Dát si čouda pod burkou

Přistěhovalectví z indického subkontinentu do Británie probíhalo v druhé polovině dvacátého století. Indové a Pákistánci se nastěhovali do severoanglických měst, kde dodnes existují téměř úplně homogenní muslimské či hindské čtvrti. Přistěhovalci byli ochotni převzít špatně placená a časově náročná zaměstnání. Britskou národní institucí se staly pákistánské obchody se smíšeným zbožím na rohu skoro každé anglické ulice - jsou to jakési "večerky", kde majitel sedí za pultem či u pokladny od brzkého rána až do pozdních nočních hodin. Tito obchodníci oprávněně zbohatli. Jiným charakteristickým zaměstnáním pro přistěhovalce z indického subkontinentu je práce řidiče autobusů ve veřejné dopravě.

Příchod lidí z tradičních poměrů v zemích ze třetího světa do liberální a světské Británie vyvolává problémy. Jsme často svědky neuvěřitelných kontrastů. Jeden novinář zaslechl v jednom severoanglickém městě při čekání ve frontě na taxíka rozhovor tří mladých žen, zahalených od hlavy až k patě v muslimské burce: "Sakra, holka, já už to tady nemůžu vydržet bez čouda. Nemáš žváro?" Dívky mluvily místním severoanglickým přízvukem. Byly to Britky, oblečené v burce zřejmě jen proto, aby se zavděčily rodičům. Občas médii proběhnou tragické případy, kdy tradičně založená pákistánská rodina unese svou dceru, moderní Angličanku, do Pákistánu, kde ji nuceně provdá za předem vybraného tamějšího manžela podle obchodní dohody mezi rodinnými klany. Takové únosy jsou v Británii trestné.

Mnozí mladí britští Indové a Pákistánci však nyní proti permisivní západní kultuře rebelují a navracejí se k náboženským hodnotám svých předků. Tito lidé se těžce potýkají i s tlakem ze strany většinové společnosti. "Nejde o to, jaké mají lidé pocity, ale o to, co je jim dovoleno cítit," řekl na fóru o názorech mladých muslimů, žijících v Británii, které zorganizoval britský deník Guardian, jeden muslimský překladatel. Podle něj je prý dnes nemožné se prohlásit veřejně za "britského muslima". "Můžeme říkat lidem, že jsme Britové, ale oni od nás vyžadují další vysvětlení, protože pro ně neodpovídáme jejich představě britskosti. Narodil jsem se tady a byl jsem zde vychován, neznám nic jiného než život v Británii, ale musím přijmout skutečnost, že mě nikdy nebudou považovat za stoprocentního Brita."

Jiní mladí muslimové poukazují na svou mnohonásobnou totožnost. Například televizní produkční Navid Akhter uvedl: "Jsem absolutní Brit. Jsem absolutní Pákistánec. Jsem absolutní muslim. Jsem tohle všechno."

Od této generace v Británii většinová společnost očekává, že vysvětlí svou náboženskou víru světské společnosti, která už dávno ztratila jakýkoliv zájem o Boha, anděly, proroky či posvátné knihy. Pro tyto mladé lidi nejsou obě civilizace - islám a Západ - abstraktními pojmy, ale vlivy, s nimiž se musejí v životě potýkat každý den. To, jak hlasují, jak se oblékají, s kým se přátelí, s kým uzavírají sňatek, to vše je ovlivňováno kompromisem mezi islámskou a západní civilizací, a to v době, kdy jsou mezinárodně obě tyto civilizace kladeny do ostrého konfliktu.

Ukazuje se, že soužití přistěhovalců z třetího světa v druhé či třetí generaci s většinovou západní společností je jedním z nejsložitějších rysů současného globalizujícího se světa. Tito lidé mají však hluboké kořeny v Británii. Jak reagoval na rasistickou výzvu "Přičmoudlej chlape, jeď domů!" jeden britský rozhlasový komik: "To jako se mám vrátit do Londýna?"