Na menší či větší počet méně či více početných skupin. Rozděluje ty, kteří jej činí a ještě více ty kterých se dotýká. Vycházím z toho, že žijeme v systému, kdy by většina rozhodnutí měla být kolektivních. Pokud se týká rozhodnutí individuálních nebo autokrativních, i ty mohou rozdělovat toho, kdo je činí, i když se to na první pohled nezdá. Je také pravda, že rozhodnutí a rozhodování často více rozdělí ty, kdo jej činí, než ty, komu jsou určena. Rozhodnutí je především o odpovědnosti a povinnosti, nejen o jakýmkoliv způsobem nabytém právu rozhodovat, jak si to mnozí myslí. Ale i to neodpovědněji přijaté rozhodnutí objektivně někomu prospívá, někoho se nedotýká a dalšímu neprospívá. Nemluvě o tom, že někomu se nějaké rozhodnutí subjektivně líbí, někomu je lhostejné a někomu se prostě nelíbí, ať je ve své podstatě jakékoliv. A hned tu máme devět různých skupin či skupinek, na které nás nějaké jakékoliv rozhodnutí rozdělí.

Možná by nás v češtině mohlo k tomu, že jedno bez druhého nejde inspirovat i to, že jak slovo rozhodnutí, tak slovo rozdělit začínají stejně tedy na "roz". A čeština v tom není tak úplně sama... Rozhodně nelze jedno od druhého nikdy úplně oddělit, leda že bychom chtěli něco úplně roz.... .

Neustále nějakým rozhodováním něco rozdělujeme a vytváříme rozdíly. Nejsnadněji nám to jde s těmi, kteří už se nemohou bránit. Ještě snadněji to jde s památkou na tz, kteří už mezi námi nejsou. I já jsem ve čtvrtek v poledne zastavil auto, abych si vzpomněl na mrtvé v londýnském metru. Udělal jsem to proto, že jsem přesvědčen o tom, že je to správné lidské gesto. Když jsem pak večer viděl v televizi, jak se mocní tohoto kontinentu nechávají natáčet celými štáby lidí, kteří u toho samozřejmě nemohou tiše spočinout ve vzpomínce na mrtvé, položil jsem si otázku, proč jsem vlastně v poledne stál a proč jsem nestál v jiná poledne a proč vlastně nestojím pořád v hrůze a zármutku na těmi tisíci zbytečně mrtvých každý den po celém světě. V Iráku, v Palestině, v Asii, v Latinské Americe, v Africe. Vždyť je-li pravda, co říkají známé osobnosti, které se postavily v uplynulých týdnech za problémy Afriky, tak tam za 5 minut umře hladem dvakrát více dětí, než bylo obětí v Londýně. Umírají i proto, že se Evropa nechce vzdát luxusu nesmyslné zemědělské politiky, která vede ke svěžím úvahám o obilí jako palivu a k dotacím za nečinnost. A zatímco si vypasený sedlák svou Evropu nemůže vynachválit, Afrika přichází o to jediné, co ještě má - o svou budoucí generaci....

Nepochopil jsem ani, proč Evropa a její elity udělaly takový ostrý rozdíl mezi tisíci muslimských a srbských mrtvých v enklávě Srebrenica. Doslova několik hodin po sobě byl jeden obřad v centru zájmu a druhý na naprosté periferii mediální přitažlivosti. Obvykle se takové rozdíly dělají mezi hroby vítězů a hroby poražených. Ale já jsem si doposud myslel, že v bývalé Jugoslávii jsme prohráli jako Evropa a Evropané všichni.

Že ty statisíce mrtvých jsou našimi padlými a jsou mementem naší neschopnosti a zbabělosti, vyjádřené koncentrovaně chováním námi zvolených elit. Ten, kdo rozhodl o takovém rozdělení mrtvých i po deseti letech, ten se podepsal na dalším prohloubení nenávisti na Balkáně.

Ničení jídla nebo jiných výsledků poctivé lidské práce, stejně jako ničení přírody, jsem vždy pokládal za to nejhorší, co lidská civilizace vyprodukovala. Byl jsem k tomu i velmi přísně (a rád říkám, že správně) vychováván a vychován. Je to stejné, ne-li horší, než přímé zabíjení lidí.

