Předem říkám, že jen některé, protože bych se musel opakovat, což není nutné, a docela v těchto případech postačí, když odkážu na své tři články, nebo případně na jiné prameny. Ještě, protože je to očividně nutné, připomenu, že pokud používám pojem právo, nemám na mysli pojem z oboru zákonodárství nebo justice, ale spíš filozofický obecný význam. V tomto článku se zaměřím zejména na to, co je podle mého názoru na článku pana Kalouse nejdůležitější, tedy na vztah tak všeobecně uznávaného dokumentu, jako je Všeobecná deklarace lidských práv, s principem individuálních práv. Pokusím se ukázat, proč není vhodné dělat z takovýchto dokumentů modlu, a proč, pokud chtějí být listinami podporující svobodu, musí respektovat principy individuálních práv.

Proč má lidská bytost celkem tři osobní práva, tedy právo na život, ze kterého automaticky vyplývají práva na majetek a na svobodu, jsem už vysvětlil. Jen připomenu, že tato práva vyplývají z přirozenosti člověka jako volní a rozumové bytosti, která je odpovědná za svůj život. Tato práva platí tím, že člověk akceptuje svůj život. Nejsou jen pouhou definicí, na které se dohodla společnost, ale jde o něco na způsob přírodních zákonů. Gravitační zákon bude platit bez ohledu na to, zda se na něm společnost dohodne nebo nedohodne. Stejné je to i s právy. Člověk má individuální práva bez ohledu na to, co říkají právní definice, normy, zákony, ústavy a všechny možné dokumenty tohoto druhu, co jich lidská civilizace za těch pár tisíc let dokázala vymyslet. Individuální práva platí jako jediný princip, který umožňuje člověk žít život v souladu se svou přirozeností. Zákony, ústavy a normy musí být s těmito principy v souladu, do značné míry se tomu blížila například Ústava spojených států amerických podepsaná roku 1787. Naproti tomu panem Kalousem citovaná Všeobecná deklarace lidských práv je v rozporu nejen s principy individuálních práva, které vyplývají z přirozenosti člověka, ale dokonce i sama se sebou.

Pan Kalous mi vytýká, že jsem si ze všech možných práv vybral zrovna právo na život, svobodu a majetek, zatímco další práva jsem nechal bez povšimnutí. Na ukázku obohatil svůj článek o několik bodů z Všeobecné deklarace lidských práv. Je důležité připomenout, že individuální práva je nutné definovat negativně, tedy jako nemožnost být svého práva zbaven. Právo na majetek by pro mě mělo znamenat záruku, že mě o můj legálně nabytý majetek nikdo nepřipraví, a pokud ano, bude za to nést následky. Pokud bychom práva definovali opačně, tedy pozitivně, budou znamenat nárok, a tedy například právo na majetek by znamenalo, že společnost musí jednotlivci majetek zajistit. Takto se samozřejmě práva definovat nedají, protože nárok jednotlivce by znamenal popření práv ostatních lidí. Jenomže takzvaná "sociální práva" přesně takto definována jsou, a mezi ně patří i ty články z Deklarace, které si pan Kalous vybral.

