Protiraketová základna jako pomník

30. 8. 2006 / Petr Frish

Konec historie a její pomník

Fukuyama ve svém eseji popsal, jak otázka sociální spravedlnosti, zformulovná v devatenáctém století Marxem i jinými autory, byla ve dvacátém století zodpovězena. Liberální kapitalismus se ukázal jako lepší uspořádání lidské společnosti, než jakákoli forma komunismu.

Krvavá cesta od kapitalismu ke kapitalismu nebyla přímočará. Výkyvy v generální linii strany se vznikaly v centru a postupně se šířily jako vlny přes celou říši. Inženýr by řekl, že česká domácí vlnovka měla fázové zpoždění o několik let[2]. Tak třeba když se v Sovětském svazu připravoval dvacátý sjezd komunistické strany, v Československu se budoval Stalinův pomník, největší ve střední Evropě. Když se Brežněv chystal k uchopení moci, Stalinův pomník se boural, na příkaz z Moskvy. Po tom, co nastoupil Brežněv, v Československu vypuklo hnutí za demokratizaci socialismu. Takové střety, které nadměrná centralizace moci nezbytně přináší, byly jednou z chronických nemocí socialistického systému a jedním z mnoha důvodů jeho zániku.

Nová otázka = Ať žije historie

Nedávno Fukuyama publikoval další knihu[3], která analyzuje novou otázku, otázku položenou současnou historií jedenadvacátému století. Otázku výstižně zformuloval R. Kagan v knize Ráj a moc[4]. Kagan popisuje dva přístupy k současnému světu, dvě protichůdné politické filosofie. Filosofie, kterou podle Kagana přijala Evropa, je založena na Kantově eseji 'Věčný mír'. Tento esej popisuje vizi světa, který se řídí zákony a který díky tomu eliminoval války. Kagan považuje tuto filosofii za naivní a přiklání se k filosofii Hobbesově, podle níž panovník užívá moc a sílu k tomu, aby zavedl v chaotickém světě pořádek. Tuto filosofii podle Kagana přijaly Spojené státy. Jejim praktickým výrazem je Bushova doktrina, která připouští i preventivní války k dosažení obecně prospěšných cílů. Takovým cílem je třeba nešíření jaderných zbraní (non-proliferation), ale tyto cíle se mohou týkat i ekonomických zájmů Spojených států.

Podrobnější pohled na současný vývoj v USA a v evropských zemích ale ukazuje, že dělící čára nevede Atlantským oceánem, ale že rozděluje většinu vyspělých zemí na dva početně srovnatelné tábory. To alespoň ukazují výsledky posledních voleb v USA, Německu i u nás. Bushova politika založená na neokonzervativní filosofii dosáhla vrcholu své popularity po teroristickém útoku na newyorské Obchodní centrum. Od té doby její popularita klesá [5].

Fukuyamova kniha uvádí pro tento vývoj několik důvodů. Patří sem například neutěšený průběh okupace Iráku a s tím související odvaha Íránu i Severní Koreje vzdorovat hrozbě, že USA užije síly k tomu, aby těmto zemím zabránil vyvíjet jaderné zbraně.

To, že okupace Iráku, provedená podle Bushovy doktriny preventivních válek, je v rozporu s chartou Spojených národů, vede k tomu, že náklady na válku neúměrně dopadají právě na USA. Charta aliance NATO stejně jako ústava České republiky totiž nedovolují účast na takových na útočných akcích. Bushova vláda proto nemůže užít existujících sdružení kolektivní bezpečnosti, ale musí vytvářet koalice ad hoc, jako je takzvaná koalice ochotných (Alliance of the Willing).

Nová velká otázka se týká vývoje mezinárodních vztahů v blízké budoucnosti. Zůstanou Spojené státy, jako jediná zbývající velmoc, zodpovědné za bezpečnost světa, anebo se vytvoří nová multipolární konfigurace, v níž USA budou nejvýznamnějším hráčem mezi dalšími partnery? Uplatní se Hobbesova filosofie vládce, který se uchopil moci, anebo Kantova vize rady tvořící zákony?

Raketová základna - nový pomník?

Nejen Fukuyamova kniha, ale i průzkumy veřejného mínění v USA[5] ukazují, že nadvláda neokonské ideologie může skončit s Bushovou vládou v presidentských volbách v roce 2008. Předzvěstí takové změny může být i výsledek nedávných demokratických primárek v americkém státu Connecticut, ve kterých odpůrce války v Iráku zvítězil nad Bushovým spojencem.

