1. Mohou soudci vyjadřovat svoje právní názory mimo odůvodnění vlastních rozhodnutí?

Máte za to, že by soudcům mělo být striktně zakázáno publikovat či sdělovat právní názory v obecné rovině? Nejen, že by bylo nutno novelizovat zákon o soudech a soudcích tak, že by soudcům byla zakázána i vědecká, pedagogická a publicistická činnost, což dnes mají povoleno mezi výjimkami z obecného zákazu jiné výdělečné činnosti, ale ani se nedomnívám, že by to bylo vhodné a určitě by s tím nesouhlasila ani Soudcovská unie a ani většina odborné veřejnosti.

Na druhou stranu ale u některých soudců jejich placenou účast jako lektorů při přednáškách a seminářích pořádaných soukromými vzdělávacími agenturami, s ohledem na její rozsah, považuji za daleko vážnější ohrožení jejich soudcovské nezávislosti, než snížení soudcovských platů, které s odkazem na tento důvod zrušil Ústavní soud ČR.

Osobně považuji spíše za vhodné, aby soudci veřejně vyjadřovali své názory na výklad některých právních norem. Nepředvídatelnost soudních rozhodnutí, která pramení z nejasných a často novelizovaných právních norem, ke kterým chybí ustálená judikatura, je jedním z hlavních problémů současné české justice, který vážně podkopává důvěru občanů v účinnou soudní ochranu jejich práv, která je pro skutečně demokratickou společnost nezbytná.

Podává-li soudce obecný výklad právní normy, je nanejvýš vhodné, aby při tom zdůraznil, zda jde o výklad, na kterém je mezi soudci všeobecná shoda, či zda jde o jeho osobní názor a jíní soudci mají názor odlišný. Váš případ s ČMKOS svědčí zejména o ostudné nevyspělosti právní kultury, když si odboroví právníci neuvědomili, že právní výklad podaný soudcem v obecné rovině, tedy nikoli v rozhodnutí, nemá vyšší váhu než výklad podaný jiným právním odborníkem.

V soudním procesu pak vidím významný problém pro soudce v tom, do jaké míry má v průběhu řízení, před vynesením rozsudku, ventilovat stranám své právní názory na projednávanou věc, aby nebyl osočován ani z toho, že se snaží vést spor k předem připravenému výsledku, a tudíž je podjatý, ale ani z toho, že vydává zcela nepředvídatelné rozsudky, které rovněž ohrožují důvěru účastníků ve spravedlivý proces.

Mimoprocesní konzultace mezi soudcem, který věc soudí a advokátem, který v dané věci zastupuje jednu ze stran, anebo účastníkem řízení přímo, jsou pochopitelně velmi závažným porušením etických pravidel ze strany soudce i advokáta, bohužel i k tomu v české justiční praxi stále někdy dochází (přetrvávání velkého nešvaru rozšířeného v době komunismu, na který ve svém příspěvku poukazujete).

2. Postavení obce, která je subjektem samosprávy a zároveň v tzv. přenesené působnosti vykonává státní správu

Existenci tzv. pověřených obecních úřadů považuji za řešení, které je z hlediska fungování principů demokracie a rovnosti dost nešťastné. Lze například předpokládat, že pro referenta pověřeného obecního úřadu, který vydává rozhodnutí o umístění stavby, bude skutečně mít stejnou váhu stanovisko podepsané starostou, který je jeho nadřízeným, jako stanovisko podepsané starostou sousední menší obce, ke kterému vztah podřízenosti nemá? De lege přitom obě obce mají postavení rovnoprávných účastníků řízení. To i kdybychom pominuly zjevně protiprávní ingerence starostů či jejich zástupců do výkonu státní správy, které současný stav umožňuje.

Nevím, proč jsme se po r. 1989 nevrátili k tomu, co fungovalo za 1. republiky. Tehdy obce vykonávaly jen to, co měly svěřeny do samosprávné působnosti a státní správu vykonávaly okresní úřady, jejichž správní obvody byly vesměs totožné či velmi podobné správním obvodům dnešních pověřených obecních úřadů. K zastupování veřejnoprávních subjektů před soudy v majetkových sporech byla zřízena Finanční prokuratura a advokáti zastupovali (s nepatrnými výjimkami) pouze soukromoprávní subjekty.

3. Právní poradenství

Pokud jde o právní poradenství ve vztahu k referentům, kteří vedou správní řízení, v těch případech, kdy věc vyřizuje úředník s technickým vděláním a věc není právně jednoduchá, je porada referenta s právníkem potřebná. Máte ovšem plnou pravdu v tom, že takovéto porady by měli zajišťovat právníci v řádném pracovním poměru k úřadu, nikoli advokáti.

Účelem pravního poradenství by měla být právní osvěta a předcházení sporům. Z hlediska nezávislosti by bylo nejlepší, aby právní poradenství bylo jako pro občany bezplatné, zřízeno státem a zajišťováno prostřednictvím ČAK a případně též právnických fakult, přičemž instituce právní poradenství poskytující by k tomuto účelu dostávaly příspěvky ze státního rozpočtu. Zákonem by měly být též definovány přesné meze, v jakých má každý občan nárok na bezplatnou právní poradu.