Mně osobně připomíná celý rádoby odborný spor o to, co že to vlastně v Letech bylo, zda koncentrační nebo sběrný tábor a tak všelijak podobně, jiný podobný jazykový spor na téma, zda sedm a pět je třináct nebo sedm a pět jsou třináct. Tak jako je zřejmé, že sedm a pět je nebo jsou hlavně dvanáct, tak i v Letech je podstatné něco úplně jiného. Tím podstatným je podle mne naprostý nedostatek citu, taktu a obyčejné lidské slušnosti všeobecně a naprostý přebytek tuposti a alibismu ze strany toho, čemu obyčejní lidé říkají stát. Někdy také my občané říkáme místo stát "oni..." a tváříme se významně, abychom si nemuseli přiznat, že v tom jedeme tak trochu taky, když už máme tu "demográciji".

Je tu naprosto nepochybně místo, kde se dělo něco, co se dít nemělo. S tím snad může polemizovat opravdu jen a jen fanoušek holocaustu a genocidy všeho druhu. Je tu i skupina našich občanů, pro které je toto místo významné a důležité. Není na ostatních, aby soudili míru této významnosti a zkoumali její důvody. Přirozené by bylo, aby demokratická společnost a její stát umožnily svým občanům si takové místo uctívat. To pokládám za samozřejmé, přirozené a demokratické. Stejně tak pokládám za samozřejmé, přirozené a demokratické, že možnosti dané pro toto uctívání musí být skutečně důstojné a hodné vážnosti, které city občanů jistě u státu mají.

A to je všechno. Kdyby si u nás rádoby odborníci všech politických barev nehonili trička o tom, co všechno si přečetli o utrpení lidí, a nepředháněli se ve vyumělkovaných formulacích , které mají společné jen to, že lidské utrpení zamlžují neutrálními a politicky rádoby korektními větičkami, tak by se z této záležitosti, která má hluboký lidský rozměr, nemohla stát politická fraška, která musí nakonec skončit tím, že stát nakonec položí ruku spravedlnosti naprosto symbolicky na asi jediného přítomného příslušníka národa německého na místě přítomného. Jako by nám tím chtěl stát sdělit, že kdyby tenkrát nepřišli Němci, tak bychom se tady nemuseli natahovat ani kvůli nějakému lágru ani památce na něj.

Docela mne děsí, co se kolem této historie dokázalo vytvořit. Nemůžeme se příliš divit, že se neumíme vypořádat s jakoukoliv dějinnou událostí, když si neumíme poradit ani s něčím tak jednoduchým, jako je špatnost a zlo, které bylo konáno v Letech. Jak se chceme vypořádávat se všemi těmi únory, květny, jary, říjny a listopady, když neumíme sklonit hlavu před tím, že na nějakém místě zbytečně umírali lidé? A navíc se chceme vytahovat na ty, kteří tu hlavu sklonit umí a chtějí ji sklonit a poučujeme je ve stylu, že pláčou dobře, ale na špatném hrobě?!? A když už si nevíme rady, tak do toho vtáhneme vepřín a tvrdíme, že máme radši vepřové než pietu.

Kdybychom respektovali smutek našich spoluobčanů a alespoň s nimi soucítili, protože jejich smutek by měl být i našim smutkem, tak by na ty hrozné bláboly o vepříně vůbec nedošlo. Nedošlo by ani na to, že se na nedostatku našeho lidského citu profilují politici všeho druhu, parazitují na něm a samozřejmě z něj i profitují. A stát se na to jenom dívá a blábolí o prasečinci a stamilionech. Tento skutečně duhový politický hyenismus našich námi volených i nevolených reprezentantů by nás měl varovat před námi samotnými a měli bychom zařvat dost, dost a ještě jednou dost. Prostě sedm a pět je dvanáct a lidi nemají zavírat lidi a dívat se, jak umírají...Ani v Letech, ani kdykoliv a kdekoliv jinde. Je to zlé a špatné bez výhrad.

Jestli se neumíme ani v téhle jednoduché záležitosti postavit na správné místo, tak si nic jiného, než totalitní dlouhý bič a malý dvorek nezasloužíme.