Fotbal

Finálový zápas patřil podle mého odtrženého názoru k těm nejhorším -- zejména vítězové předvedli všechny neřesti a nectnosti současného pseudofotbalu od teatrálních výstupů, veřejného umírání a pláče antických hrdinů, po urážení soupeře a komedie kolem rozhodčích, až po nechutné defilé s vlajkami na hlavě na způsob babičky, maškarního kloboučku v národních barvách a podobně. Poražení Francouzi měli menší herecký talent, ale taky žádnou příležitost ke commedii del arte nepromeškali a vyvrcholili Zidanovou catch-as-catch-canovou vložkouNepochybuju nicméně, že zadělávané dršťky typu pana Košťála se na stadionu výtečně bavily -- už proto, že to bylo důkazem, jak je to všude stejné jako u nás, hehe... Komu se to nelíbí, ať na fotbal nechodí.

Podobně jako v politice je na tom nejvíce skličující, že je to "normální". Trezeguet říká, že takové věci prostě "k fotbalu patří" -- to připomnělo, jak kdysi pravil už nevím který z našich fotbalových šíbrů o Ivanu Horníkovi, že fotbalu "rozumí". Někdy bych si fakt rád přečetl celého toho tetovaného pana Materazziho, který sice Zidana prý urazil, ale jak praví, běžnými urážkami, jimiž se na hřišti uráží normálně. Jiný multimilionář, živící se kopanou, řekl, že chytří hráči si dovedou vymyslet takovou provokaci, která soupeře tak vytočí, až udělá blbinu.

Mistry světa se stali fotbalisté nejkorumpovanější ligy, hned po oslavách by patrně většina z nich měla dostat pořádné flastry, ale vsaďte se, že z toho nic nebude... Navíc postoupili penaltou proti Austrálii, za kterou by toho soudce například na okresním přeboru v Kloušově utopili v rybníce a já bych jim tleskal.

Kdybych měl jmenovat manšafty, které se mi líbily, tak to bylo Německo, většinou Anglie, Ukrajina, Ghana, Argentina, finalisti ne. Ale je mi jasné, že nejsem odborník.

K tomu historka: asi v roce 1981 nebo tak nějak (nechce se mi to datum hledat) se kopalo finále MS mezi Německem a Itálií a před šampionátem se i tehdy konala součást italského (a českého) fotbalového folkloru, totiž úplatkářská aféra, hrdinou byl Rossi, pokud se pamatuju a výsledek byl tehdy taky takový, jako bude tenhle, totiž nijaký. Neměli jsme doma televizi a díval jsem se v nějakém letovisku akademie, v níž má tehdy čerstvá žena pracovala co pomocný učenec; fandil jsem Němcům, což samo o sobě bylo politicky nesprávné a vyjadřoval jsem se o korupčních sklonech italských sportovců. Přítomní členové akademie a strany rázem instinktivně vycítili, že italský sport, byť kapitalistický, je díky té úplatnosti jaksi bližší reálnému socialismu a také mne přesvědčovali, že je to "normální". Jako tentokrát, i tehdy vyhráli Italové.

Ano, jak říkal jeden z papežů -- spravedlnost vládne jen v pekle.

Politika

Ta se tomu fotbalu taky stále víc podobá. Se zájmem sleduji klopotnou cestu k velké koalici, doplňovanou samozřejmě nadávkami a trucováním, jimiž si "politici", tetovaní i netetovaní, přehazují míčky přes síťku. Mezitím je horko a léto, všechny ekonomické cifry vesele kvetou a občané se potulují po horách a mořích. Ve vinotéce pravil nedávno jeden analytik samouk, že velký muž na hradě nerad odpouští a tak si s potěšením vychutná topola, než se šéfem koaliční vlády stane bém... Pil růžové.

Já vím, že následující citát z Pekaře už byl v BL několikrát a že se chovám jako někdejší -- co někdejší, jako kterékoliv médium, totiž těším potěšené a nasírám nasrané, ale nešť.

Ve svém textu K boji o Husa (cituji z knihy Z duchovních dějin českých, Melantrich 1941, jinak článek vyšel v Národních listech 23.srpna 1925) píše Josef Pekař: "Píše se nyní hodně o smyslu našich dějin. Kdybych se měl o to pokusit, abych také sám přispěl nějakým agitačně výchovným výkladem, řekl bych asi -- `smysl českých dějin' je, že Čechové, kdykoliv se dopracovali vysoké úrovně svobody a samostatnosti, podvrátili vzápětí oboje nedostatkem rozumné umírněnosti a to jak v oboru života politického, tak mravního."

Prosím, vyřiďte to někdo šéfům politických stran, aby je nakonec neházeli v Kloušově do rybníku.