Až dosud se v USA střídali u moci zástupci Strany demokratické, jako Carter a Clinton, se zástupci Strany republikánské (již lze srovnat s českou ODS), jako Nixon, Reagan a oba Bushové. Rozhodující otázky jsou obvykle malé rozdíly mezi Republikány a Demokraty, které se vnitřních otázek, jako je zdravotní a sociální péče a otázek `morálních', jako je registrované partnerství. V nadcházejících presidentských volbách v roce 2008 budou jiné.

V roce 2008 budou voliči v USA hlasovat o velké otázce mezinárodní politiky: Budou Spojené státy pokračovat v neokonském programu unilaterálních akcí, anebo se znovu přikloní ke spolupráci v organisacích kolektivní bezpečnosti, jako jsou NATO a OSN?

Pokud volby vyhrají Demokraté, Bushova doktrina bude opuštěna. Je dokonce možné, že celý neokonský program bude zavržen a stane se jen episodou, jakou kdysi byla éra McCarthyho. Ta začala v roce 1950, poté co Sovětský svaz získal jaderné zbraně. Skončila v roce 1954, kdy byla zavržena coby 'hon na čarodějnice'.

Vítěství Demokratů v roce 2008 by ovšem neznamenalo úplný obrat ve světové politice. Evropské země by zůstaly spojencem Spojených států. Bylo by však pro ně snazší harmonizovat zahraniční politiku a přijímat větší zodpovědnost za vlastní bezpečnost. V mnoha mezinárodních otázkách mají už dnes USA a Evropská unie podobný názor. Tak třeba v otázce Izraele jak Republikáni tak Demokraté zastávají názor, že tento stát má právo na existenci a sebeobranu. EU zastává názor, že všechny národy na Blízkém východě mají právo na existenci a že Izrael má právo na sebeobranu. Takové rozdíly lze překlenout.

Některé změny by ale byly výrazné. Je pravděpodobné, že americká vojska by se po vítězství Demokratů stáhla z Iráku a že USA by výrazně omezily vojenské výdaje. USA by patrně odvolaly některé posádky i z Evropy a možná i z Japonska. Nešíření jaderných zbraní by se znovu stalo otázkou, kterou by se zabývala OSN, jako tomu bylo před invazí do Iráku.

Obnovení spolupráce v NATO, stažení amerických jednotek z Evropy a partnerství USA a EU by mělo dopad i u nás. Je docela možné, že nová raketová základna by po těchto změnách zůstala opuštěna. Co pak s ní?

Dialektická syntéza

Jedno řešení problému opuštěné základny by mohlo být následující: Mohli bychom proměnit část vojenského prostoru v historický park. Něco jako 'Šest vlajek nad Texasem'[6]. Tento park ukazuje vývoj Texasu od državy francouzské a državy španělské, atd, až k samostatné republice a posléze členství v americké Unii.

Školní děti a turisté by mohli sjet výtahem do opuštěné raketové podzemní komory, do raketového sila, a shlédnout výstavku o studené válce, o americké éře macarthurismu, o neokonské filosofii, o stalinismu... Dřívější místo Stalinova pomníku na Letné, kde je dnes velký metronom, by bylo ukázáno pomocí webové kamery. Obraz by se mohl střídat z archivními snímky pomníku a dob minulých.

Za ideálních podmínek by byla americká základna umístěna blízko míst, ve kterých se ještě nalézají raketové komory z dob sovětské okupace, takže děti a turisté by mohli navštívit obě raketová sila ve stejný den a porovnat své dojmy.

Na stěnu jedné té komory bych umístil zlatý rám se jmény všech, kdo se zasloužili o vybudování těchto pomníků na našem území. Ke jménům zasloužilých pracovníků by bylo připsáno písmeno S pro ty, kdo se zasloužili o Stalinův pomník, a Z pro ty činitele, kteří dnes podporují postavení raketové základny. Jména by byla umístěna v jednom rámu, neb ač representují opačné póly naší politiky a historie, připomínají jeden trvalý rys společný oběma extrémúm, totiž snahu lézt do zalíbení dominantní velmoci, bez ohledu na to, jestli to má podle názoru domácích lidí smysl, a bez ohledu na to, zda ta velmoc svůj výkyv do extrému již začala zmírňovat.

Odkazy

zdroje a materiály jsou v angličtině, pokud není uvedeno jinak

Esej Francise Fukuyamy z roku 1989 `The End of History?' ZDE

Pomník byl postaven v roce 1955 a boural se v roce 1962 na rozkaz z Moskvy ZDE

Vytisknout