Jonathan Rowe a jeho kolegové založili v USA organizaci Redefining Progress a začali zkoumat, zda oficiální ukazatel blahobytu (HDP) znamená skutečně blahobyt pro občany. Provedli tedy změnu ukazatelů ekonomického růstu a zavedli nový ukazatel, který nazvali GPI což je zkratka z Genuine Progres Indicator -- zkratka GPI. Česky bychom řekli Ukazatel reálného pokroku. Tento ukazatel poskytuje mnohem objektivnější obraz stavu ekonomiky a hlavně společnosti. Na rozdíl od HDP, tento ukazatel pracuje i se zápornými čísly. Tento ukazatel odpočítává náklady spojené s nápravou škod při katastrofách, s kriminalitou, dopravními nehodami a dalšími, na které jsem upozorňoval v minulém článku. Odpočítává náklady léčení, vyčerpávání přírodních zdrojů nebo likvidaci následků znečištění životního prostředí. Navíc tento ukazatel bere do úvahy neplacenou práci v domácnostech, dobrovolnickou činnost a další lidské aktivity, které nemají přímý vliv na produkci, ale projevují se v podpoře společnosti.

Na rozdíl od HDP, tak GPI zdůrazňuje, jaký význam pro ekonomiku mají rodina, komunity a příroda. Proto všechno, co je podporuje, zvyšuje hodnotu GPI a naopak, co jim škodí se odpočítává. Tento ukazatel také bere v úvahu volný čas lidí. Podle mne je to nejdůležitější ukazatel hodnoty lidského života. V současnosti to vypadá tak, že lidé v reálném kapitalismu zapomněli, že nežijeme proto, abychom pracovali, ale pracujeme proto, abychom dobře žili. A žijeme jen ve svém volném čase, kdy se věnujeme činnostem, které nás těší a baví. K čemu je vám milion, když budete celý den v práci? Ať si říká kdo chce co chce, ale důkazem jsou lidé, kteří mají dost peněz -- ti totiž nepracují. A proto, čím více mají lidé volného času, tím vyšší je GPI a naopak.

Adam Smith -- guru našich ekonomů -- není jen "objevitel" neviditelné ruky trhu. Tento pán už před dvěmi sty lety věděl, co by naši ekonomové rádi zapomněli : že totiž úspěch ekonomiky se hodnotí podle toho, jak se v ní žije obyčejným lidem.

Ale nejen Jonathan Rowe - i jiní ekonomové hledají nápravu při výpočtu ekonomiky. Richard Douthwaite ve své knize Problémy s ekonomickým růstem popisuje podobný ukazatel. Říká, že ne každý růst je dobrý. Když necháme "neviditelnou ruku trhu" řídit hospodářství, tak nemůžeme čekat kladný výsledek. Příkladem může být situace stará jako průmyslová výroba sama. Zvyšování produktivity práce. Firmy zavádějí nové technologie. Nové stroje zvýší produkci s mnohem nižším počtem pracovníků. Produktivita roste, HDP vzroste, zisky vzrostou. Bohužel roste i nezaměstnanost. Státu a společnosti zůstanou noví nezaměstnaní. Ekonomové - jako slouhové kapitálu - rychle zapomínají na slova Adama Smitha. Při požadavcích na stále nižší daně vyvstává neřešitelný problém. Co s těmi lidmi bez práce. To ale ekonomika neřeší. Ta počítá jenom s produktivními pracovníky. Je jen otázky času, kdy nějaký ekonom navrhne : zabíjejme chudé -- vzroste HDP.

To jsem trochu odbočil -- takže k novému ukazateli. Nový ukazatel byl nazván "index udržitelného blahobytu". Anglicky "Index of Sustainable Economic Welfare" -- zkratka ISEW. Je to ukazatel, podle kterého je možno poznat, je-li proces růstu skutečně prospěšný.

Tento ukazatel - stejně jako GPI - odpočítává od HDP všechny "zlé", ztrátové položky nesloužící lidem. Zahrnuje do něj všechny práce, které si uděláme sami. Když si koupíme pračku, přidá se nejen hodnota výrobku, ale i služeb, které od ní dostaneme. Naopak se odečítá vyčerpávání přírodních zásob. Spalování uhlí a ropy. Kácení většího množství dřeva, než za stejnou dobu vyroste, se odečítá. Ve státě, ve kterém vyrubají všechny lesy, velmi vzroste HDP, klesá však ISEW.

Poprvé takové odpočty provedli v roce 1972 ekonom James Tobin a William Nordhause. Jejich cílem bylo dokázat, že hodnota ISEW kopíruje hodnoty HDP. Opravdu to tak bylo. Však za to Tobin dostal cenu švédských bankéřů, které se neoprávněně říká Nobelova. Všichni z toho vyvodili, že údaj HDP je spolehlivý, takže se přestali o nové ukazatele zajímat.

