Companies must show they can't transfer the employee to another job. Tuto větu redakce listu zdařila zdůraznila jako shrnutí článku. Co je na ní zvláštního? Přímo z ní čiší pohled, který ze vztahu zaměstnance a zaměstnavatele činí boj o život, do něhož vstupuje stát, aby zachránil malého, závislého před velkým, čili také poměrně nezávislým. Funguje-li však byznys takto, svědčí to o tom, že je nemocný, pokřivený. Chápu, že ekonomická krize může přivodit těžké pokřivení vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, tehdy je intervence státu nutná, a to nikoli jen do této oblasti. Nicméně přetrvávají-li nouzová opatření z krize i po jejím odeznění, mohou společnost brzdit a stahovat zpět do krize.

Zaměstnavatel není v prvé řadě vykořisťovatel, ale ekonomický partner zaměstnance. Jediné, co zaměstnanec potřebuje, má-li vůči němu vystupovat opravdu jako rovný vůči rovnému, je jistota, že na trhu práce je po něm poptávka (čili že změní zaměstnání, když bude chtít, bez problému). Skutečná ochrana (zákony jsou vždy nedokonalé, advokáti drazí, soudy dlouhé... a ten, kdo má vliv a peníze, je ve výhodě... tím vůbec nechci říci, že by se zaměstnanci neměli stavět svým zaměstnavatelům se Zákoníkem práce v ruce! -- říkám jen, že existuje lepší ochrana jejich zájmů a práv) zaměstnance je proto fungující ekonomika. Fungující ekonomika je zároveň společný přirozený zájem obou stran v rámci právního státu (jistě... v rámci džungle si silnější vezme všechno a "společný zájem" je sousloví, které nemá smysl).

Pro nás Evropany je dneska otázkou, nakolik má stát chránit zaměstnance před konkurencí jiných zaměstnanců, před invencí a flexibilitou trhu. Vzniká tak ghetto nevyhoditelných, jež se nemusí de facto ničeho bát (kromě totálního krachu firmy, který se stává pravděpodobnější se snižující se konkurenceschopností, či pití alkoholu v práci), a ghetto nezaměstnatelných. Každý, kdo chce někoho v takovém systému zaměstnat, si dá obrovský pozor... protože pracovníka se již nejspíše nezbaví. Trh práce tuhne, na což doplácejí nejvíce mladí a ti, kdo byli z práce pro krach svého zaměstnavatele vyhozeni. Stát jim svou přemrštěnou ochranou zaměstnaných neumožní férovou soutěž, umlčením takové soutěže pak ztrácí celá ekonomika -- a najít místo je stále těžší. Sociální jistoty se v dobách, kdy není žádná zjevná krize a kdy by se každý měl starat hlavně sám o sebe (nemluvím o těžce hendikepovaných spoluobčanech), stávají určitým krunýřem, ba přímo dělí společnost na kasty chráněných a nechráněných.

Autor článku v International Herald Tribune cituje jednu zajímavou větu obhájce současného modelu: "You can't just fire someone just because you don't like them." Jistě, všechno se dá, když se to umí šikovně a nenarazí se na rázný, zásadový odpor... ale dejme tomu, že vskutku toto pravidlo platí. Kdo by však chtěl dále pracovat tam, kde cítí osobní animozitu ze strany zaměstnavatele? Buď musí, protože by jinak práci nesehnal (a to je další tragédie "ochrany"), nebo je líný, neschopný, "splachovací" atd. Na druhou stranu patrně nikdo neodstraní stejně nespravedlivou věc, jako je vyhození člověka z práce jen kvůli animozitě -- a tou je protekce a různé obsazování teplých místeček přes známé. V situaci, kdy je velmi obtížné sehnat práci, je to dost strašlivé, když člověk zjistí, že nezáleží na schopnostech, ale na známostech, které člověku pomohou dostat se na místo, které nikdo jiný pak už v rámci konkurenční soutěže nemůže obsadit. V rámci normálního tržního prostředí na druhé straně je naděje aspoň v tom, že prosperující podnik, je-li rozhodování především na něm a ne na státní reglementaci, bude vždy "přirozeně" dávat přednost spíše schopným než těm, kdo mají na své straně jenom tu či onu protekci.

Složité posuzování viny či neviny zaměstnavatele na zaměstnancově propuštění je mnohem lépe nahradit, pokud to podmínky dovolují a ekonomika není v těžké krizi, tržní soutěží. Ta stimuluje všechny zúčastněné, a tak i trh. Růst trhu a jeho flexibilita umožňují otvírání nových a nových pracovních míst i jejich přirozené obsazování přiměřeně schopnými (schopnost je totiž v čase proměnlivá veličina -- není přitom řečeno, že méně schopný musí jít "do šrotu", ale bude hledat práci v jiné pozici). V opačném případě Evropě hrozí stále hlubší krize, která je způsobena ne obecným úpadkem všech (jako ve velké krizi před válkou), nýbrž vznikáním umělých ghett, která společnost de facto polarizují. Francouzští studenti zatím nepostřehli, že jejich hlavním nepřítelem jsou spíše než vláda odbory, chránící zájmy těch, jimž budou brzy studenti chtít konkurovat na trhu práce. Pochopí-li to, může to společnost rozdělit mnohem více, než dohlédáme dnes... Zatím je nepřítelem vláda, jíž lze však -- jako i těm dřívějším -- vytknout pouze to, že nedokáže být radikální a důsledná. "Sociální" je stále nebezpečné emocionální zaklínadlo, které lze použít i proti všemu, co je vskutku sociální, co bere ohled na společenskou spravedlnost (ne jen na privilegovanou kastu) a službu bezmocným (oproti mohoucím, ale neschopným a líným).