Rozhodnutí o ochraně evropského zemědělství má určitě správný základ, spočívající nejen v řešení historických problémů, ale rovněž v chápání strategického významu potravin v současném a zejména budoucím světě. Podobně se dnes uvažuje i o surovinových zdrojích, vodě, zdrojích energie a bůhví o čem ještě. Mágové politických strategií nás děsí tím, že když si nebudeme syslovat - dělat zásoby, nebo budeme nedej bože prodávávat nebo rozdávat, tak zeslábneme a později nás kdosi těžko specifikovaný, ale nejčastěji pojmenovaný chudý Jih nebo islám, přepadne a sebere nám všechno. Zotročí nás a pozabíjí. Věrozvěsti euroatlantismu blábolí o střetu civilizací a sem tam tím prohodí nějakou tu oprášenou Válku světů nebo Den nezávislosti. Udržování obyčejných lidí práce v permanentním strachu z toho, co přijde, když nebudou poslouchat své loutkáře, je nejúčinnějším nástrojem ovládání lidí od počátku civilizace až do dnešních dnů.

Jen obraz šamana, trsajícího kolem ohně s pírky a kostičkami, se poněkud změnil. Rituál šamanství ale ne. Proto je nutné se zamyslet nad tím, kde končí zdravé jádro ochrany zemědělské výroby a kde začíná kolotoč zájmů, který nejen že nás všechny okrádá, ale činí z Evropanů nepřátele Afričanů. Z bílých vykořisťovatele a nepřátele černých. A to je za pár napakovaných evropských potentátů opravdu velká daň.

Je absurdní, pokud máme poslouchat z jedněch a týchž úst lítost nad mrtvými v metru spolu s řečmi o vrazích a vraždách a na straně druhé stejně silácké řeči o vedení globální války proti terorismu. Ve válce se nevraždí, tam se zabíjí a v globální válce mohou být bojiště a mrtví kdekoliv. Asymetrická válka se nedá vyhrát. Než se udělá takové rozhodnutí, že se vyhlásí globální válka, mohlo by se více myslet na ty, kterých se takové rozhodnutí dotkne. Ne na ty, kteří lezou za mikrofon s řečmi o válce v prověřené hlídané společnosti s tisícihlavou ochranou. Ne na profesionální vojáky, kteří se smrtí tak trochu počítají, neb za ni dostali zaplaceno. Myslet se mělo a má na ty, kteří se stanou vojáky i oběťmi této války bez jakéhokoliv výcviku, vystrojení nebo vyzbrojení. Na ty, kteří prostě musí jet ráno metrem nebo příměstským vlakem do práce.

Já žádnou globální válku proti terorismu nevedu a nepovedu. Dokonce bych to rád někde prohlásil. Proč? Byl bych jedněmi milovaným a druhými nenáviděným hrdinou. Před bezmála čtvrt stoletím jsem se účastnil v Dortmundu světového setkání mládeže, motivovaného protestem proti rozmísťování raket středního doletu v Evropě. Westfallenhalle byla narvaná. Na podium přišel mladý voják Bundeswehru a sdělil nám, že prohlásil svou rotu za pásmo bez jaderných zbraní. Strhl se obrovský aplaus. Na to nám voják sdělil, že ho přeložili a šikanují ho. Strhnul se ještě větší pískot a dupání nesouhlasu. Voják si zjednal ticho a do naprostého ticha, ozářeného dvaceti tisíci svíčkami, které jsme měli v rukách, prohlásil velice důstojně: "Nebojte se. Já i svou novou rotu prohlásím za pásmo bez jaderných zbraní." To co následovalo, se nedá popsat. Voják překonal všechny profesionální řečníky i kulturní vystoupení. Byl hrdinou setkání.

Dal všem naději, že se dá něco dělat, že existuje možnost, že to, co se na Evropu valí, není fatální a mimo nás obyčejné lidi. Že ještě nejsme hračkami.

Vzpomněl jsem si na toho vojáka za poslední dny mnohokrát. Na jeho rozhodnutí i na jeho čin. Jeho rozhodnutí nás tenkrát v té hale obdivuhodně spojilo a zároveň nás oddělilo od loutkářů tam venku. Bylo to dobré rozhodnutí. Rozhodnutí, i když všechna nějakým způsobem rozdělují, pořád ještě zůstávají dobrými a zlými.

A jen tak mezi námi. Rozhodnutí páně Paroubkovo není ani o válce a jejích výsledcích, ani o Němcích a už vůbec ne o Sudetech. Směřuje do jiného místa a do jiného času. Chce ocenit to nejlepší, co může každý stát mít a co si musí každý stát přát. Věrnost svých občanů....