Jenže - na začátku devadesátých let se radikálně změnil způsob fungování světové ekonomiky. Když v té době ekonomové přepočítali znovu ekonomiku podle staronových ukazatelů, došli k překvapujícím výsledkům. Rychle zjistili, že ISEW (nebo GPI) se držely celá sedmdesátá a osmdesátá léta na konstantní úrovni, přestože HDP strmě rostl. Na začátku devadesátých let začal klesat. A přicházel jeden šok za druhým. Ve Spojených státech klesl za 7 let o více než 40%. V Británii klesl na polovinu a jeho hodnota byla v roce 1994 jen o 3% vyšší než v roce 1950. Ale HDP přitom neustále rostlo. Z toho všeho vyplavalo na povrch, že růst se vyčerpal a přináší více škody než užitku. Národní ekonomiky plýtvají zdroji a jejich přínos pro blaho lidí je stále menší a menší.

Vedlejším dokladem o pravdivosti tvrzení je i tzv. "Fordhamův index zdraví společnosti", který je sestavován pracovníky Fordhamovy univerzity ve státě New York. Tento index je vyjádření celkem 16 ukazatelů, která sledují zdraví společnosti. Sleduje se např. chudoba, dětská úmrtnost, zneužívání dětí, užívání drog, sebevraždy, průměrný výdělek, nezaměstnanost, procento zdravotně pojištěných osob nebo náklady důchodců na zdravotní péči. Nezanedbatelnou součástí je i rozevírající se propast mezi bohatými a chudými. Hodnota tohoto indexu od doby vzniku do roku 1977 byla stabilní. Potom nastal rychlý pád o 40%, který trval až do začátku devadesátých let. Zajímavé je i to, že po tomto debaklu na univerzitě počítání jejich indexu zastavili. Když se výsledky nedaly propagačně využít, ztratily význam.

To vše je důkazem , že růst HDP vlastně ničí to, co by měl zlepšovat. Můžeme se ptát, proč je tomu tak. Jednou z odpovědí je to, že firmy v tržním hospodářství přijímají rozhodnutí, která vedou k jejich vlastnímu růstu. (Jako vedlejší produkt je i národní růst HDP.) Tento růst prosazují bez jakékoli vazby na potřeby společnosti. Výsledkem je nezaměstnanost. A zůstává starostí státu se s tím vyrovnat. Firmy tohle dělají jen jedině za účelem zvýšení vlastních zisků. Ale zisky obohatí jen jednu malou skupinu lidí -- akcionáře a management firem. To vše je na úkor většiny jejich pracovníků a jejich rodin.

Pokles ISEW (nebo GPI) v posledních dvaceti letech trvá bez ohledu na stále stoupající HDP: jak je to možné? Co to způsobilo? Odpovědí je globalizace. Ale co to je globalizace? Pod tímto slovem si každý představuje něco jiného. Ale v podstatě je to změna politiky WTO (Světové obchodní organizace) a SB (Světové banky). Je to proces, který úplně zničil všechny možnosti států udržovat zdravou rovnováhu mezi zájmy nadnárodních korporací a slušným životem jejich občanů. "Nová nařízení WTO zakazují státům se bránit proti dravým korporacím. Ty přicházejí se stále novými požadavky na snižování daní, snižování mezd a další. Takové požadavky uplatňují ve všech zemích -- proto se tomu říká globalizace. Vyhovíme-li jejich požadavkům, tlak na další úsporná opatření se nám vrátí a bude na nás, jak se s tím vyrovnáme. Je to začarovaný kruh zbídačování, ve kterém většina bude upadat a jen velmi bohatá menšina z toho bude mít užitek. Bránit se takovým snahám je doslova otázka života a smrti pro miliony lidí na celém světě". říká Richard Douthwaite.

Neustálý "růst" (hlavně zisků) , bude jednoznačný. Brzy se dosáhne stejných mezd na celém světě - těch čínských. Nakonec na to upozorňují němečtí odboráři už delší dobu. Otrokářská společnost sice měla určitě vysoké HDP (měla nízké náklady na pracovní sílu po kterých tak volají naši podnikatelé a politici), ale byla dobrá jen pro někoho. To si lidé dnes dlouho líbit nenechají.

Lidé, kteří tvrdí, že jiná alternativa neexistuje se mýlí. V Porto Allegre to řekli mladí celého světa : JINÝ SVĚT JE MOŽNÝ. A je jen na nás, jestli se to stane skutečností.