22. 5. 2006
Těžko se v tom vyznatDokáže většina lidí zmobilizovat své podnikatelské schopnosti v zájmu rozjezdu místních podniků zajišťujících fungování zásobování potravinami, vodou, energií a dalších životně nutných infrastruktur? Dokáže ta "bezmocná" většina přežít bez závislosti na výplatách od zaměstnavatelů? Vaření českého předvolebního guláše jako vždy doprovází ohlušující kravál. V něm snadno zaniká - aspoň z perspektivy "normálního" člověka - že nastolované problémy i doprovodné aféry naprosto ignorují zásadní skutečnosti a problémy. Opinion-makerům ani mediálním šíbrům vůbec nevadí, že cokoli z nich bude mít na naše životy vliv o x řádů větší, než jimi uměle rozviřované banality. Naopak. Vůbec existenci, natožpak aspoň náznaky řešení globálních problémů je nutno před obecenstvem co nejlépe utajit: Co kdyby nedejbože projevilo snahu samostatně přemýšlet nebo se aspoň nevhodně ptát? |
A k prosazení tohoto cíle, na kterém se snad všechny mafie, partaje, lobby i jiné bohulibé sešlosti nehledíce na barvy svých fanglí shodnou, nejlépe slouží právě jejich zamaskování clonou otázek, které nikdo neklade, a odpovědí na ně, které nikoho nezajímají. Přidejte do toho nějakou tu předvolební facku a máte tu českou kampaň v celé kráse - malá, blbá, ale naše. A přitom se ve světě dějí věci, které pro náš další život budou mít dalekosáhlé důsledky, určitě mnohem významnější, než kdo s kým bude v Čechách po volbách licitovat o vládní koryta. Zdá se, že Amerika se pomalu probouzí ze svého snu. Dělá to sice po svém, tj. způsobem, nad kterým Evropan často jen nevěřícně kroutí hlavou, ale který rozhodně stojí aspoň za stručnou zmínku. Především je tu Aaron Russo. U nás by jeho jméno mohli znát nejspíš rockeři - veteráni a muzikologové se specializací na 60. a 70. léta, protože jako producent se zúčastnil řady projektů, které dnes vypadají často už jen jako bohatýrské zkazky z historie zábavního průmyslu: Led Zeppelin, The Who, Jefferson Airplane, Janis Joplin, Manhattan Transfer a mnoho podobných. Později produkoval se střídavými úspěchy filmy a muzikály (za zmínku stojí snad aspoň The Rose inspirovaný skutečným životním příběhem Janis Joplin, kterou hrála tehdejší Russova partnerka Bette Midler, nebo Trading Places s Eddiem Murphym a Danem Aykroydem) a v 90. letech se vrhl do politiky. Jeho politické angažmá - aspoň v hlavě průměrného Evropana - může vzbuzovat určité rozpaky. Russo je představitelem libertarianismu, což je něco jako hybrid anarchismu a extremního pravicového liberalismu. (To mu ovšem nebránilo kandidovat v roce 1998 na guvernéra Arizony... za republikány. Neúspěšně, a názory na to, zda naštěstí či bohužel, se dodnes rozcházejí.) Libertariáni - například a extrémně zjednodušeně řečeno - prosazují, že když má stát právo třeba vlastnit atomovou zbraň, má to právo mít i jednotlivec. No a tenhle Aaron Russo natočil na vlastní náklady dokumentární film "America: Freedom to Fascism" (Amerika: Od svobody k fašismu), který se bude promítat 22. května na festivalu v Cannes. Do Dne nezávisti 4. července chce Russo s pomocí mohutné celoamerické propagační akce ukázat film celému národu. Film je velkou obžalobou amerického daňového systému, který - aspoň podle Russa - nenápadně rozkradl peníze občanů, vytuneloval státní kasu a teď se snaží všemi prostředky zakrýt, že US erár je v podstatě plaite. Dokazuje, že žádný americký zákon neumožňuje vybírat od občanů daně a že existence