"Proč byli mnozí [z dnešních antikomunistů] členy "velké rodné strany", nebo alespoň aktivními harcovníky v přidružených organizacích Národní fronty?"

Protiotázka - proč bylo toto členství jedinou možností, jak se veřejně angažovat (pokud člověk nebyl ochoten stát se disidentem) a často i nezbytnou podmínkou kariéry v oblastech mimo politiku ? Dobrá, tito lidé se projevili jako "političtí prostituti". Osobně se k nim musím přihlásit, nebylo mojí zásluhou, že jsem mezi nimi neskončil. Ale který pasák z nás ty prostituty udělal? Jaké "chlebodárce" si mohl najít člověk, který nechtěl umřít hlady, když všechno, včetně drobných živností patřilo státu, a tedy de facto KSČ? V kapitalismu si člověk může vybrat zaměstnavatele - v praxi aspoň někdy. V socialismu to nebylo možné ani teoreticky.

"Na svých sjezdech (XI. počínaje) se [KSČ] opakovaně distancovala od hanebností, které poznamenaly padesátá léta. Dokonce se poctivě snažila je napravit. To vše v době, kdy vládla, nikým neohrožována."

Opravdu ? Co tak poctivého strana doopravdy udělala pro ty, kterým nejvíc ublížila? Do roku 1968 jich většina nebyla ani soudně rehabilitována. Není to na "poctivé vyrovnání se s minulostí" trochu málo? Možná, že někteří straníci o "hanebnostech" poctivě přemýšleli a snažili se o nich debatovat - na vnitrostranickém fóru. Možná to byl velký pokrok - ale ve srovnání s čím?

"Hanobit jen jeden a zatajovat tvrdou realitu studené války je trestuhodné."

Co to bylo za "tvrdou realitu", která nutila československé komunisty popravovat válečné hrdiny a zavírat tisíce lidí, kteří nějak překáželi, zatímco v demokratické Evropě legálně působily komunistické strany, v případě Francie a Itálie dokonce jako masové organizace ? Nepůsobila ta "tvrdá realita" poněkud asymetricky, i kdyby v oblasti tajných služeb vyšly obě strany nastejno ?

"Nevěřícím Tomášům bych doporučil, aby se zamysleli nad atakem vůči Iráku. Jen bych připomenul, že k němu došlo v době míru."

To není pravda. Irák se nenacházel vůči ostatnímu světu ve stavu míru, nýbrž války, která byla rozpoutána po jeho okupaci Kuvajtu v roce 1990. Tato válka nebyla ukončena, pouze přerušena příměřím. Příměřím, které bylo otevřeně porušováno, a to i podle tvrzení pozdějších kritiků USA. Můžeme debatovat o tom, zda Američané měli právo ukončit toto příměří bez souhlasu OSN či protisaddámovské koalice, z jejíhož pověření tuto válku původně vedly. Ale mír to nebyl.

Když už je řeč o Iráku, osobně si myslím, že bychom měli jeho okupaci - včetně amerických motivů - vnímat i jinak, než jen jako válku o ropu. Možná je to dokonce naše morální povinnost. Ale ne vůči Američanům, neboť jejich vláda rozhodla o invazi zcela o vlastní vůli. Když si někdo usurpuje absolutní moc, přebírá i absolutní zodpovědnost. Tuto zodpovědnost nesnižuje ani kolaborace, ba ani tichý souhlas ostatních. Na většinu argumentů pana Polívky by se dalo odpovědět : co je nám do toho ? To je problém komunistické strany či těch, kteří se ke komunistickému státu hlásili. My ostatní jsme si jinou vládu zvolit nemohli.

Takový postoj je alibistický, pohodlný a v každém případě nemoudrý. Nicméně samozřejmost, s jakou pan Polívka očekává pochopení, je až fascinující. Jako by byl v hloubi duše stále přesvědčen, že lidstvo bylo stvořeno kvůli jeho ideálu, byť v tomto případě ne zrovna nejlépe naplněného. U dvacetiletého anarchisty se podobný postoj dá pochopit. Je-li ale výsledkem "pravdivého poznání všech složitostí minulých let", pak se obávám, že toto poznání nebylo úplně nejpoctivější.