Umožňují totiž nepřebernou variabililtu při zachování základního sdělení. Česká republika není jen jeden motiv - "Hrad" či "Masaryk", "dukát", "Karlova koruna" "Jezulátko" nebo jiný symbol, odsuzující k zapomění ty ostatní. Pro regionální cestovní ruch je to Pražský hrad, Karlův most, Krumlov, Křivoklát, Karlštejn, Mikulov či Loosova vila. Pro mezinárodní technickou výstavu zase Škoda, Zetor, Laurin a Klement, ČKD nebo Křižík. Pro vědecké sympozium pak Heyrovského polarograf, kvatová paměť, Freudova psychoanalýza či kontaktní čočky. A pro výstavu v Japonsku Janáček, Smetana, Seifert nebo Mucha ...

Neznám logo jiného státu, které by toto vše dokázalo stejně flexibilně, jako "bubliny"...

Česká republika se může pyšnit tisíci různými detaily své historie. Tradice země nejsou monokulturní, ale české země byly vždy evropskou křižovatkou - babylónem vztahů, náboženství i filosofií.

Židovství se zde potkávalo s křesťanstvím i renesančními odskoky k antice, bezvěrectví ovlivňovalo věřící i dialektické materialisty. To, co zůstalo do dnešních dnů, není onen jednotlivý detail, ale mnohost. Tolerance. Tvořivost. Vyjádřit ji graficky s kultivovaností neutrálního prostředí pro ony detaily je strašně těžké. Autorům loga České republiky se to povedlo.

Tak kolegům designérům Tomáši Machkovi, Luďkovi Kubíkovi a akademickému malíři Karlu Halounovi ze studia Side2 gratuluji k střízlivé, funkční strategii komunikace České republiky s jednoznačným odkazem na modernitu funkcionalismu a mám pro ně vzkaz: nenechte se znechutit závistivými impotenty. Ti na žádnou bublinu nepatří a žádnou po sobě nezanechají. Jenom smrad.

Autor je vzděláním designer a grafik, povoláním dnes mediální analytik, novinář a zaujatý pozorovatel mediální digitalizace a médií veřejné služby