo "bratrské pomoci pěti socialistických států" Z doby po těchto událostech zůstalo v národě jedno -- strach. Když jsem si na internetu přečetl stránku Ne raketám, protože souhlasím s peticí požadující referendum, vytiskl jsem si podpisové listy a text petice. Začal jsem sbírat podpisy.

Přes dvě hodiny jsem stál před prodejnou Kauflandu, zastavoval lidi, dával jsem přečíst petici a žádal podpis. Ze třiceti oslovených se podepsali čtyři. Ostatní podpis odmítli. Ne snad proto, že by s výstavbou základny souhlasili, všichni do jednoho byli proti.

Ale různě se vymlouvali, muž se mnou debatoval deset minut a potom mě řekl, že se nemůže podepsat, že nemá čas.

Lidem chybí informace, chybí diskuse, Ti co s výstavbou souhlasí, a jsem přesvědčený, že nemají ponětí, co to znamená, mají volnou ruku ve všech sdělovacích prostředcích.

Nesouhlasím s prohlášením, že demokraticky zvolení zástupci mají právo rozhodnout, aniž by brali ohledy na veřejné mínění. O tak zásadní věci by měla být široká veřejnost podrobně informovaná, občané by měli mít právo se k tomu vyjádřit a páni politici povinnost se rozhodnutím občanů řídit. Oni jsou zaměstnanci občanů, oni pobírají více než slušné platy z peněz občanů.