Každý, kdo chce zvenčí nebo zevnitř chválit nebo hanět má dostatek argumentů. Vladimír Putin takovou možnost nemá. Je hlavou státu a nemůže si dovolit ani kálení do vlastního hnízda ani nadutou pýchu. Je osudem "pjervych lic", jejich štěstím i prokletím, že je jejich role determinuje do po všech stránkách středového, ústředního, vyváženého nebo chcete-li komplexního pohledu na zemi nebo problém, který jim byl svěřen. Je to pozice, která je dána nemnohým a pozice ruského prezidenta je v tomto světě skutečným unikátem. Jeho odpovědnost je obrovská a při současné pozici Ruska se slova ruského prezidenta dotýkají doslova celé naší planety. A zde nastupuje otázka na to, jak se dotýkají nás, občanů malé země uprostřed Evropy, člena NATO i EU.

V každém případě si myslím, že je důležité si přečíst, co bylo řečeno, a nespokojit se pouhými komentáři. Ty budou dílem chválit, dílem hanit, dílem uklidňovat a dílem strašit. Nepotřebujeme ani jedno ani druhé ani třetí ba ani čtvrté. Potřebujeme vědět, co nám může Rusko dát a co za to může chtít. A hlavně, co my můžeme chtít po Rusku a co ono nám může dát.

Nechci tady vůbec parafrázovat legendární inaugurační projev JFK, ale je skutečně čas si položit obrácenou otázku. Myslím, že vůbec to nejdůležitější v projevu presidenta Putina je sdělení, že Rusko představuje naději. Není to role nová, ale v posledních letech se na ní zapomínalo, protože se naše naděje upíraly skoro bezvýhradně na Západ. Bylo to naprosto přirozené, že jsme na Východ s nadějemi rádi pozapomněli, když jsme je tam po léta museli spatřovat povinně a bez výhrad.

Stejně tak už jsou dávno pryč časy "mocného dubiska na východě, o které se opírají národy slovanské" nebo jak to stálo v různých panslavistických prohlášeních v XIX. století. Nicméně tak jako platí, že pád stromu v pustém lese nevydává zvuk, protože tam není nikdo , kdo by ho slyšel, tak úplně stejně platí, že šance a naděje neexistují tam, kde je nevidíme nebo vidět nechceme. Nadějí a šancí se situace v určitém místě a čase stane až když jsme ochotni si ji přiznat a poznat. Zvuk a barva stejně jako naděje a šance potřebují vztah. Bez něj prostě nejsou.

Proto bychom si měli dokázat vytvořit k Rusku vztah. Nejde ani tak o to, jestli má být pozitivní nebo negativní, daleko více bude záležet na jeho autenticitě a individuálních přístupech a vlastních argumentech pro to či ono. Půjde o to, do jaké míry dokážeme pochopit ten obrovský prostor na Východě a uslyšet a porozumět výzvám, které odsud zaznívají. Jsem přesvědčen, že pro Evropu nastal čas k pochopení toho, že bez Ruska nikdy nebude skutečným globálním hráčem. Chybí jí trochu té tolik potřebné velmocenské neomalenosti a schopnosti občas si brát i to, co mi nepatří. Rusku naopak chybí, trochu toho evropského bontonu, jemnosti a smyslu pro detail. Rusko to ví už 300 let, ale ani francouzská etiketa, která byla normou ruské elity nedokázala víc než přivést Rusko k bolševické revoluci, ve které byl s etiketou opravdu utrum, stejně jako s mnohými jejími nositeli.

Evropa by neměla dlouho přemítat a čekat na to, až do ruských rovin vtáhnou národy a kultury jihovýchodní Asie, nebo tam dokonce přes vysoké hory vstoupí národy a kultury indického subkontinentu nebo přes Ukrajinu a Kavkaz národy a kultury Asie přední. A to nemluvím o možném návratu národů Ameriky přes Behringovu úžinu nebo přímo přes severní pól.

Je na čase začít chápat Evropu a Rusko jako jediný prostor. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že projev presidenta Putina, i když není zrovna zvacím dopisem nevím přesně kolika pragováků, určitě není přibouchnutím dveří před Evropany. Jsem stejně hluboce přesvědčen o tom, že naši lidé by měli tuto výzvu z Východu slyšet a měli by jí i díky všem svým negativním zkušenostem dobře porozumět. Rusko nám může dát opravdu mnoho. Ale je potřeba si o to umět říci a dokázat si to vzít způsobem, který bude inspirativní a bude zaručovat to, že si budeme moci přijít i příště.

Jinými slovy, že dokážeme místo toho, co si bereme, něco svého zanechat... A to nám jde už více než tisíc let docela dobře!