Neopakujme staré chyby v novém kabátě

Za komunistů lidé chtěli věřit (samozřejmě ne všichni, ale mnozí), že opravdu budují lepší společnost. Z naivity, hlouposti nebo z prospěchářství nevnímali, na jakých základech systém skutečně spočívá. Chceme-li opravdu odmítnout komunismus v tom, v čem byl opravdu špatný a nikoliv v tom, v čem se spravedlivě zastává slabších, odmítněme jeho naivní a chybně aplikovanou představu o dobrém lidském srdci.

Předpokládejme naopak, že v určité situaci podlehne korupčním a dalším svodům každý. Odmítněme důsledně výmluvy vlivných, že "nechceme žít v policejním státě", kde se to jen hemží různými udavači a provokatéry a přemýšlejme, jaké systémové změny je nutné nastartovat, aby uvedené "špičky ledovce" ztratily veškerou motivaci ke zneužívání svého postavení, tj. k plýtvání svěřenými prostředky a jejich neefektivnímu vynakládání do často velmi pochybných investic (zatím se např. zdá, že olomoucká radnice svůj záměr postavit za peníze města aquapark prosadí i přes protesty občanů - ZDE ...).

Příklad ze školství: Týden neklidu

Situace je vzorně ukázková. Vedení školy, které rozhoduje o penězích, si vyplácí vysoké odměny (obvykle z mnoha různých zdrojů, aby je nebylo možné jednoduše spočítat), též investuje skrze spřátelené firmy. Samozřejmě pak nezbývají peníze např. na mladé učitele, jejichž mzda jen o málo překračuje deset tisíc hrubého. I vybavení technikou je mnohde žalostné, jen s obtížemi lze dostat modernější počítačové vybavení, přestože dnes je velmi levné. Na něco peníze jsou, na něco nejsou. Mladí učitelé podporovaní studenty začínají stávkovat -- kupodivu nestávkují všichni, vedení řady vysokých škol se ke stávce staví podivně pohrdavě... Zvláštní... Proč vlastně?

A zde je mé vysvětlení: Není tak docela pravda, že do školství jde málo peněz. Rozhodně není zájem přesně ukázat, kdo kolik peněz ve školství bere. Vždyť o penězích se nikdo nebaví -- není to v naší společnosti slušné, že... A tak, přestože jde o peníze z veřejných rozpočtů, jsou platy tabu. Jediné, co je známé, jsou tabulkové platy, které si může každý prohlédnout. A ty jsou opravdu velmi nízké. Ale je tam též například dodatek, že odměny mohou dosahovat až 100 % tarifní mzdy, nebo také, že existují smluvní platy... Takže zatímco mladí učitelé a studenti stávkovali naivně za ideály (více peněz do školství atd.), jejich vedení se spíše těšilo, až stávky skončí a s nimi i nemilá mediální pozornost -- co kdyby novináři začali chtít přesná čísla, jak se vlastně např. vysoké školy financují? To by už někomu vadit mohlo, že?

Nemocnice

Říkal jsem své známé, která v pracuje v olomoucké nemocnici, že jsem slyšel, že zde existují platy až 80 tisíc měsíčně. Nechtěla tomu věřit, to číslo jí připadlo absurdně vysoké. Pak se kdesi přeptala a potvrdila mi to -- takže to bude pravda. Tím chci jen dokladovat obecný princip: o výši platů vždy rozhoduje služebně nejstarší skupina státních zaměstnanců. Nebude-li z principu povinnost zveřejňovat "veřejné platy", vždy -- což je systémově logické -- si služebně nejstarší skupina svěřené peníze přerozdělí především sobě, protože má společný zájem a -- což je také zcela zákonité -- vždy budou šizeni noví a cizí, případně nebude kupováno odpovídající vybavení...

Policie

Nevím, jaký osud budou mít mladí policisté, kteří si dovolili kritizovat nákup aut s koženkovými sedačkami... (viděno nedávno v TV). Ale princip, že o veřejných penězích nerozhoduje organizace jako celek, ale pouze "špička ledovce", je opět stejný a stejná je i otázka. Jak změnit motivaci těch, kdo rozhodují, aby nezneužívali svých pravomocí? Jaká síla může ovlivnit jejich motivaci, aby nedělali to, co chce každý běžný člověk -- mít se lépe?

Klíč ke snížení korupce: pochopení motivace a změna parametrů prostředí

Vynechejme etiku a uvažujme stejně, jako průkopníci kapitalistické ekonomiky -- každý nechť sleduje své osobní zájmy v prvé řadě. Budeme-li takto uvažovat důsledně, můžeme kupodivu téměř přestat vinit osoby ve světě veřejných financí z toho, že korupčnímu pokušení podlehly (to má být argument: "Vždyť to přece není pěkné?"), ale měli bychom v prvé řadě začít pátrat, kdo jim toto prakticky umožnil. A jsme u zákonů a zvyklostí, které v naší společnosti panují. Chceme-li tedy snížit daně -- a to snad chceme všichni nalevo i napravo - je jediná možná cesta zvýšit efektivitu státních financí ZDE, tj. změnit motivaci těch, kdo penězi dnes plýtvají. Samozřejmě, budeme-li uvažovat naivně hloupě ("komunisticky"), budeme si myslet, že svěřené peníze budou již brzy ideálně spravovat moudří a odpovědní lidé. Chceme-li se však konečně poučit ze skutečných chyb minulosti, přestaňme vyčítat důchodcům, že mají pocit, že je komunisti zastupují lépe, než třeba Sociální demokracie nebo ODS a nezakazujme jim jejich víru v lepší komunistický svět, ale změňme parametry společnosti natolik, abychom i důchodce konečně přesvědčili, že dochází ke skutečné změně ve společnosti, tj. lidem, kteří o penězích doposud rozhodovali vždy ve svůj prospěch, se toto jednání přestává vyplácet. Ale pozor, můžeme změnit pouze vstupní data -- tj. příčiny, které rozhodování lidí u penězovodů ovlivňují. A tyto příčiny buď budou rázné a jasné -- nebo žádné. Ale motiv jednání, tj. že konáme prvořadě ve svůj osobní prospěch, ten se nemění. Neuvažujeme totiž komunisticky.