FEDu jako soukromé instituce suplující v USA centrální banku je po celou dobu od jeho vzniku v roce 1913 nezákonná. Zpochybňuje roli politiků, především Kongresu, ve vztahu k FEDu: Je to, jako by v autě byli dva řidiči, z nichž jeden zcela nevědomý a/nebo zkorumpovaný (parlament a vláda) šlape na plyn fiskální politiky a daní, zatímco druhý informovaný a vychytralý (FED a přidružené orgány) obsluhuje brzdu monetární politiky a úroků. Někdy na ty pedály šlapou oba současně a podle toho se to obrazné auto americké ekonomiky chová. Podle Russova názoru především kongresmani nemají ani ponětí o tom, jak ten tajemný FED vůbec funguje. Proto se údajně stal rejdištěm různých představitelů firem, předních rodinných klanů a lobbistů, už dávno je řízen podle jejich zájmů a v jejich prospěch a přitom využívá své nedotknutelnosti jako snad jediná soukromá firma na světě, která nepodléhá účetním auditům, kontrolám hospodaření a jiným procedurám, kterými jsou jinak všechny soukromé firmy v civilizovaných státech obšťastňovány. A zatím američtí občané bez možnosti jakékoli právní ochrany čím dál masověji vyhlašují osobní bankroty, což usnadňuje i nová legislativa loni protlačená G. W. Bushem skrz kongres - sice s odřenýma ušima, ale (pro obyčejné Američany bohužel) platí a není před ní úniku. Russo zároveň spolu s filmem představuje požadavky své další politické kampaně. Lze je charakterizovat jako poněkud nesourodou směsku, která však ve světle očekávaných nadcházejících amerických i světových krizí nabývá zvláštního a patrně globálního významu:
Zdálo by se, že to je zase jen nějaká další halasná kampaň, nota bene dílo silně potrhlého exota. Jenže pokud jde o stav americké státní kasy, z různých stran sílí mnohá vážná a kvalifikovaná varování před možností světové ekonomické krize podobné té z roku 1929. Kanaďan Dave Pollard na svém blogu How to Save the Worldv eseji What to Expect When the Dollar Collapses (Co lze očekávat, až dolar zkolabuje) hledá příznaky nadcházející krize, nalézá obdoby s Velkou krizí 1929 a pokouší se předpovědět její průběh. Pollard si bere na pomoc knihu Pierra Bertona The Great Depression (Velká Deprese), historii krize let 1929 - 1939 se zvláštním ohledem na její průběh v Kanadě, kde probíhala možná za ještě těžších podmínek než ve Spojených státech. V historických událostech třicátých let vidí některé paralely s dnešním vývojem:
Pollard se dále odvolává na knihu Neila Howa a Williama Strausse The Fourth Turning: The American Prophecy (Čtvrtý obrat: Americké proroctví). Stručně řečeno, Howe a Strauss vykládají americké dějiny jako proces obdobný střídání čtyř ročních období - v cyklech dlouhých zhruba jako jeden lidský život, tj. asi 70 let, se podle nich ve společnosti stále střídají jaro opojení, léto procitnutí, podzim rozuzlení a zima krize. A protože 70 let od Velké deprese už uplynulo, další krize se nevyhnutelně blíží. Pollard si klade otázku, zda a jaký vliv budou mít odlišnosti mezitím dosaženého vývojového stupně ve společnosti na průběh budoucí krize a jaké komplikace způsobí nadcházející nedostatek životně důležitých zdrojů. Jeho závěry jsou pozoruhodné:
Ty nejpodstatnější otázky Dave Pollard nechává otevřené a poctivě přiznává, že neví: Dokáže většina lidí zmobilizovat své podnikatelské schopnosti v zájmu rozjezdu místních podniků zajišťujících fungování zásobování potravinami, vodou, energií a dalších životně nutných infrastruktur? Dokáže ta "bezmocná" většina přežít bez závislosti na výplatách od zaměstnavatelů? Jaká bude ekonomika po krizi? Bude to ta dosavadní oligopolní kvazitržní ekonomika, o níž nám vtloukají do hlav, že nic jiného prostě nemůže fungovat, takže se ji budeme snažit oživit, až zkolabuje? Nebo to bude lokálně založená ekonomika s lokálními měnami a výměnným obchodem, poskytující základní životní potřeby zdarma nebo za symbolické ceny? Vyjdou vlády z krize posíleny (podaří-li se jim včas investovat do infrastruktury ve prospěch všech občanů) nebo oslabeny (zůstanou-li lpět na ideologii laissez-fare a budou situaci zhoršovat nečinností a/nebo neadekvátními kroky)? A hlavně: Dokážeme se dát dohromady, pracovat kolektivně v komunitách, nebo budeme čekat na superhrdiny, kterým dáme důvěru bez záruky, že za ni něco dostaneme zpět, a oni se nám jako správní Vůdcové odvděčí novou totalitou? Máme už tak vymyté mozky, že jsme ztratili sebedůvěru a schopnost vzít své věci do svých rukou? Také další blogger, Kurt Cobb, kterého už čtenáři Britských listů znají, uvažuje nad tím, co bude následovat po krizi. Má však na mysli ropný zlom. Ve svém článku (uveřejněném v plném znění jen v Energy Bulletinu tady , protože na jeho domovský blog se mu nevešel celý) připomíná, že vojenští lékaři v bitvách nebo záchranáři při masových katastrofách třídí zraněné na tři skupiny: na ty, kdo přežijí bez péče, na ty je času dost; na ty, kdo stejně zemřou, takže nemá smysl pokoušet se je zachránit; a na ty, kdo přežijí díky poskytnuté pomoci, těm se musí věnovat nejdřív - ve své hantýrce tomu záchranáři říkají Code Blue. Pokud jde o jednotlivá ekonomická odvětví, navrhuje Kurt Cobb - bez nároku na úplnost a možná i věcnou správnost, jde mu hlavně o uvedení metody - např. toto:
Aplikace této triády na jednotlivé oblasti života společnosti by se mohla - tedy kdyby o to stáli - stát i dost dobrým vodítkem pro politiky v kterékoli zemi, pokud jde o přípravy na krizové řízení nebo formulaci strategických dlouhodobých cílů. A tady se vracíme na začátek úvahy. Teď před volbami je obzvláště vhodná příležitost uvědomit si, co nám naše současná i budoucí politická reprezentace nabízí jako priority. Ve světle pro někoho možná katastrofických vizí (ale můžeme je podceňovat, když je berou na vědomí a připravují se na ně už i takové instituce jako CIA a US Army?) velmi zřetelně vyvstává myšlenková sterilita české politické scény. Až na ojedinělé výjimky se deklarované strategické cíle politických struktur zcela míjejí s riziky globálního krizového vývoje. Jen špatně se jim daří zakrývat své zištné zájmy. K dokreslení tristního obrazu situace přispívá i výsledek snažení většiny médií - je jím nevědomost a nezájem většiny tzv. normálních lidí, kterým většinou nedochází, čeho a koho se mohou snadno stát obětí. Jenže jsme jen lidi a jako takovým je nám asi souzeno leccos pochopit, teprve až se to dotkne našich vlastních kůží. Pak už to ale bude bolet, dost bolet; a případné názory, že žádné krize nejsou na pořadu dne nebo že se z nich rychle dostaneme, se nejpozději v tu chvíli ukážou jako další z mnoha zbožných přání. Snad není potřeba dokazovat, že zbožná přání nejsou nejoptimálnějšími nástroji řízení státu v očekávání krizí. Snad si z toho ještě dokážeme udělat nějaký závěr aspoň pro naše chování u volebních uren. Jestliže ne, dobře nám tak. Teď už se nebude brát ohled na výmluvy, že jsme nevěděli. Kdo chce vědět, ví. Ti ostatní mají smůlu. |