Nejsem katolík, dokonce ani křesťan, a na potraty nemám jasný názor. Ale tváří v tvář fanatikům Kotrbova ranku, kteří jakoukoliv sobě nepříjemnou otázku smetají ze stolu s představou, že právě jejich představa svobody je jediná správná, se začínám ptát, není-li na argumentech odpůrců potratů kus pravdy. Celá otázka se totiž točí kolem toho, kdy už se člověk stává člověkem, a není-li jim náhodou už ve chvíli svého početí. Máme právo brát život někomu, kdo by se jinak narodil a prožil (ať už jakýkoliv) lidský osud?

U potratů postižených plodů, potratů ve výrazně rizikových těhotenstvích, potratů po znásilnění a dřívějších potratů z vážných sociálních důvodů je otázka jednodušší. Ale dnes, kdy je čím dál spolehlivější antikoncepce dostupná každému, kdy u nás už nikdo neumírá hlady, kdy existuje kojenecká schránka a různé instituce pro nechtěné děti, už potrat (kromě zdravotních) skutečně silné sociální důvody nemívá. Žena má jistě právo rozhodovat o životě svém, ale život zárodku v jejím těle už jaksi není tak úplně její, na to zastánci potratů zapomínají. Troufá si Štěpán Kotrba opravdu bez jediné pochyby tvrdit, že zabití zárodku s plnou genetickou informací a s bezproblémovou prognózou vývoje v lidskou bytost není zabitím člověka? Nebo že je pro dítě lepší zemřít než vyrůstat v dětském domově, případně v náhradní rodině?

Pořídí-li si někdo z nás z nezodpovědnosti nebo přílišného nadšení psa a později ho zabije, vnímá to zákon jako týrání zvířat. Trestá to. Pořídí-li si někdo z nás z nezodpovědnosti nebo přílišného nadšení budoucí dítě a zabije ho, je to jeho právo.

Přes všechno řečené je ale hlavní to, že nejdůležitější hlas v téhle důležité debatě mají mít opravdu ženy, a ne morální giganti Kotrba, Mareš, Karas, Uzel či Švec.