Všeobecná deklarace lidských práv samozřejmě obsahuje právo na život a svobodu (článek 3) a právo na majetek (článek 17). Podívejme se teď na některé příklady, které uvedl pan Kalous. První odstavec článku 23 říká, že "Každý má právo na práci, na svobodnou volbu zaměstnání, na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky a na ochranu proti nezaměstnanosti." V praxi to znamená jedno: společnost (tedy stát) je povinna občanům zajistit práci a snažit se potlačovat nezaměstnanost. Jakými nástroji toho může dosáhnout? Vhodnou politikou v oblasti práce a sociálních věcí. Stát tedy může aktivně jednat v zájmu snižování nezaměstnanosti, a v souladu s touto politikou je například právo vyvlastňovat pozemky za účelem výstavby průmyslové zóny, která má v dané oblasti vytvořit několik stovek pracovních míst. S prvním odstavcem článku 23 je to v pořádku. Stát uchvátil pozemky, spotřeboval peníze daňových poplatníků na podporu výstavby továrny, a vznikla tak pracovní místa. Pokud to srovnáme s článkem 17, narazíme na rozpor. Druhý odstavec říká, že "Nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku." Ale co se stalo? Majitelé pozemků byli připraveni o svůj majetek (pravda, dostali za něj zaplaceno) a daňoví poplatníci přišli o svoje peníze, a to vše za účelem zajistit několika stovkám občanů práci. Majitelé pozemků a daňoví poplatníci tak byli obětováni ve jménu "veřejného blaha". Je to nejen v rozporu s články 3 a 17 Všeobecné deklarace lidských práv, ale zejména s obecnými principy individuálních práv, které nejsou jen nějakým kusem papíru podepsaným roku 1948 v New Yorku, ale jsou nezbytným předpokladem, aby člověk mohl žít život v souladu s tím, čím je -- svobodnou a volní bytostí.

Je zapotřebí pokračovat a vybrat si ještě nějaký příklad? Zkusím to stručněji, jen jako názorný příklad, že rozpor s právem na práci určitě není jen nějakým přehmatem, který se do Deklarace lidských práv dostal omylem. Vezměme si třeba první odstavec článku 26: "Každý má právo na vzdělání. ..." Znamená, že společnost má povinnost zajistit jednotlivci vzdělání. Nebo, z pohledu onoho jednotlivce, že on má nárok vůči společnosti. Společnost se tedy musí zmocnit prostředků svých občanů a přerozdělit je, aby mohla několika jednotlivcům zajistit bezplatné vzdělání. Občané tak byli obětováni ve jménu práva na vzdělání a byli tak zkráceni o svoje práva na majetek (článek 17) a svobodu (článek 3). Ale hlavně platí, že byl porušen princip individuálních práv, která stojí (nebo měla by stát) nad všemi právními normami a prameny.

A jen stručně ještě poslední odstavec z článku 23: "Na ochranu svých zájmů má každý právo zakládat s jinými odborové organizace a přistupovat k nim". Dobře, to je v souladu s právem na svobodu, pokud se na to dívám jako člověk, který má zájem založit odbory nebo do nich vstoupit. Z pohledu majitele podniku, který si z nějakého důvodu ve své firmě odbory nepřeje, a nechce zaměstnávat lidi, kteří chtějí do odborů vstupovat, je to pošlapání jeho práva na svobodu, tedy jde o rozpor článku 23 s článkem 3, i s článkem 17 (majitel podniku tak nemá plnou kontrolu nad svým majetkem).

Uznávám, že takovéto rozpory netvoří sto procent Všeobecné deklarace lidských práv, ale je pravdou, že zrovna práv, jako je zmiňované právo na vzdělání nebo na práci, se v současné době kolektivisty nejvíc zneužívá. A to jak kolektivisty z řad levice, tak i kolektivisty z řad pravice. Například ODS se těmito právy ohání také poměrně často, ale o tom snad třeba někdy příště. Také se dá říct, že velká část textu z Deklarace by se dala pohodlně a jasně zahrnout jen pod princip práva na svobodu.

Je mi jasné, že to, co jsem v tomto článku napsal, bude většině čtenářů připadat jako rouhání. Ale myslím, že každý je schopný vzít si jakýkoliv dokument, který o lidských právech mluví, a strávit dlouhé chvíle vyhledáváním takových rozporů. V tomto světle je víc než logické, že na individuální práva bychom se neměli dívat jako na něco, co je dáno společenskou dohodou, která je vždy platná a správná, protože jde o názor většiny, stejně jako se na práva dnes nedíváme jako na to, co nám bylo dáno od Boha a je to právě proto správné a dobré. Měli bychom přemýšlet o nezpochybnitelných a absolutně platných principech, které fungují na základě logiky, a nemohou tedy být zdrojem rozporů a zmatků, které myšlenku svobody dokáží jen zdiskreditovat a jsou tak jedním z hlavních nástrojů v rukou kolektivistů a etatistů.